ještě na kus řeči s trpaslíkem

        „Líbil by se mi svět, co by se přestal zatěžovat všemožnými hlasateli morálky. Bez těch moralizujících lidí by dostala morálka konečně šanci, aby se uchytila,“ řekl jsem nad kávou s rumem.
        „Pěkná utopie,“ řekl trpaslík.
        „A přitom by stačilo jen brát ten náš mozek vážně.“        
        „To jistě. Znám pár lidí, co by si uprostřed pouště postavili lehátko a začali se opalovat.“
        „Neustále se žvaní o tom, jaká je to skvělá mašinka, ten náš mozek, ale vždyť my mu vůbec nevěříme. Třeba do egyptské pyramidy člověk vlastně ani nikdy nevstoupil. Jen si to myslí. Nachází tam jen to, co chce najít.“ 
        „Plive si přes rameno do vlastního oka.“ 
    „Ano. A tím nezadržitelným lidským příběhem se potácí medvídek s jedním okem. Jednou bude jistě znít i ono Bylo nebylo hodně zvláštně,“ řekl jsem a dolil si do kávy rum. 

        Na zdi visel stín kopulující osoby.
    Trpaslík si všiml, že ten stín pozoruji.
    „Je toho tady prostě na jednoho moc,“ řekl smutně. 
    „A nejde to ani vyvětrat, aby to tady někde nezůstalo. Třeba jen otištěné na zdi. Tady už to tvoje Bylo nebylo zní opravdu komicky.“

    „A kde jsou ostatní trpaslíci?“
    „Nadabovali nás do českého znění a tak ti ostatní utekli.“
    „A ty jsi zůstal, protože jsi nechtěl vypadnout z příběhu jako zbabělec.“
    „Ne. Já se nechal chytit.“
    „A já? Co tady dělám já?“ 
    „Ty taky.“

PS.
    „Vždyť jsem ani nedostal šanci.“
    „Právě jsi ji dostal,“ řekl trpaslík a spustil hlasem vypravěče: Bylo nebylo...