Osobní rozvoj

Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.

Osobní rozvoj

V práci jsme se začali soustředit na osobní rozvoj. Kam tohle povede? Semináře, koučové, kurzy mindfulness a cvičení jógy, zdravá strava v kuchyni s terasou, firemní masáže, péče o zaměstnance, firemní psycholog.

K psychologovi mě poslali jako prvního, prej jsem na to typ.

„Vítejte, pane kolego,“ usmál se psycholog přes profesionální brýle.

„Dobrý den,“ poznamenal jsem stydlivě a trochu s odstupem.

Já psychologii respektuju, protože často vidí do člověka. A protože si lze pomocí téhle věci dost zkvalitnit život. Vím. Vím a znám. Nastudoval jsem stovky stran Junga, četl jsem o historii psychologie, o jejích přístupech, axiomech, o jejím vývoji, směrech. Nečetl jsem jen bezpočet psychologických článků na Psychologii.cz, ale i přímo různá klasická díla, učebnice, kazuistiky. Znám se s lidmi z oboru. Mám přesahy do filosofie, sociologie, magie, biologie, biochemie, sémantiky, axiologie, teorie komunikace, umění, mysticismu...

„Tak jaký máte problém? S čím vám mohu pomoci?“

„A jakou školu jedete? Jaký je váš přístup?“ kontruju psychologovi.

„Mix. Jako každý moderní psycholog. KBT, ACT, DBT, Freuda, Junga, Frankla, Maslowovu pyramidu, fenomenologickou psychologii, ... to je na dlouho.“

„To zní zajímavě, a co byste vybral pro mě?“

„A jaký máte tedy problém?“

„Život není problém, život je mystérium,“ oponuju psychologovi. A dodávám: „Píšu povídky z práce a někdy je čtu kolegům. Jsem tu jako pozorovatel. Dělám si k tomu zelený čaj. Občas mě bolí u srdce. Kolegové se povídkám smějí, prý jsou humorné. Jsem tu kvůli inspiraci. Je tu velká fluktuace, skoro všichni utekli, ale já píšu povídky. Jsem vděčný za podnětné prostředí, a to musí člověk být v nějakém extrému. Někdo píše o prostředí bdsm klubů, někdo o bezdomovcích, někdo o lidech ze společenského dna, někdo o zlodějském gangu. A já o práci...“

„Cítíte v práci seberealizaci?“ ptá se psycholog. A kouká zaujatě, tedy o něco víc zaujatě. Cítím, že pro něj nejsem jen objekt pro terapii, ale subjekt v bytostném vztahu já-ty, jak by řekl Martin Buber.

„Ano. Píšu tady povídky.“

„Píšete je často?“

„Někdy.“

„A co dál, kde se vidíte za pět, deset let?“

„Chtěl jsem dnes napsat povídku, jak jsme tady všichni zestárli, ale při téhle míře fluktuace tady to asi bude těžké, já jsem tu stálice, všichni normální odešli. Když odešel koordinátor, řekl nám, že mezi magorama dělat nebude a že tím nemyslí mě a že proč tu s nima jsem. Já mu řekl, že tu píšu povídky. Je mi tu dobře, často líp než doma nebo jinde. Absurdita na plné otáčky, je to jako depersonalizovaný film, špatný dystopický snímek. Píšu povídky. Češu si vlasy tangle-teezerem. Člověk tam musí dát cit. Když mě v sobotu ráno v posteli začalo bolet srdce natolik, že jsem se nemohl pohnout, nemohl jsem skoro dýchat... bylo mi to jedno. Že se možná něco stane. Že se jen ukrátí utrpení.“

„Chcete si něco udělat?“ pousmál se trochu nuceně psycholog.

„Nechci, žiju rád. Bylo to takové chvilkové. Možná to tak ani nebylo. Nevím. Možná nějaká smířenost, vyhoření, apatie... Asi to zveličuju, asi to nebylo... Jen mě to tak napadá, jak tady spolu mluvíme.“

„A není to volání o pomoc?“

„Je to volání o duši.“

„Tohle je asi moje poslední povídka z práce, asi z toho bude knížka, napsal jsem asi 500 stran.“

„Nemáte to tu rád?“

„Mám. Je mi tu s většinou lidí dobře. Sedím tu, s přístupem k počítači. Nemusím tolik myslet na problémy, jsou tu obědy, to není ironie, je mi tu fajn, některé lidi tu mám rád. A měřítkem života je hodně to, jaké má člověk mezilidské vztahy, v jejich hloubce, v jejich inspirativnosti, v jejich citu.“

„Rozumím, takže vlastně nemáte žádný problém a jste jen umělec, básník a přírodní mystik, co přežil dvacítku, třicítku, i prý teď čtyřicítku?“

„Prý, když sem za vámi půjdu jako první, dají mi poukaz na 2000 Kč. Ostatní se moc na psychologa necítí.“

„Dochází vám v životě dech?“

„Čím víc dochází, tím víc přichází... Život je jako nádech a výdech, dokud dýcháme, žijeme.“

„Co chcete udělat s tím poukazem na 2000 Kč?“

„Prodám ho někomu z kolegů za 2× 666 Kč.“

„666, to je symbolické číslo, jste satanista?“

„Ani ne, já se nedefinuju, ale sympatie tam jsou. Vnitřní svoboda, individualita, nezávislost, nejsem hovadská ovce.“

„A co vám v práci v posledním roce udělalo největší radost?“

„Včera mi přišel mail, a myslel jsem, že tam bude práce, ale napsalo to »HROZBA BYLA ODSTRANĚNA«.“

„Tomu rozumím.“

„Co vám přišlo nejvtipnější za poslední, řekněme, týden?“

„Když šéf o kolegyni řekl, že »takhle tupej člověk nemůže dělat v kanceláři!«.“

„Co vám na tom přišlo vtipného?“

„A vysvětlují se vtipy? Zkrátka ten paradox – víte, v kancelářích pracují tupí lidé velmi často.“

„Považujete se za tupého?“

„Považuji se za nedokonalého a má nedokonalost je krásná, nedokonalost je potenciálem, charakteristikou a definicí osobnosti, pozitivním a negativním vymezením. Člověk by nechtěl být singularita, kde jsou všechny vektory absolutní... Miluju nedokonalost, jen když tolik nebolí.“

„Vnímáte na pracovišti nějakou diskriminaci?“

„Ano. Nastoupil k nám nový kolega, jmenuje se Harry a dostal přezdívku Potter.“

„Co si myslíte o kolegyni vpravo?“

„Není zlá a špatná, jen upřímná. Je dominantní, tak se v tom musí realizovat, tak se musí prosadit.“

„Vnímáte na pracovišti nějakou sabotáž, nějaké záměrné porušení pravidel?“

„Tak určitě. Grafik komolí názvy a svaluje to na automatické opravy pravopisu. Místo benzínová sekačka napsal jednou benzínová sračka. A pod fotkou kolegy místo produktová podpora – produktová potvora. Tady ale není místo pro radikální upřímnost, přece nás to všechny živí ta práce a měli bychom fungovat jako tým.“

„A jste tým? Myslím obecně, ve firmě, nebo třeba u vás v kanceláři.“

„Jsme. Všichni jsme se shodli na firemních kurzech angličtiny a na jídelně s terasou.“

„A?“

„Nevím, možná časem...“

„Vidím, že tam máte neformálnější prostředí. To je moc dobře. Lépe se pak žije, pracuje. Máte mezi sebou nějaké přezdívky? Jak říkáte šéfovi?“

„Mrakomor.“

„Proč?“

„Protože jednou přišel v klobouku a vypadal jako Mrakomor.“

„Kdo je Mrakomor?“

„To je z jedné pohádky. Pán nečasu. Měl úplně stejný klobouk (!)“

.....

„Víte, chtěl jsem napsat ještě jednu, poslední povídku. Víte, jak se psům počítá věk krát 7? Tak že tady v práci je 1 rok za 20 let stárnutí a že jsme za tři roky všichni zestárli o 60 let a že kolegovi za mnou je už 160 let. A když mu zavolá technik koordinace je to +2 roky vždycky.“

„To je zajímavé dystopické téma. Mám rád tenhle typ literatury.“

„... No a jak tady jako sedíme, všichni šediví, vrásčití s klepajícíma se rukama a ťukáme do klávesnice a jak je tady sranda a pořád po sobě hážeme zmačkané papíry, do hlavy, vlašťovky a smějeme se tomu. Mám vymyšlený už jeden takový dialog:

(Kolegyně kymácí kolegyni se židlí:)

„Rozbiješ mi židli.“

„Já chci, aby ti to sjelo.“

„Ale já nechci.“

A že pak já poslouchám ve sluchátkách OverKill „Who Tends the Fire“ z desky Years of Decay:

„... Who tends the fire
Who keeps the torches lit
Who fills your eyes with smoke
So you can't see
I need the fire
I need the torches lit
To see through all the smoke covering me ...“

„Přetlak se musí vypustit, nejde jej léčit nějakou terapií nebo přebít nějakou inteligentní metodou.“

„To je pěkný text. To je nějaký metal?“

„Ano, jde o metal.“

„Trash metal?“

„Ne, t-h-rash metal.“

„Aha, je to významově jiné.“

„No ani ne...“

„Ale ta basa je super (!)“

„Still the fire burning bright...“

„Postupovali jsme přesně podle zadání, jen každý s jiným,“ ozývá se z fakturace.

„A mám to už poslat, nebo na to budeš koukat?“

„A vykoukam na tom něco?“

„Ty jsi střevo, jak se ti to povedlo?“

„Vzala jsem to do ruky a ono to zmizelo...“

„Dobrý den, za mnou určitě nejdete.“

„Prej jo.“

Grafik přišel ze záchoda v hokejový masce a řek nám, že se vysral z podoby.

„Až budeš někde ležet pod drnem, by ses z toho zbláznil.“

„Dáš si? To je všechno, co jsem rozbalila a nebyli tam brouci.“

---