Nic nepřijde nazmar v příchodech a odcházení

Je skoro půlnoc. 
Odněkud zazněla budovatelská píseň přeplněná radostnou notací.
Rozhodil jsem do vzduchu kupu papírů. 
Popsaných pocity sedícího člověka na zadním sedadle v kloubovém autobuse, který stále někam zatáčí. 
Papíry se snášejí k podlaze a já oknem pozoruji bílá skaliska Doveru. 
Na jejich vrcholu sedí muži v buřinkách s dýmkami. 

Někdo mi tloukl na dveře. 
Celník.
„Já nikde nebyl.“
„A co ten Dover?“
„Ten tam není.“
„Ale já ho vidím.“
„To já taky, ale přesto tam není.“
„Jeden z nás je blázen.“
„Možná jsme blázni oba dva.“

Když zazvonil telefon, tak jsem se na něj jen tak díval.     
Jako na ptáčka na stromě, či na zbloudilého čmeláka za oknem. 
Je to stejně vymoženost, když člověk ví kdo mu volá.     
Co to jen ušetří zbytečných slov. 

PS.
        Šílenství jde vycvičit. 
        Ale neříkejte to u brány do nebe. 
        Všude panuje nedůvěřivost.