Merkurián

Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.

Merkurián

Jsem merkurián a přišel jsem o hlas. Nemůžu mluvit, nemůžu komunikovat, nemůžu se dorozumívat. Jsem hnidopich s ascendentem v Panně. Chci věci argumentovat, rozebírat, analyzovat, a hlavně syntetizovat. Nemůžu reagovat na telefonní hovory, jak chci. Mám minutu, než hlas zmizí. Už mi volali z banky, ze sociálky a proběhly organizační pracovní hovory. Vždy asi na minutu. Zbytek po textu. Vypadám jak produkt dnešní společnosti, když jdu do restaurace a ani nepozdravím, abych šetřil hlas. To samé v buse. Pokývám hlavou, někdo to pochopí, někdo ne. A s tou brutálně poškozenou a negativně ozářenou Lunou v prostředku nad horizontem je to asi taky sranda. Saturn osamocen, natvrdo a naplno v prvním domě.

Jak člověk něco nemůže a je mu to odepřeno, vidí a cítí, co vlastně má/měl. Vidím, jak zásadní je pro mě komunikace – které se teď nemůžu zúčastňovat přirozeně a spontánně, jak jsem byl zvyklý. Umím být i zticha, nemám potřebu všechno verbalizovat, ale svým jedovatým a obratným jazykem se živím, umím se jím i ubránit, umím předejít krizovým situacím, mnohokrát mě v tom moje kvalitní myšlení a slovní zásoba, schopnost argumentace, zvukomalebnosti a intuitivní hypersyntaxe nenechaly. Byl bych dobrý obchodník, ale nebaví mě jít na provizi a výkon; nerozporuju to, ale tuhle profesi přenechám jiným. Já si klidně zůstanu v propagandě.

Jak se teď cítím introvertovaný, odříznutý od okolí, ač sympatické projevy soucitu „Honzo, šetřete si hlas“ vypadají lidsky. Hodně věcí v životě je o životním pocitu, o lidském doteku, třeba slovem. I kdyby to bylo iluzorní a jen v rámci konvence. A i japonský čajový rituál je konvencí, a je takto krásný.

Byl jsem nemocný a bylo mi tak blbě, že jsem (já!) ani nechtěl čaj. Čaj z milovaného čajovníku... tělo v horečkách řeklo, že ne. Teď už čaj piju, a to je první krok dál.

Kdysi jsem psal povídky z práce. Hodně. O graficích, z různých prací. A už se mi nechce; práci, kde jsem, mám celkem rád, vážím si jí, chci mít dobrý vztahy s kolektivním nevědomím / kolektivním vědomím téhle instituce. S tou „energií“, s tím egregorem nebo co to je. Urban-šamanismus, magické archaické myšlení, reflexe, sebereflexe, zdravý kritický, pochybnosti, umění, estetika, jen v rituálu musíš věřit na 100 % a víra samotná je „jen“ technika. A na pracovním stole malý oltář. Kupodivu nejsem jediný, kdo tu tady něco takového má. Více lidí. Jsme se tu tak trochu sešli, ač i hodně rozdílní, hledající, žijící, bdělí, lidští, jak kdo a jak kdy. To je všechno, co řeknu z téhle práce. Asi. Taky jsou tu grafici, taky jsou tu zvláštní lidi a zvláštní zážitky, má to svoje, jako všechno. Ale na rozdíl od mnoha jiných prací, tahle je splněným přáním, vážím si jí, ulehčuje mi život a pomáhá nejen mně. Aspoň za něco vděčnost.

Na oddělení komunikace, neschopný verbálně komunikovat, obědy s kolegy, kde koukám do mobilu, ne z nezdvořilosti či nezájmu, já jim odepisuju přes chat, protože nemluvím.

Moje cesta vždy byla, když jsem se s někým viděl nebo když jsem putoval nebo seděl v čajovně: mobil do režimu Letadlo. I akce, které jsem pořádal pro přátele, vždy jsem k pozvánce dal disclaimer „před akcí, během akce a po akci nejsem na mobilu ani internetu“, a vida, teď jsem jako ten pár na sváteční večeři, kdy každý kouká do svého mobilu, swapuje, kliká a občas ukáže nějakou blbost z displeje tomu druhému. Technika nemusí být nutně vždy jenom zlá, odlidšťující.

V životě chci řešit věci, který jdou. Ty ostatní nechat bejt. Největší umění života je tyto věci rozlišit. V daný čas, v daném kontextu. Co můžu, je hrát na basu, nedávno jsem projel asi 150 stupnic, od bebopových po asijské; hudba je taky forma řeči a basa má svoji hloubku. Na otázku, co si o sobě jako myslím, jsem kolegyni odepsal: „Nikdy bych se nestal členem klubu, který by mě chtěl za člena.“ Chodím do útulku za jedním psem a beru ho ven, to má smysl. Nevadí mu, že nemůžu mluvit. Zvířata mají emoce a věci vycítí. Tak jsem to mlčení vzal i jako takovou inspiraci. A možná není moc s kým, proč a o čem. To samé jako hrát na basu; není s kým, proč a pro koho. Ale mezi „koho“ počítám i sebe, naučil jsem se to a dává mi to smysl. Je to jako napsat krásnou básnickou sbírku a nikdy ji nikomu neukázat a mít ji v jediném rukopise, vlastnoručně svázanou, jediný nečíslovaný výtisk, napsanou kronikářským inkoustem, na ručním papíře. Bez zpětné vazby, bez sdílení, v introverzi, sobě a pro sebe. Léta jsem na nic moc nehrál, jen výjimečně. Vidím, jak mi hudba dělá dobře. Dohraju improvizaci, a to umělecké dílo už se nikdy nebude opakovat. A když vezmu basu znovu, opět to bude něco jiného – a neopakovatelného. Dílo ohraničené svým trváním. Ne v notách, ne na diktafonu, ne v tabulatuře. Basa má hloubku, docela temnou, ty frekvence se šíří vlněním a jsou slyšet daleko za ukřičenost kytar. Takový temný hrom a neječící valivá vlna; to, co je mi blízko a jak věci v mnohém vidím. Vlčí srdce je vždycky jiné, vždycky bylo, jen se naučilo rozeznávat a vidět za zahalující závoj až časem.