Kus hadru s nápisem START

Čas odkapával z kohoutku na mísu, kde jsem měl uzenáče. 
Na papír jsem namaloval mamuta. 
Kdybych to tak uměl jako Zdeněk Burian.
„Necháme to trochu ztuhnout a pak jdeme malovat,“ řekl umělec na bitevním poli po bitvě.

„Život je složitý.“
Pokyvovali hlavami tři, co přežili. 
„Všichni máme k dispozici časové období,“ řekl první.
„I přes okolnost, že je to s časem dost nejasné,“ řekl druhý. 
„Jsme nesmrtelní. Tomu se nelze vyhnout,“ řekl třetí.
„To, že to nevíte, tak na věci nic nemění,“ řekl Někdo jiný.
Tak jednoduché to je, když se mluví o složitosti života. 
Každý drží jiný konec myšlenky, o níž se domnívají, že je společná.

Kdybychom si byli schopni vzpomenout na hry na pískovišti, tak bychom věděli, že už tam to bylo. 
Někteří máme jizvy od lopatičky, či kyblíku. 
Tehdy ještě nebyly z plastu. 
Tehdy se jelo na ostro. 
I matka měla malou motyčku s kterou okopávala na pomníku tátova hrobu netřesky a kopretiny s velkými květy. 
Pak ji schovala za pomník do keře.

PS.
    Které to planetárium je vlastně pravé? 
    Uvnitř anebo venku?