Rande

Cpu její věci do černých pytlů: fotky v rámečkách, ozdobné kamínky, šminky, hadry a voňavky. Nosím je do komory, dokud ji nenaplním. Police i šuplíky jsou prázdné. Mise splněna, teď už jen zkusit na Karlu zapomenout.

Drnčení zvonku. Pouštím dovnitř Anet.

„Děje se něco, zlato?“

Pořád třímám v ruce štos pytlů. „Jenom jsem gruntoval. Dáme si víno?“

„Jasně,“ zašvitoří Anet a vezme za kliku od komory (zřejmě vypadá jako vinotéka).

„Co tady je?“

Čekám ledacos. Třeba všetečné otázky na obsah pytlů. Jenže všechny pytle jsou prázdné a zamotané jeden do druhého.

Dostrkám Anet k lednici.

„Ty používáš hydratační krém?“

Cosi zamumlám a zabouchnu lednici.

Otevřu láhev Rulandského, vylovím dvě skleničky a naliju nám. Položím je na stůl, zapálím čajovou svíčku ve tvaru srdce, vyčkávám.

Anet zamračeně rentgenuje obývák. Teď vybuchne vodíková puma.

„Proč tu máš fotky cizí ženský?“

Rozhlédnu se. Rámečky s fotkami, které jsem naházel do pytlů, jsou zpět na svých místech. Někdo vyrovnal knížky v poličce nad gaučem a ustlal ho, jako to dělávala Karla, což jiná ženská vycítí na sto honů.

„Kde začít…?“

„Asi tím, že rovnou odejdu.“

„Neblbni Anet. Je to jinak, než si myslíš.“

„A jak to je?“

„Na těch fotkách je Karla. Byli jsme manželé. Už to budou dva roky, co umřela…“

„Promiň, to jsem netušila,“ řekne Anet a pohladí mě po vlasech. 

Její něžnost mě rozpálí. Obejmu ji tak pevně, až ucítím její bradavky. Líbáme se, chvíli zápasím s rozepínacím mechanismem podprsenky, než osvobodím její kamarádky. Kalhotky si sundává sama, nespěchá, líbí se jí moje nedočkavost.

„Máš prezervativ?“

Přitakávám a vyndávám ho ze zadní kapsy. Vtom se gauč zhoupne jako loď a oba nás shazuje na zem. Na hlavy nám dopadají rámečky s fotografiemi, malé květináčky i ozdobné kamínky. Anet ječí a já taky.

„Na tohle nemám!“ zasyčí Anet, než si posbírá hadříky a vyplíží se z bytu.

Za stůl usedne temná silueta.

„Snad nevadí, že se posadím na svoji židli,“ prohlásí Karla.

Sednu si naproti, pořád jen v prezervativu. „Taky jsi mi nemusela kazit rande.“

„Ty jsi mi zas nemusel vyházet věci.“

„Musel.“

„Víš, přišla jsem se s tebou rozloučit, protože to jsem nestihla.“

Vrací mě to dva roky zpátky. Otevírám dveře a v nich stojí dva policajti s čepicemi v rukou. Vaše manželka spadla pod autobus. Následkům zranění na místě podlehla. Je nám to líto. Cože? Pod autobus? Musel jsem se rozesmát, protože jsem myslel, že jde o skrytou kameru, můj smích se však rozbil o jejich kamenné tváře.

„Mrzí mě, že jsem se smál, když mi to řekli.“

„Já se tomu musím smát doteď,“ zasměje se, ale zní to spíš jako pláč. „Stejně se to stalo kvůli tobě.“

„Kvůli mně?“

„Jo. Tak moc jsem spěchala za tebou, tak moc se těšila, až mi uklouzla noha a spadla jsem pod kola.“

„Bolelo to?“

„Už si to nepamatuju.“

Vstanu a obejmu ji. Jak ji svírám v náručí, konečně ucítím její paže, její tvář, její sladké rty.

„Zůstaň.“

„To bohužel nejde,“ řekne smutně.

„Uvidíme se ještě?“

To ticho je tíživé. Pořád zírám na její židli, i když je dávno prázdná.