KLADIVO NA ČARODĚJNICE – Církevní spravedlnost v praxi

Ve světle pravdy člověk se ztrácí,

Když bezmoc křičí do ticha.

Hranice moci je konspirací,

Jíž oheň víry rozdmýchá,

Zpečetí srdce v hrudníku života.

A v očích svědků - záře i temnota

Bezcílných, lživých cest.

Jen slza…jen slza na tváři dá se dál nést.

J.F.

Svobodný straník

Na otázku, kdo byl vlastně Jindřich František Boblig z Edelstadtu a proč dělal to, co dělal, dodnes neexistuje uspokojivá odpověď. Pro historické badatele není znepokojivý pouze fakt, že v naší vlasti docházelo k upalování nevinných lidí ještě na prahu osvícenecké revoluce, ale daleko palčivější je tajemství konkrétního motivu, dle jehož vzorce Boblig roztáčel krvavé inkviziční procesy. Jedni se přiklánějí k jeho sadisticky založené osobnosti, jež mu měla v důsledku umožňovat, aby si svlékání mladých dívek před soudním tribunálem a následnou destrukci těl v mučírnách mohl užívat plnými doušky. Druhá část historiků sází na dvě dcery, kterým chtěl Boblig obludným vykonáváním zvěrstev ve jménu Boha zajistit tučné věno, neboť zabavený majetek odsouzených propadal zpravidla vrchnosti a inkvizitorovi. Poslední část odborníků je přesvědčena, že za vším šílenstvím stála docela obyčejná hrabivost a posedlost hromaděním majetku. Nejslavnější a dle mého soudu rovněž i nejlepší film Otakara Vávry výše uvedenou dichotomii tří historických názorů prakticky neřeší. Ostatně ani nemusí.

Kladivo na čarodějnice (1969) reprezentuje Bobliga jako mimořádně odpudivého tvora bez jakéhokoliv respektu k lidskému životu, jehož jedinou motivací jsou majetek a bezmezná moc. Vávra a scenáristka Ester Krumbachová při psaní vycházeli především z historického románu Václava Kaplického – Kladivo na čarodějnice (1963). Dějovou kostru románu spisovatel poskládal z dochovaných autentických zápisů mapujících inkviziční procesy, které probíhaly na Šumpersku a v okolí Velkých Losin mezi lety 1678 a 1695. Tyto dochované prameny, kniha Kaplického a několik kusých informací o životě Bobliga tvoří základ, který Vávrovi umožnil natočit sugestivní obžalobu nábožensky motivovaných praktik, aniž by se musel striktně držet všech historických událostí a faktů. Jeho černočerný filmařský diamant není starověkým dokumentem, ale znepokojivým mementem před zneužitím moci, které sílu těží z historických skutečností.

V souvislosti se snímkem Kladivo na čarodějnice se často skloňuje i paralela ke kolektivizačním čistkám během padesátých let. Paralela přiznaná a záměrná, což vrhá matné světlo na osobu samotného režiséra. Se životem jednoho z našich nejvýznamnějších filmařů je to nesmírně složité. Nevíme o něm prakticky nic, co by nevypověděl samotný Vávra. Zůstává prototypem klasické legendy opředené úspěchy i černými skvrnami, které na jeho životní mapě zanechávají nečitelné plochy. Jak na tom byl Vávra s politikou? Víme bezpečně, že roku 1945 vstoupil do KSČ, což dráždilo některé z jeho spolupracovníků. Copak později neviděl, co se kolem něj dělo? Žil během padesátých let v jiné zemi? Jak mohl v tak nesvobodné době tvořit svobodné umění? Nezbývá, než si přiznat, že Vávra byl vlastně takovým přizpůsobivým politickým chameleonem. Pracovníkem s ohebnou páteří, která mu umožnila zvítězit za každého režimu. Právě v tom tkvělo tajemství jeho úspěchu. Jako milovník historie se vyhnul (většinou) točení politických agitek tím, že natáčel agitky historické, jež bohužel překrucovaly povědomí mladé generace o našich dějinách.

I když jeho Husitská trilogie (1954–1956) obsahuje drahou výpravu, perfektní kostýmy, slušnou atmosféru a na svou dobu skvěle zpracované bojové sekvence, zůstává zároveň prolezlá ideologií. Tohle však pro Kladivo neplatí, alespoň ne v tom negativním slova smyslu. Jestliže u Jana Žižky (1955) sloužila užitá ideologie k prosazení ideálů budovatelského nadšení, Kladivo na čarodějnice ukazuje hrůznou podstatu komunistické moci, ukrytou ve spleti církevních dogmat a historických kulis. Začátek natáčení třiatřicátého celovečerního filmu Otakara Vávry započalo 30. března 1969. V dubnu téhož roku se stal Gustav Husák prvním tajemníkem KSČ a ke slovu se přihlásil zcela jiný druh honu na čarodějnice. Soumrak politického uvolnění nabíral na síle a drtivá většina herců na place byla naladěna proti totalitnímu režimu. Dle očitých svědectví byl vývojem událostí znechucen i samotný Vávra, který ještě krátce před natáčením zvýraznil kontury scénáře popisující samotné inkviziční procesy. Ve světle těchto skutečností sedí na Vávru nálepka „oportunní straník“. Kladivo na čarodějnice je tedy v důsledku jedním z posledních filmů, jež uzavírají relativně svobodné tvůrčí období šedesátých let.

Po delší prodlevě obohatí naše filmové putování kolega DarthArt, který byl tak laskav a sepsal několik osobních postřehů z míst, kde v minulosti doslova vyhasínaly životy nesmyslně popravených lidí. Vzhůru do hlubin temné místnosti!

Ve jménu Boha

Světské a církevní trestní jednání proti čarodějnicím a čarodějům, neboli čarodějnické procesy, mají kořeny v dávném starověku. První zmínky o pronásledování čarodějnic sahají až do staré Babylonie, kde byl na základě Chammurapiho zákoníku vůbec poprvé schválen ordál, tedy boží soud užívaný tam, kde klasické právní prostředky a shánění důkazních materiálů selhaly. Indové, Chetité, Peršané, staří Řekové. Každá kultura pohlížela na pletky s ďáblem vlastní optikou. Babyloňané proti kacířství, čarodějnictví a bludařství preferovali užití vody, Řekové přísahali na očišťující moc plamenů ... a tak podobně. Jedno však bylo stejné pro všechny. Čarodějnictví bylo vnímáno jako jedna z nejtěžších forem zločinů. I usvědčený vrah se mohl těšit na lepší zacházení, než jakého se dostalo osobám obviněným ze závažných prohřešků proti Bohu, a je docela jedno, zdali si pod Bohem představíme vousatého pána s pleší, bytost se sloní hlavou či krásnou mladou ženu s váhami v jedné ruce a s mečem v druhé.

Pokud se řekne „čarodějnické procesy“ a „inkvizice“, drtivou většinu jako první napadne středověk, Evropa a také období od 15. do 18. století, přičemž vykonavateli světského a církevního práva se stávali katolíci i protestantská vrchnost. Tou dobou začal smrťák opět kosit ve velkém. Z Německa, Itálie či Španělska si jeho kostnaté pracky našly cestu do Afriky, Austrálie i Ameriky. Některé domorodé kmeny vedly proti bezvěrcům vlastní druh války již dávno před tím, ale třeba do Nového světa (dnešní USA) zatáhli inkviziční principy bílí kolonizátoři.

Zpočátku přitom nebylo tak zle. Španělský kněz a arcibiskup Agobard z Lyonu na čarodějnictví nevěřil. Stejně jako představitel křesťanské anglosaské misie Svatý Bonifác nebo papež Řehoř VII., který v 11. století zakázal dánskému králi Haraldovi zahájit proces s údajnými čarodějnicemi. K rapidnímu sestupu do pekel došlo až v souvislosti s prvními křížovými výpravami a proniknutím do arabského světa. Relativně mírnou exkomunikaci (vyloučení či vyobcování ze společnosti) brzy nahradilo útrpné právo a lidské osudy začaly být lámány v loukotích, drceny palečnicemi a páleny na hranicích.

K této razantní změně dopomohl okamžik, kdy se čarodějnictví a kacířství sloučily dohromady, díky čemuž mohlo být na obviněných vyžadováno světské a církevní potrestání. Roku 1326 vydal papež Jan XXII. bulu „Super illius specula“ schvalující razantní potírání čarodějnictví a zároveň historicky první dokument vydaný tištěnou formou. Mimořádně pověrčivý papež byl přesvědčen o tom, že každý, kdo se byť okrajově zajímá o čarodějnictví, je vinen zřeknutím se pravé víry a musí přijmout stejný trest jako kacíři. Netrvalo dlouho a papežští inkvizitoři mohli bez okolků začít s urputným pronásledováním čarodějnic i kouzelníků a v temných kobkách je mučit tak dlouho, dokud „pravda“ nevyjde najevo. Krvavé šílenství posílil roku 1484 ještě papež Inocenc VIII. s další bulou „Summis desiderantes affectibus“. Na tento popud sepsali němečtí dominikáni Jakob Sprenger a Heinrich Kramer knihu Malleus maleficarum (1486), u nás známou jako Kladivo na čarodějnice. Knihu, jež s klasickým učením katolické církve nemá nic společného. Právě z tohoto pseudoprávnického monstra vzešla teze, že moc čarodějnic přichází na svět souložením s mužskými démony. Jinými slovy byly čarodějnice považovány za pozemské zástupce knížete zla. Opravdu krásná doba.

Není oficiálně známo, zdali nedostudovaný právník Boblig z Edelstadtu čerpal své pochybné vědomosti právě z této knihy, ani jestli jí vůbec kdy třímal v rukách. Otakar Vávra z ní však učinil pekelný obelisk, který Boblig využívá k prosazování moci. Výše uvedený útržek historie upomínající na bestialitu lidského druhu přenesl Vávra do mikrokosmu malého města. Do období, v němž věda a zdravý rozum začaly konečně rozmělňovat svatá dogmata a jedinou boží pravdu. Ani úsvit nových pořádků však nedokázal zastavit řetězec událostí, které stály život desítek nevinných obětí. Ještě děsivější je holý fakt, že režisér vycházel z autentických událostí. Čarodějnické procesy se v českých zemích vyskytovaly ojediněle, ale přesto k nim sporadicky docházelo. Inkviziční události ze Šumperska jsou nechvalně proslulé díky důkladnému zaprotokolování výslechů, ale také tím, že k nim docházelo v době, kdy už měly dávno ležet v prachu předešlých dekád. Bohužel, některé věci se patrně nikdy nezmění.

NISA, POLSKÉ SLEZSKO – Dóm svatého Jakuba v Nise. Obrovský kostel, vedle stejně monstrózní zvonice. Uvnitř hroby osmi biskupů, nádherná výzdoba, dominanta města. Objekt hodný úcty. Jenže ... skutečně hodný úcty? Co všechno se ve městě dělo, když tenhle gigant rostl do výšky? A co všechno zaštítila „matička církev“, která si tuhle nádheru nechala postavit? Mnohé … například čarodějnické procesy. Tady na jižním okraji Slezska je prosazoval biskupský prokurátor Martin Lorenz z Nisy. A přímo ve městě řádili inkvizitoři – a mezi nimi možná i Boblig – takovým způsobem, že město muselo uvolnit samostatnou budovu pro věznění obrovského množství „čarodějnic“. A ještě něco – v Nyse postavili dokonce jakousi pec, kde prý jen v jediném dni, 26. září 1639, za příšerných bolestí zemřelo 26 žen. Opravdu tomu dvounožci, který chodil v téhle době po zemi, máme říkat „člověk rozumný“?

Právo na bolest

Roku 2004 zůstal svět v šoku. Došlo k masivnímu úniku informací, které potvrdily, jak britští vojáci mučili irácké válečné zajatce, stejně jako Američané vězně v Afghánistánu či přímo na půdě americké vojenské základny v Guantánamu. Většina americké populace tehdy vyjádřila upřímné zděšení a zároveň odmítla uvěřit, že by se občané americké národnosti mohli dopouštět takového násilí na jiných lidských bytostech. Drtivá většina ostatních zemí však měla jasno. Zahraniční kritici Spojených států víceméně tvrdili, že brutální mučení demonstruje zakořeněný rasismus, nezdravý imperialismus a pokrytectví Spojených států. Někteří šli ještě dál a na základě dávných křivd poukázali na plošnou devalvaci lidských práv, která je pro Ameriku typická. Jak je vůbec možné, že ve vyspělé, liberálně demokratické společnosti mohlo k něčemu takovému dojít? Statistiky jasně dokazují, že mučení je v současnosti i přes formální zrušení daleko vyšší, než na počátku 19. století. Jak vidno, ani v dnešní moderní době se nedokážeme zbavit archaických praktik. Bez ohledu na sekularizaci, nebo též omezení církevního vlivu, nedokážeme tyto odporné postupy vymýtit.

Mučení fyzické i psychické, tortura, útrpné právo. Sotva se svět zbavil inkvizitorů, nástup 20. století sebou přinesl novou éru moderních válek a totalitních režimů, kde se mučení aplikovalo na partyzánech, válečných zajatcích a politických vězních. Různé společnosti a právní systémy získaly v průběhu dlouhých desetiletí širokou škálu definic ohledně mučení. V zásadě platí, že jakýkoliv čin způsobující silnou bolest, utrpení, ponižování a psychické deptání se záměrem získat doznání nebo informaci, je protiprávní. V současné době zakazuje mučení Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 a Ženevská úmluva na ochranu obětí války z roku 1949. Roku 1975 přijalo valné shromáždění OSN Deklaraci o ochraně všech osob před mučením a jiným nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním. Ostatně, už jeden z největších filozofů všech dob, Aristotelés, odvážně poukázal na to, že mučení v rámci právně vymezeného schématu během výslechu má spíše opačný efekt, jelikož nesnesitelná bolest nutí podezřelou osobu lhát. Jenže lidstvo je nepoučitelné. Máme zkrátka v sobě, ničit životy ostatních.

LIBOVOLNÝ HRAD NEBO ZÁMEK, EXPOZICE MUČENÍ – Jak je lidstvo pochybné, uvidíme na každém druhém zámku nebo hradě. Expozice mučíren bývají v historických objektech největšími lákadly, a čím více se průvodci vyžívají v líčení krutostí, tím jsou turisté spokojenější a dávají lajky na sociálních sítích. Hrady pořádají speciální akce, na nádvořích vystupují herci převlečení za katy, předvádějí „opravdovou“ torturu na účastnících výprav, a ti se fotí na mobily s palečnicí na rukou nebo přivázaní k pranýři. Zastavují se tu počestné rodinky, míří sem účastníci teambuildingů, které mají harmonizovat vztahy mezi kolegy v práci. Absurdní, když tady celou dobu mluvíme o nejkrutějším násilí. A když se civilizace neustále ohání humanismem, soucitem s trpícími a pomocí bezbranným. A pak se takhle baví? Kolik přesně má uběhnout let, než se z hrůzy a násilí smí stát prostředek zábavy? A zeptám se trochu ostřeji – kolik času ještě uběhne, než se takový „zábavní průmysl“ objeví třeba v Osvětimi?

V různých etapách historie se právnické spisy také zabývaly otázkou, zdali lze mučení v některých situacích chápat jako platný právní nástroj nebo jej lze souhrnně označit za nemorální praktiku. Takové malichernosti ale třeba fašistické a komunistické režimy nikdy neřešily. Naopak. Namísto toho, aby mocenský aparát hleděl kupředu, obrátil svou pozornost do starověku a středověku. Středověcí inkvizitoři vnímali proces výslechů a následných doznání v rovině pečlivě vykonstruovaného představení, kdy zlomení vězni omámení bolestí papouškovali smyšlené historky, které jim do úst vkládali členové soudního tribunálu a především samotní inkvizitoři. Za moderní verzi toho samého můžeme považovat kupříkladu proces s Miladou Horákovou. Španělskou botu nahradilo bití a psychický nátlak, soudní síně doplnily kamery a mikrofony, ale cíl zůstal stejný. Zlomit a následně eliminovat nežádoucí osobu. Obludná preciznost nelidských výslechů a systematické ohýbání pravdy zůstává dávnou upomínkou na temné časy, které totalitní režimy převzaly a modernizovaly. I náš nejslavnější inkvizitor patřil mezi prvotřídní manipulátory. Bezcitné vyvrhele, kteří se chopili moci a začali zasévat strach do lidských srdcí.

PANENSKÉ BŘEŽANY – Vesnice u Prahy je notoricky známá kvůli Reinhardu Heydrichovi. Organizátor holocaustu tu krátce sídlil a odjížděl odtud i v den, kdy jej dostihla spravedlnost v podobě atentátu. O desítky let později pak ve stejné obci byly nalezeny cenné archiválie – filmové záznamy soudního procesu s Rudolfem Slánským a dalšími komunisty, kteří se znelíbili jejich bývalým soudruhům. Podobně jako středověká inkvizice, bolševické vyřizování účtu přináší podobné obrázky – předem odsouzené vězně, stíny kdysi mocných osob. Trosky, ze kterých byla vymlácena veškerá osobitost, které jako automaty odříkávají doznání, jež se naučily nazpaměť. Když se spletou, rychle se opraví s vyděšeným pohledem na vyšetřovatele, kteří by jim chybu pořádně osladili. Stejně jako kdysi popravčí ve službách Bobliga. Některé metody se zkrátka historicky „osvědčily“ a každý gauner je s radostí využije … jen pozor, protože někdy může platit, že „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá!“

Pán z Edelstadtu

Jindřich František Boblig pocházel ze Zlatých hor (tehdy označovaných jako Cukmantl), kde jeho předkové získali šlechtický titul s notoricky známým přídomkem „z Edelstadtu“. Narodil se pravděpodobně mezi lety 1611 a 1612, ale je dost možné, že na svět přišel ještě dříve. Práva studoval ve Vídni, avšak doktorát nezískal a musel se spokojit s titulem kandidát práv (juris candidatus). Tato hypotetická prohra jej ale nijak významně nelimitovala. K výkonu advokátní a soudcovské praxe mu takové vzdělání bohatě stačilo. Co dělal pak, zůstává otázkou. Je jasné, že advokátní a soudcovskou praxi vykonával, jen není známo kde, a jaký měla charakter. Před losinskou vrchností se později často vychloubal, že má na kontě více než čtyřicetiletou praxi. To svádí k oprávněným domněnkám, že se nějakým způsobem mohl zapojit i do procesů v Niském knížectví nebo do jesenických procesů s čarodějnicemi datovaných do rozmezí let 1622 - 1652. Tehdejší vlnu upalování rozpoutalo udání Barbory Schmied, manželky jesenického obecního pastýře. Vlastní manžel ji udal, protože mu údajně měla dát otrávený sýr a způsobila i záměrné hynutí skotu svým čarodějnickým uměním.

MĚSTO JESENÍK, PARČÍK PŘI SILNICI DO LÁZNÍ – Další místo, kde se upalovalo. Dnes předměstí u vlakového nádraží, kdysi volný prostor daleko za městem. Upalovalo se i jinde. Na panství Jánský vrch, kde zemřela příbuzná děkana Lautnera. Upalovalo se za Mohelnicí, kde uhořel sám statečný farář. Upalovalo se ve Zlatých Horách, odkud pocházel zlovolný Boblig. A všude byli lidé vyděšení, paranoidní, zfanatizovaní. Nebo mstiví a zlovolní, jako zřejmě onen pastýř, který rozpoutal inkviziční peklo v Jeseníku. Strašné věci dnes právě tady připomíná kamenný pomník vytesaný do tvaru plamenů. Člověku zatrne, když okolo prochází směrem na výlet, na lázeňskou proceduru nebo jen tak na procházku za pěkného dne. A platí to i o dalších místech, dokonce v Jeseníku – ve Smetanových sadech, do kterých dnes turisty láká nádherný pomník Vincence Priessnitze, se v 17. století zřejmě upalovalo také...

Vzhledem k faktu, že nejslavnější období Bobliga charakterizuje lež a nevýslovný teror, je pravděpodobné, že o svých dřívějších úspěších rovněž lhal, nebo si je při nejmenším přibarvil. Kde ale historie hovoří jasně, je moment, kdy se stal Boblig hlavním činitelem čarodějnických procesů na panství Žerotínů. Jistá žebračka ukradla ze sobotínského kostela hostii pro svou sousedku, které přestala dojit kráva. Dle lidové pověry měla kráva po přidání posvěcené hostie do krmiva začít opět dávat mléko, za což byl žebračce na oplátku přislíben hrách a mouka. Při krádeži, respektive nespolknutí a schování hostie, byla zpozorována mladým ministrantem, a rozezlený farář, přesvědčený o čarovné podstatě krádeže, celou událost nahlásil losinské vrchnosti. Ta nakonec rozhodla přenechat kacířsky motivovanou krádež inkvizičnímu soudu. Hejtman Vinařský byl tedy pověřen hledáním zkušeného justiciára a dokázal ho najít právě v osobě Bobliga, tou dobou žijícím v Olomouci. Vrchnost ani v nejmenším nepočítala s tím, jak hladový a rozpínavý ve skutečnosti Boblig je.

O hamižnosti Bobliga vypovídají i dochované účetnické záznamy. Jen pro představu. Dostal svou vlastní komnatu, pravidelný přísun jídla, pití a stálý plat. Za rok 1678 mu například bylo vyplaceno celkem šestačtyřicet zlatých za stejný počet dní. Z tohoto ověřeného údaje vyplývá, že peníze nedostával za každý den pobytu v Losinách, ale pouze za ty dny, kdy zasedal inkviziční soud. Ten zasedal stále častěji, jelikož Boblig svou pozornost od chudých stařen brzy obrátil proti majetným měšťanům. Zpočátku to bylo určitě příjemné, jelikož inkvizitor si majetek po upálených lidech rozděloval s losinským panstvem. Vysoce postaveným úředníkům začal zamrzat úsměv ve chvíli, kdy se Boblig utrhl ze řetězu a dostal zálusk na majetek těch nejbohatších. Nikdo ho nedokázal zastavit, nevztahovaly se na něj žádné právnické paragrafy, mohl si dělat, co chtěl, a ti, kteří se mu postavili na odpor, skončili na hranici.

VELKÉ LOSINY, PAPÍRNA – Ruční papírna ve Velkých Losinách je zdejší velké lákadlo. Stojí u hlavní silnice z hor do Šumperka a do Olomouce, fascinuje nádhernou historickou architekturou, a v jejích útrobách lze leccos poznat – dějiny letitého řemesla, ducha starých časů a dokonce dílnu, kde se papír ručně dělá dodnes. Podívejte se kolem sebe, možná nějaký slavnostní spis tištěný na losinský papír máte doma. Papírna funguje staletí a už v 17. století se jí dařilo. Zřejmě až tak dobře, že se dostala do Bobligova hledáčku. A proto i žena zdejšího mistra papírníka musela zemřít na hranici…

Archivy města Šumperk mají na skladě část autentických výslechových protokolů. Zemský archiv v Opavě zase nabízí zachované výslechové protokoly děkana Lautnera, Bobligova nejcennějšího lidského „skalpu“. Dochované písemnosti spadající pod čarodějnické procesy nabízí i Farní úřad Velké Losiny. Pokud jde o nějakou konkrétní charakteristiku, jež nám alespoň letmo osvětlí podstatu samotných výslechů, můžeme zůstat u Archivů města Šumperk.

Zhruba pět set zažloutlých archů je k sobě svázáno několika bílými provázky uprostřed, čímž vytvářejí jakousi iluzi knihy. Písmo se nijak nemění. Je tedy pravděpodobné, že většinu výslechových protokolů zapisoval jediný stálý pisatel, dost možná Bobligův osobní písař Ignác. Text je veden kurentem, německou obdobou novogotického kurzivního písma. Užitý jazyk je asi z devadesáti procent němčina a zbylých deset procent obstarává latina, což má historické opodstatnění. Texty mají systematické uspořádání včetně přesných dat a jmen vyslýchaných. V levé části každého očíslovaného archu jsou ve sloupcích zaznamenány otázky inkvizitora a v té pravé odpovědi podezřelých osob. Inkvizitoři se specializovali na tvorbu takzvaných „čarodějnických motliteb“, které nebohým obětem vkládali do úst, dokud je neznali z paměti. Ani Boblig nebyl výjimkou, přičemž jeho smyšlené fantaskní bláboly obsahují nápadnou útočnost vůči ženám a celou řadu sexistických, ponižujících a vulgárních výrazů. Tahle skutečnost nahrává odborníkům, kteří tvrdí, že Boblig musel trpět nějakou formou sadismu či jinou duševní poruchou. I samotný Otakar Vávra si při zobrazení filmového Bobliga rozhodně nebral servítky.

Před zapálením hranic

Titul „národní umělec“ sice z principu neotevíral všechny zamčené dveře, ale přeci jen dopřával lidem typu Otakara Vávry jistý komfort ve výběru témat. Pochybuji, že by si literární dílo Václava Kaplického mohl pro filmařské potřeby zadaptovat úplně každý. Vávra navíc platil za tuzemského profesionála, pokud jde o historicky laděné filmy. Za geniální krok ze strany režiséra však považuji především angažování všestranné Ester Krumbachové.

Režisérka, spisovatelka, scenáristka, výtvarnice, ale také scénografka, kostýmní návrhářka a výrazná představitelka československé nové vlny Ester Krumbachová dokázala do vznikajícího scénáře dostat trochu vzletnosti, která zastínila otrockou doslovnost literární předlohy a Vávrovu zálibu v přímočarých dialozích. Krumbachová rovněž stojí za otextováním německé skladby poutníků „Der Tod in Flandern“, jejíž raná melodie sahá až do 15. století. O její popularizaci se postarala německá skladatelka a hráčka na loutnu Elsa Laura von Wolzogen, která z ní učinila oblíbenou odrhovačku vojáků za první světové války. Za dob národního socialismu získala skladba bojovnějšího ducha a dostala se do zpěvníků mládežnické organizace Hitlerjugend. Jeden z nejplodnějších tuzemských skladatelů Jiří Srnka upravil instrumentální rovinu skladby tak, aby pochodový rytmus spíše zdůraznil ponurou náladu, čemuž dopomohl i hromový přednes pražských madrigalistů a koláž tří obrazů Francisca Goyi, doprovázející úvodní titulkovou sekvenci. S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že textem o zubatém smrťákovi na koni si Krumbachová připsala jisté prvenství. Kdepak chladné severské země. Základy black metalu položila Krumbachová, tedy alespoň pokud jde o lyrickou část věci.

VÍDEŇ, LEOPOLD MUSEUM – Rakouská metropole přetéká slavnými uměleckými sbírkami a k tomu sem ještě vozí další skvosty na krátkodobé výstavy. Jedna z těch památných například představila sérii grafik právě od Francisca Goyi, Los Caprichos. Legendární, avšak velice chmurnou sbírku zobrazení lidských neřestí, hloupostí a zkažených charakterů. Kombinace černé a bílé barvy, technika leptu, která navozuje „prastarý“ dojem, a děsivé výjevy – temné přízraky, alegorie zhouby, pověr, podlosti … a také nejslavnější obraz ze série, představující spícího muže, na kterého nalétávají děsy v podobě okřídlených bestií. Výjev má název – Spánek rozumu plodí nestvůry. A přesně tak vystihuje podstatu každého „ismu“ – komunismu, fašismu i bobligismu – kterým se nejlépe daří, když se moudří lidé bojí, mlčí a schovávají. Jako motiv pod úvodní titulky pro Kladivo na čarodějnice byl Goya vybrán naprosto dokonale…

Ke schválení literárního scénáře došlo 9. 10. 1968. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa již byla holou realitou. Pod tíhou nejisté budoucnosti, režisér odevzdal finální formu scénáře a tvůrčí skupině Šebor - Bor rovnou dodal i soupisku zvažovaných herců. Přes menší výhrady na adresu až příliš upřímného Josefa Kemra, neměli vedoucí dramaturg Vladimír Bor a vedoucí výroby Jiří Šebor s výběrem herců problém. Pouze Ladislav Chudík odřekl po krátkém váhání roli Bobliga. Výsledný výběr zůstává ale i tak krásnou ukázkou československé herecké elity i začínajících herců. Sice to nebyl záměr, ale nelze si nevšimnout, že stranu zla zastupuje česká strana, kdežto dvojici nejvýraznějších kladných postav ztvárnili slovenští herci.

Mezi peklem a nebem

Inkvizičního soudce Bobliga si zahrál moravský rodák a legenda divadelních prken Vladimír Šmeral. Z chudých poměrů se Šmeral vypracoval na úroveň talentovaného divadelního herce s širokým rejstříkem nejrůznějších postav. Divadelní kariéru mu nedokázal zhatit ani pobyt v koncentračním táboře Klettendorf, když se rok před koncem války odmítl rozvést s manželkou, která měla mít údajně židovský původ. Jeho rozmáchlá gesta, horoucí projev, barva hlasu a lpění na specifickém druhu dikce z něj učinila snadno rozpoznatelného herce vybraných mravů. Macheath v Žebrácké opeře, Pískálek ze hry Sen noci svatojánské, nezaměstnaný dělník z veselohry Chceme žít a desítky dalších. Šmeral se stal díky vynaložené píli respektovaným hereckým mistrem. K rozdmýchání jedinečné herecké magie na scéně mu mnohdy stačili jen tři židle, stůl a jeho virtuozita. V soukromí platil Šmeral za inteligentního, sečtělého muže a pravého gentlemana. Na druhou stranu se nikdy netajil levicově orientovaným smýšlením a obdivem k sovětskému vůdci Stalinovi.

Šmeral nebyl žádný kádrový pracovník, záškodník nebo snad politický udavač. Měl zkrátka svůj vlastní pohled na uspořádání světa, který respektovali i jeho herečtí kolegové. Tedy alespoň ti, jímž stálo za to, stanout po boku takového herce na jednom pódiu. Filmovému natáčení zrovna nefandil, jelikož režiséři měli tendenci oklešťovat jeho ušlechtilý herecký patos a teatrální gestikulaci tolik typickou pro divadelní prkna. Scénář ho musel opravdu oslovit, stejně tak jméno režiséra. Vávrovy filmy herec obdivoval. V minulosti si střihl malou roličku v jeho historickém dramatu Rozina sebranec (1945), tudíž byl nabídkou hlavní role inkvizitora vyloženě potěšen. K Bobligovi z Edelstadtu přistupoval stejně jako ke kterékoliv jiné roli. Důkladně ji nastudoval, dodal jí osobnost, jedinečnou sadu gest i zvláštností. Všimněme si třeba podivného zvyku filmového Bobliga, kdy si každý pohár vína nejprve naředí teplou vodou. Nemusíme vědět, proč tak Boblig činí, ale je to další detail dodávající postavě komplexnost. Je škoda, že monstrózní velikost Bobliga trochu zastiňuje písaře Ignáce ztvárněného Josefem Kemrem. Nemělo by se zapomínat, že jsou to právě výborné přihrávky Kemra, ze kterých Šmeral těží především.

Úlohu děkana Lautnera přijal slovenský herec, někdejší politik, nadšený malíř a dobrosrdečná duše Elo (Emanuel) Romančík. Muž zemitého, nepředstíraného herectví, jehož vřelý projev dokázal oživit každou postavu. Po celý život věřil Romančík v dobro ukryté v lidech, podobně jako jeho kolega a kamarád Milan Lasica. Byl beznadějným romantikem a vlastencem s obrovským vnitřním mírem, který dokázal nevtíravým způsobem přenést do svých oduševnělých, povětšinou hrdinných postav. Podobně jako Šmeral, začínal i Romančík v divadelním prostředí, aby se díky perfektním výkonům později dostal k filmu. I v hektickém období, kdy střídal jednu roli za druhou, nezapomínal na své rodiště Ružomberok, kam se po celý život vracel a pod korunami stromů maloval přírodní krajinky. Míval i temnější období spojené s alkoholem, což ho v jistých ohledech činilo poněkud nevyzpytatelným, ale jinak býval spolehlivý a maximálně oddaný hereckému řemeslu. Kdo jiný, než takový čistý charakter, mohl ztvárnit ochránce utlačovaných, jakým děkan Lautner bezesporu byl?

Na roli farské kuchařky Zuzany Voglickové kývla neokoukaná trnavská herečka s hlubokýma hnědýma očima Soňa Valentová. Přesněji – roli vzala až poté, co jí dal svolení její manžel, slovenský režisér Pavol Haspra. Mladé herečce bylo sotva třiadvacet let a budoucí film měl obsahovat několik pikantních scén. Po důkladném přečtení scénáře musel Haspra uznat, že nahé scény nejsou samoúčelné, jelikož mají v ději logické opodstatnění. Se Soňou Valentovou na palubě získaly strany dobra a zla svou definitivní podobu. Natáčení trvalo necelé čtyři měsíce. Přesněji od 30. března do 18. července 1969. O výši rozpočtu kolují různé domněnky a nedá se v tomto ohledu spoléhat ani na důvěryhodné zdroje (hypotetická částka se pohybuje v rozmezí od tří do šesti milionů korun). Kladivo na čarodějnice je přesně tím filmem, kde i na malém prostoru zazáří každý herec. Kvarteto výše uvedených postav je pouhou špičkou ledovce, o čemž se přesvědčíme v následující části našeho povídání, kde se na film podíváme zblízka.

Smrťák zabiják

Je pochopitelné, že reakce československých diváků na snímek Kladivo na čarodějnice byly výrazně odlišné od těch zahraničních. Našinec kromě ponurého příběhu vnímal také přítomnou alegorii na komunistické čistky. Avšak i bez rozklíčování těchto záměrných vizuálních a obsahových vjemů zůstává film přístupný naprosto každému, neboť jeho výpovědní hodnota se dotýká bezvýhradně všech. Otakar Vávra ve svém filmu citlivě pracuje s krvavým kusem naší historie, aby jej obratně využil jako nastavené zrcadlo společnosti, které nám připomíná zhoubné důsledky neomezené moci. Jde o vyvážený kompromis mezi fikcí a dodržováním historických faktů, čemuž výrazně dopomáhá i zachování autentických jmen, která budu při první zmínce uvádět v plné délce. Kladivo na čarodějnice je sugestivní obžalobou lidské nenažranosti, manipulace s myslí a zneužitím nelogicky nastavených pravomocí postavených na iracionálním strachu z abstraktní přítomnosti zla. Zůstává ironií, že ačkoli se vládce pekel ve filmu neustále skloňuje, jediným a skutečným ďáblem v celém příběhu je pouze Boblig z Edelstadtu.

Úvodní záběry ukazují nahá ženská těla v lázních. Je to poprvé a zároveň naposledy, kdy je žena ve filmu zobrazena ve své přirozené kráse a čistotě. Do těchto idylických obrazů se vkrádá postava bezejmenného mnicha s kápí staženou přes hlavu (uhrančivý Václav Lohniský), která bude v nepravidelných intervalech vstupovat do dění a oblažovat diváky děsivě misogynními replikami. Bezejmenná postava Lohniského není důležitá pro děj, jelikož jej nikam neposouvá, ale její přítomnost má symbolickou rovinu, která jednak posiluje depresivní, místy dokonce hororovou atmosféru filmu, a rovněž dokazuje, jak bázlivý, pověrčivý a předsudečný dokáže být člověk ovlivněný náboženským bludařstvím.

Další minuty filmu opisují kromě skutečných událostí i literární dějový oblouk z knihy Václava Kaplického. Žebračka Maryna Schuchová (Lola Skrbková) se pokusí odcizit posvěcenou hostii. Při tomto činu je však přistižena a následně dovlečena před losinskou vrchnost. Maryna je motivována hladem. Za hostii pro nemocnou krávu měla dostat hrách a trochu ječné mouky. Bída v kombinaci s folklórem a pověrčivostí prostého lidu byla v těch dobách běžná, což si dobře uvědomuje šumperský děkan a humanista Kryštof Alois Lautner (Elo Romančík). Moderní intelektuál a hlas rozumu Lautner nechce rozpoutat umanuté pronásledování městských žebraček. Navrhuje přísné pokání a na nátlak vrchnosti i účast bývalého soudce Kašpara Huttera (Rudolf Krátký), pověstného znalostí tamějších poměrů a spravedlností. Zhrzený sobotínský farář Eusebius Leandr Schmidt (Eduard Cupák) ale touží po razantním přístupu a dychtivá hraběnka Angelia Anna Sybila de Galle rozená Žerotínová (Blanka Waleská) mu dává za pravdu.

ZLATÉ HORY – Zlaté Hory, Cukmantl či Edelstadt. Městečko vklíněné do hlubokého údolí. Na sever se otevírá rovnější krajina polského Slezska, okolo a jižním směrem prudké svahy hor. Všude. Dnes vyhledávané, milované turisty a sportovci, v 17. století obávané, děsivé. Hory byly nepřístupné, kdo se tam vydal, také se už nemusel vrátit. Nevedly tam silnice, nebylo tam kam dojít, cesta přes kopce zpět do civilizace by trvala dny nebo týdny. Nebylo asi těžké, tady ve Zlatých Horách, za kopcem v Jeseníku, ještě dál v Sobotíně a kdoví kde jinde, uvěřit báchorkám o pekelných silách. Koneckonců nebyla lehká doba – panovalo chladné období, nedařilo se zemědělství, bez kterého se nedalo žít. Evropa byla zpustošena třicetiletou válkou, vraždění častější než kdy jindy, vypálené vesnice, hlad. A uprostřed toho všeho nádherné kostely, chlouby měst a vesnic, jako tady ve Zlatých Horách, Bobligově rodišti. Neradno zahrávat si s všemocí církve a panstva, jenže kdo by nevěřil „pravdě“ o hostii z tohoto kusu ráje uprostřed očistce, která uzdraví nemocné zvíře? A hlad dokáže člověka dohnat až k činu, na který by se za jiných okolností neodvážil ani pomyslet…

Schmidt si rozvzpomene na nedostudovaného právníka Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu (dokonale odporný Vladimír Šmeral), který odpočívá v penzi a praxi inkvizičního soudce se údajně věnoval plných čtyřicet let. Zámecký hejtman Adam Vinarský z Křížova (Štěpán Zemánek) tedy vyrazí do Olomouce a vyhledá Bobliga v místním hostinci, který mu patří. Jde o jedinou scénu z filmu, kde Bobliga vidíme pod nadvládou vrchnosti. Hejtman se k umaštěnému hostinskému chová povýšeně až do okamžiku, kdy zjistí, o koho se vlastně jedná. Stačí jediný střih a Boblig už se veze v kočáře jako plíživý had připravený zadusit Šumpersko smrtelným sevřením. Jakmile dá hraběnka inkvizitorovi zelenou, vypustí z lahve nebezpečného džina, jenž se nezastaví před ničím. Boblig obratně využívá sociální pověrčivosti, do níž pronikly ostruhy germánského folklóru. Jako výchozí bod si zvolí přírodní úkaz Petrových kamenů na Jesenicku opředený legendami a pověrami. Právě tam měly dle Bobliga probíhat temné čarodějné rituály.

Inkvizitor pro své právnické postupy využívá výhradně knihu Malleus maleficarum. Pekelný manuál, podle jehož not diriguje orchestr smrti. Žebračka Maryna Schuchová, porodní bába Dorota Groerová (Jiřina Štěpničková), kořenářka Dorota Davidová (Marie Nademlejnská) a později i lazebnice Dorota Tobiášová (Miriam Kantorková) jsou ve vězení vyslýchány pouze inkvizitorem a jeho osobním písařem Ignácem (slizký Josef Kemr). Psychickým nátlakem, výhrůžkami a mučením jsou všechny ženy donuceny k přiznání, aby se v další fázi naučily zpaměti snůšku absolutních blábolů, které následně opakují před soudním tribunálem, tvořeným kromě inkvizitora i duchovními představiteli a váženými měšťany. Pokud zubožené ženy před soudem zaváhají, dá Boblig nenápadný signál žalářníkovi, který okamžitě nasadí zachmuřený výraz, zachřestí řetězy a dotyčná žena si ihned vzpomene na správné znění „výpovědi“. Boblig samozřejmě ví, že pokud chce náležitě zbohatnout, musí před tribunál dostat ty nejbohatší. I tohle má pojištěné. Každá z žen nezapomene zmínit, kdo další s ní na Petrových kamenech byl, čímž si inkvizitor upřede vykonstruovanou síť podezřelých lidí. Zatímco zbídačené ženy hnijí o hladu v temných kobkách, Boblig se s městskou smetánkou oddává nezřízeným žranicím u bohatě prostřených stolů prohýbajících se pod tíhou vybraných pochoutek a pití. S jídlem roste chuť a Boblig je extrémně hladový.

PETROVY KAMENY – Zase jeden z historických paradoxů. Petrovy kameny. Kdysi obávané místo, tak vzdálené od civilizace a dostupných cest, že bylo nemyslitelné se na ně vypravit. Proč také? Co tam, nahoře, kde se neurodí, není se kde schovat, a jen tam fičí? Posazené na kopci, viditelné z daleka a zahalené do horských mlh či dešťů skutečně mohly Petrovy kameny působit jako hnízdiště neznámých sil. Dnes jsou naopak Petrovy kameny velmi populární – z vršků okolo se otevírají strhující výhledy na protilehlý Praděd, na střechu oblíbené chaty Ovčárna, na Kurzovní chatu nebo na pláně a panorama stovky kilometrů krajiny. Ani dnes se až na skály na kopci nechodí, dokonce ani nesmí – Petrovy kameny jsou chráněnou přírodní rezervací a přístup k nim je přísně zakázán. Turistická cesta však vede jen asi půl kilometru daleko a z druhé strany téměř ke skaliskům stoupá vlek. Lidé nasedají na lyžařský výtah a míří do výšek, aby se přiblížili k Petrovým kamenům a odtamtud bleskurychle sjížděli dolů. S trochou fantazie u toho mohou evokovat prastaré báchorky, které blouznily o čarodějnicích vylétajících na pometlu … k Petrovým kamenům! Jen si poslechněte Václava Lohniského, vylíčí vám to s velkým zaujetím…

Bobligovým přesným protipólem je děkan Lautner. Vzdělanější, sečtělejší, rozumnější a u lidí oblíbený. Už od počátku je ale jasné, že tohle bude krajně nevyrovnaný boj, jelikož Boblig omezenou vzdělanost dohání bezmeznou mocí a nerozbitným štítem v podobě přízně u biskupské konzistoře. Věří Boblig v opravdovou přítomnost čarodějnic? Pochybuji. Věří pouze v bohatství. Lautner tohle moc dobře ví, ale tím, že připomíná jednookého v moři nevidomých, nedokáže běh tragických událostí zastavit. Boblig nepotřebuje fyzickou převahu ani armádu tisíce mečů. Je oddán jedinému cíli. Cestě, ze které nehodlá ustoupit ani o píď. Čím více Boblig utahuje smrtící smyčku, tím více roste pole jeho působnosti a strach nevinných lidí. Zatčením děkanovy farské kuchařky Zuzany Voglickové (Soňa Valentová) se uvede do pohybu důmyslná past, v jejíchž okovech skončí samotný děkan Lautner. Na základě pravidla „kdo pomáhá kacířům, je sám považován za kacíře“ se za Lautnera odmítnou přimluvit i jeho nejbližší duchovní a přátelé. Biskup a olomoucký hrabě Karel II. z Lichtenštejna (Martin Růžek) dá tedy souhlas k užití tortury, čímž Lautnera v zásadě odsoudí k pomalé smrti.

Až do závěrečné třetiny, kdy sílu skřipce pocítí i obvinění muži, je film výhradně misogynní. Ženy jsou čistokrevným symbolem zla. Bezcenné hračky, jejichž prsty a nohy jsou mučicími pomůckami drceny v krůpějích inkoustově černé krve. I nedotknutelná hraběnka je pouze nástrojem ovládaným muži. Každý výkřik o pomoc je tvrdě umlčen inkvizitorem či povýšeným máchnutím ruky hraběte Ignáce Karla Matyáše Šternberka (Josef Bláha). Ve stínu tohoto otevřeného nepřátelství vůči něžnému pohlaví vyznívá trochu ironicky vztah mezi Bobligem a písařem Ignácem, který má až homoerotické tónování. Patolízal Ignác svému pánovi s vervou masíruje šíji, odhalená ramena, nohy a přitom nahlas přemítá o uvězněné farské kuchařce, kterou by nejraději okamžitě zneuctil. Samozřejmě, že když ji později před tribunálem nechá svléknout do naha a hledá na jejím těle ďáblovo znamení, působí celek výrazným asexuálním dojmem. Poetické scény z lázní dráždí naší sexuální představivost, jelikož jsou zcela přirozené, avšak nahota v soudní síni je degradována ponižováním, utlačováním slabších a násilím, díky čemuž připomíná vyslýchaná kuchařka zraněné jehně mezi smečkou hladových vlků.  

Film sice vznikal na sklonku československé nové vlny, ale přesto stojí jaksi mimo. Není přeplněný náročným symbolismem jako legendární opusy Františka Vláčila. Nemá experimentální formu prvotin Věry Chytilové ani naivní atmosféru raných snímků Miloše Formana. Ostatně, Vávra byl spíše pedagogem, který „děti nové vlny“ vytvářel, než aby se stal součástí jejich hnutí. Především byl ale beznadějným milovníkem a zapáleným znalcem kinematografie. Jeho režijní styl se vycizeloval na kinematografii třicátých až pozdních padesátých let, kde zůstal zakonzervován, a to se všemi klady i neduhy. Teatrální vedení herců, schematičnost dějových linek, podbízivost, zjednodušování témat, ale také důraz kladený na poctivou výpravu, přehledný způsob vyprávění a cit vůči historickým faktům. Mezi invenčně pojatými snímky, jež dokázaly československou kinematografii proslavit v globálním měřítku, působilo staromódně pojaté Kladivo na čarodějnice trochu přímočaře a archaicky, avšak pouze na první pohled.

Kladivo se stalo nadčasovým hlavně díky své dvojznačnosti. Rázný kopanec namířený vůči brutálním soudním praktikám Vávra neposlal jen do inkvizitory ovládané minulosti, ale zároveň jím trestá i tehdejší středoevropskou výspu socialismu. Nenapadá mě žádný jiný historický film, který by obsahoval tak rafinovaně ukrytý podtext reflektující aktuální tok dějin. Obě roviny filmu, tedy jeho historická rovina a protirežimní podtext, si vzájemně neodporují, ale spojují se v jeden funkční celek. Tím zároveň odpovídám na otázku, zdali je Kladivo na čarodějnice filmem pronáboženským, antináboženským či neutrálním. Konec konců, hlavní kladnou postavou je empatický katolický kněz. I přes zlověstné záběry na různé krucifixy, zamračené muže v parukách a růžence nepůsobí film jako agresivní proticírkevní agitka, jelikož jeho poselství útočí na každé zlo, které nedokážeme zarazit v zárodku. I z malé jiskry může vzniknout velký požár. Leitmotiv celého filmu, dalo by se říci.

Ďáblovi soustružníci

Účinek filmu Kladivo na čarodějnice nestojí jen na bezchybných hereckých výkonech, nelítostném scénáři a historických skutečnostech. Dokonce si myslím, že formální stránka věci je v tomto konkrétním případě stejně důležitá jako obsah. Jestliže bylo záměrem dostat do filmu atmosféru 17. století, pak byl cíl splněn bezezbytku. Reálné exteriérové a interiérové lokace nabídl třeba renesanční zámek Velké Losiny, dějiště čarodějnických procesů. Avšak hmotné historické dědictví samo o sobě nestačí. Historičtí poradci a archiváři Dr. František Spurný a Dr. Václav Mencl nalezli ve spolupráci s architektem Karlem Škvorem ideální symbiózu. Architekt se svým týmem řemeslníků zhotovil dle přesných nákresů výzdobu některých interiérů včetně honosných židlí, dobových pohárů na víno i vzhled špinavých žalářů a hranic, kde v plamenech zbytečně umírali lidé. Ne vše muselo odpovídat přesným požadavkům dávné minulosti, pokud výsledek dokázal posílit dramatický efekt. Kupříkladu o železné židli, tedy nechvalně proslulém mučicím nástroji posetém ostrými hřeby, se první psané zmínky objevují až v roce 1891, ale i ten krátký záběr na detailní výtvor Karla Škvora dokáže nahnat strach, což byl samozřejmě záměr.

Návrhy a zpracování kostýmů podléhaly tvůrčí skupině Jarmily Konečné pod dohledem vedoucí kostymérky Věnceslavy Růžičkové. Do výtvarné spolupráce byla aktivně zapojena již několikrát zmiňovaná Ester Krumbachová. Podobu různých šrámů, krvavých ran a rozdrcených končetin má na svědomí vynikající maskér Jiří Šimon, který se o více než dekádu později podílel i na maskách pro slavný snímek Amadeus (1984). Vávra si jej vyžádal na základě práce, jakou Šimon odvedl na kriminálce Vrah skrývá tvář (1966). Dohled nad celým projektem zajišťoval vedoucí výroby Jaroslav Solnička, což je v zásadě ekvivalent klasického filmového producenta.

Zapomínat by se rovněž nemělo na famózní práci kameramana a fotografa Josefa Illíka. Vystudovaný fotograf rozuměl filmovému obrazu jako málokdo. Jeho styl se vyznačoval expresivní lyričností obrazu s důrazem kladeným na snovou atmosféru. Takový postup je třeba zřejmý v dramatu Už zase skáču přes kaluže (1970), kde umocňuje perspektivu světa viděnou dětskýma očima. Kladivo na čarodějnice je ale striktně přímočaré, dějově není nijak košaté a svou podstatou míří od počáteční deprese až branám samotného pekla. Illík tedy v tomto případě vsadil na svou další specialitu, a sice schopnost vnést do obrazového vyprávění řád. Důslednost, přirozené řazení jednotlivých obrazů, logická návaznost scén atd. Illík dokázal kamerou zachytit i psychologické stavy jednotlivých postav a vnášet do obrazu básnické prvky. Maryna Schuchová vypovídá před tribunálem, následuje střih a přímý detail na její roztřesené hrdlo, což stačí k tomu, aby divák ten strach cítil na vlastní kůži. Postava bezejmenného mnicha otevírá film monologem: „Skrze ženu přišel na svět hřích. Žena je hřích.“ Střih a detailní záběr na odhalená ženská ňadra a klín, symboly hříchu. Takových vizuálních vychytávek nabízí snímek přehršle.

U intermezz s Václavem Lohniským můžeme sledovat i rafinovanou práci s nasvícením a detaily. Ty jsou příznačné pro celý film, ale zde je to v rámci temné stylizace vyloženě markantní. Zřetelně nasvícená ústa vypouštějí jedovaté repliky, ale horní část tváře je zakrytá pruhem stínu, ze kterého zlověstně vykukují lesklá očka. Kladivo na čarodějnice bylo natáčeno na černobílý, širokoúhlý formát. Klasický 35 mm filmový formát je specifický tím, že režisér a kameraman divákovi doslova vnucují nějaký objekt zájmu (podobně jako v případě polocelků a detailů), kdežto širokoúhlý cinemascope dostává do rámu obrazu více motivů, z nichž si divák vybírá sám. Kladivo na čarodějnice má komorní, až divadelní formu. Tři, čtyři interiérové lokace, relativně omezený počet hlavních postav a obrazové spojnice v podobě kočáru s koňským spřežením, louky s hořícími hranicemi, letmé návštěvy Prahy atd. Cinemascope prohlubuje prostorové vnímání, dodává do celku iluzorní pocit velikosti a rozmanitosti. Zkrátka promyšlená kameramanská práce.

Krvavá pečeť kvality

Kladivo na čarodějnice bodovalo jak na tuzemských, tak mezinárodních filmových festivalech. Za zmínku určitě stojí Zvláštní cena poroty za vysokou uměleckou hodnotu, kterou Otakar Vávra roku 1970 převzal v brazilském městě Mar del Plata. Cítím také potřebu rozehnat všeobecný mýtus o tom, že Kladivo mělo být takzvaným „trezorovým filmem“. Ano. Dobová cenzura si všimla politického podtextu a ano, Vávra musel jít na kobereček vysvětlit pohlavárům řadu věcí, ale jeho nejslavnější film rozhodně nečekala plošná perzekuce a radikální zákaz, jaký potkal třeba psychologickou sondu Ucho (1970) či černohumorné drama Spalovač mrtvol (1968). Vávrovi hrála do karet politická příslušnost i nezpochybnitelné úspěchy jeho předešlých snímků. Soudruzi tedy dokázali ledasco přehlédnout, případně přimhouřit oči. Film se nesměl promítat ve velkých městech. Po slavnostních premiérách v pražských kinech 64 U Hradeb a Světozor zamířilo Kladivo hlavně na vesnice a do lokálních filmových klubů s cejchem „nepřístupný mládeži.“ Někteří pamětníci dokonce tvrdí, že film v sedmdesátých letech vysílala i Československá televize, avšak tyto zkazky mi přijdou nevěrohodné, čili je nebudu podporovat ani vyvracet.

Nicméně obnovená premiéra snímku proběhla oficiálně 1. dubna 1989. Česká republika a Slovensko berou snímek za naprostou klasiku, kdežto zahraniční cinefilové v něm spatřují malý kultovní skvost. Na Blu-Ray disku s přiloženou šestnáctistránkovou brožurou vyšel film u zahraniční společnosti Second Run pod názvem Witchhammer. Brožura obsahuje tematickou analýzu i přeložený rozhovor s režisérem, který poskytl již v roce 2009. Svou temnou podstatou láká odkaz filmu i tvrdá hudební tělesa. Dnes už legendární hudebník a zpěvák Aleš Brichta přispěl textem k písni „Kladivo na čarodějnice“, kterou můžeme nalézt na demu WITCHHAMMER (1987) od tuzemské metalové veličiny TÖRR. Jak vidno, zaklínadlo Vávrova snímku neztrácí svou moc ani po více než padesáti letech od premiéry. Možná je to tím nepříliš okoukaným tématem, možná fascinací zlem tolik příznačnou pro lidské plémě, ale já osobně myslím, že všechny správné i hypotetické domněnky spojuje především kvalitní filmařské řemeslo a parádní scénář.

V prachu našich dějin 

Čarodějnické procesy na Jesenicku, Šumpersku i na území dnešního polského Slezska patří mezi ojedinělý a nanejvýše tragický úsek našich dějin. Je prokazatelně ověřené, že k lokálním zúčtováním s „čarodějnicemi“ a „čaroději“ docházelo již dávno před tím, než losinská vrchnost učinila svou kardinální chybu, ale v drtivé většině šlo o jednorázové záležitosti. Celkový počet obětí není znám. Odhady se různí, ale střízlivé rozmezí se pohybuje mezi jedním stem až pěti sty oběťmi, přičemž největší sousto z krvavého koláče si ukrojil nedostudovaný právník z Olomouce, který svým dvacetiletým řáděním přivedl Velké Losiny a přilehlé usedlosti takřka na buben. Prakticky každý, kdo měl ve městě nějakou živnost, skončil na hranici, nehledě na fakt, že kraji, kde se to údajně hemží pekelnými silami, se obloukem vyhnul každý kupec a potulný obchodník. 

Boblig svůj krvavý úřad převzal krátce po šedesátce. Proč skončil? Když pomineme požehnaný věk, musíme zohlednit především rostoucí stížnosti radních v Olomouci, kteří měli na Šumpersku příbuzné a báli se, aby nedopadli obdobným způsobem. Olomouc patřila mezi nejbohatší města Markabství moravského, což si uvědomoval i císař Leopold I. Právě ten měl nenasytnému inkvizitorovi důrazně připomenout, aby laskavě nepřekračoval své pravomoce. Druhou příčinou konce mohly být i „zlobivé čarodějnice“, které před tribunálem stále častěji opakovaly, že Boblig chodil na Petrovy kameny s nimi, případně, že sám vedl temné mše. Starý Boblig, sužovaný bolestmi kloubů, se vrátil zpátky do Olomouce i s pracně získaným jměním. Koupil si dům, vzal si mladou ženu (údajně už druhou) a ještě pár let provozoval svůj hostinec „U divého muže“. Zemřel 27. ledna 1698 ve věku osmdesáti čtyř nebo snad osmdesáti šesti let. Místo posledního odpočinku není známo, stejně tak nevíme, kde přesně se měla nacházet jeho krčma. Inkvizitor doslova skončil v propadlišti dějin. 

Naproti tomu současní turisté a výletníci mohou při procházce v mohelnických Městských sadech narazit na pamětní desku s vyrytým textem: „Zde byl 18. září 1685 děkan Christoph Alois Lauttner pro čarodějnictví zaživa upálen.“ Původně německý text byl po druhé světové válce přepracován do češtiny. 

Další desku můžeme nalézt i na Šumpersku v místě, kde stálo bývalé děkanství. Šumperský rodák svá studia započal v Olomouci, odkud kvůli nepříznivým podmínkám (třicetiletá válka) zamířil do jihovýchodní části Německa. Konkrétně do bavorského města Landshut, kde studoval teologii a zdokonaloval si jazykové schopnosti. Podobně jako Boblig si své vědomosti hodlal rozšířit ve Vídni, ale na rozdíl od inkvizičního soudce se stal magistrem práva a filosofie. Ve Štýrském Hradci se vrhl na přírodní vědy a po kněžském vysvěcení datovaném na rok 1656 přijal funkci faráře v Dolní Moravici. Do Šumperka se vrátil až na pozvání od svého přítele barvíře Kašpara Sattlera. Toho Sattlera, který později se svou ženou a jedinou dcerou skončil na hranici. 

ŠUMPERK, CENTRUM MĚSTA – Málokde se člověk dokáže tak dostat „do děje“, jako v Šumperku. Centrum města je historické více než jinde – zbytky hradeb, úzké uličky stoupající po návrší, na kterém byl Šumperk postaven, aby se dokázal dobře bránit nepříteli. Uprostřed města veliký kostel v barokním stylu, který tuto podobu získával v době, kdy v Šumperku kázal Kryštof Lautner. A všude okolo další staré budovy. Od 17. století sice zřejmě většinou přestavěné, kdybychom ale znali adresy, mohli bychom lehce najít domy, odkud biřici vyháněli bohaté měšťany do náruče inkvizitora Bobliga. I když ale přesné vchody neznáme, dokážeme si představit přikrčené dusno, ve kterém tu vyděšení Šumperčané čekali, na koho dalšího sáhne smrt. Konečně, čarodějnické procesy v Jeseníkách jsou tak silný fenomén, že se jím zabývají hned tři muzejní expozice – v polské Nyse, uprostřed hor v Jeseníku, no a tady v Šumperku. Přímo v historickém centru, v domě, kde žily jedny z obětí Bobligova teroru. 

Dnešní optikou bychom Lautnera mohli klidně označit za mimořádně progresivního kněze. Vysoce vzdělaného, rozumného, oblíbeného u prostých lidí i bohatých měšťanů. Zajímal se o pokrokové vědní obory, astrologii, historii, právo, hrál na housle, rád tančil, nesnášel zastaralá církevní dogmata a svou pílí si osvojil i základy českého jazyka (inu, národní obrození bylo ještě neznámým pojmem). Dle církevních měřítek byl jediným jeho hříchem údajný vztah s kuchařkou Zuzanou Voglickovou a veřejná kázání proti inkvizičním praktikám. Na panství Jánský vrch byla zaživa upálena Lautnerova teta, čili můžeme předpokládat, že jeho odvážný boj měl i osobní rozměr. Útoky vůči Bobligovi, tolerování tajných evangelíků na Šumpersku a očividná přízeň prostého lidu usnadnily jeho vypočítavé zatčení. Vávra mnohaletý výsek našich dějin zhustil do celovečerního filmového formátu, ale utrpení skutečného Lautnera nemělo konce. Čtyři roky byl držen pod zámkem ve smrduté kobce a zatvrzele odmítal veškerá obvinění. Náboženský fanatismus Bobliga (ať už předstíraný či upřímný) byl ale silnější. Biskup Karel II. z Lichtenštejna tedy nakonec svolil k užití útrpného práva. Lautner ustál všechny tři stupně tortury. Kupříkladu v červnu roku 1684 byl mučen dvanáct dnů za sebou. Svá obvinění střídavě přiznával a po sundání ze skřipce zase odvolával. Je ale těžké zvítězit s někým, kdo sám určuje pravidla hry. 

Boblig měl Lautnera propustit, což by samozřejmě znamenalo prohru. Místo toho prohlásil Lautnera za obzvláště silného čarodějníka, jemuž moc dodává samotný ďábel a kouzla němých duchů. Psychicky i fyzicky zlomený děkan, zbídačený nelidským zacházením a nekonečnými konfrontacemi s obviněnými ženami, které proti němu vypovídaly, to nakonec vzdal. Přiznal vraždy neviňátek, obcování s nečistými duchy, ženami, dcerami i muži. Přiznal, že znesvěcoval obrazy svatých ikon, plival na posvěcené hostie a dělal s nimi věci, které snad ani nejdou slušnou řečí popsat. Karel II. z Lichtenštejna chtěl pro Lautnera doživotní žalář, ale jeho žádost zamítl papež Inocenc XI., čímž děkana římskokatolické církve poslal na smrt. Popravě v Mohelnici přihlíželo na dvacet tisíc lidí všech společenských vrstev. Pytlík se střelným prachem měl zmírnit utrpení, ale explodoval tak nešťastně, že děkanovi hrozivě otevřel hrdlo. Přesně v tom okamžiku děkan přišel o řeč a nemohl se již oddávat hlasitým modlitbám. Mnohem později, roku 1998, olomoucké arcibiskupství zřídilo speciální komisi, která prozkoumala veškeré dostupné spisy a řadu dalších historických pramenů. Výsledkem je omluva a několik pamětních desek. S připomínkou, že za procesy mohla hlavně světská moc, nebyl Lautner nikdy právně rehabilitován. Pro současné služebníky boží děkan asi netrpěl dostatečně. 

Kosti našich předků i budoucích obětí

Otakar Vávra je mnohými považován za kontroverzní ikonu československého filmu. O jeho životní cestě si můžeme myslet cokoliv, ale to nijak nepopírá fakt, že na konci šedesátých let natočil jeden z nejlépe zpracovaných historických snímků. Nejen tuzemských, ale - a to zdůrazňuji - i světových. Omlouvám se, ale nedokáži si odpustit menší srovnání. Pokud uvážím rozpočet, výpravu, herce a technické vymoženosti, jaké měl k dispozici Ridley Scott při tvorbě snímku Napoleon (2023), nezbývá mi, než žasnout a nevěřícně kroutit hlavou. Jakýkoliv film je z podstaty uměleckým vyjádřením daného režiséra. Tak jsem to vždy bral a brát nadále budu. Úzkostné lpění na stoprocentních historických přesnostech mi vždy přišlo trochu úsměvné. I proto nedám dopustit na Statečné srdce (1995), protože po filmové stránce funguje skvěle. V životě Williama Wallace je navíc spousta mezer, což Melu Gibsonovi umožnilo popustit uzdu fantazii. O Napoleonovi, dost možná největším vojevůdci, jaký kdy žil, máme ale perfektní představu. Tisíce spisů, disertačních prací, historických dokumentů, románů, soukromé korespondence a drobných poznámek popisujících pomalu i tvar ranní stolice Napoleona. To vše měl Scott k dispozici, a stejně natočil historickou frašku, která bohužel příliš nefunguje ani po filmařské stránce.

Na poměry historických velkofilmů měl Otakar Vávra jen směšný rozpočet a pár kusých zažloutlých pramenů, ze kterých i tak dokázal sestavit mimořádně děsivý a především uvěřitelný obraz. Obraz zlý a varovný. O jakých cifrách vlastně v globální historii čarodějnických procesů můžeme hovořit? Statisíce mrtvých? Miliony? Probíhají procesy i dnes? Jistě. Sice ojediněle, ale legálně. Saúdská Arábie, Nigérie, Tanzanie, Nepál, Uganda, Haiti. Určitě existuje i více míst, což ukazuje na naší lehkovážnost, pověrčivost a stálou moc různých náboženských předsudků zažraných hluboko do morku kostí. 

Přemýšlel jsem, jak tento článek vlastně uzavřít, a přitom jsem si vzpomněl na pozapomenutý komediálně laděný povídkový horor Klub příšer (1981). Vincent Price v roli upíra Eramuse pozve svého oblíbeného spisovatele strašidelných příběhů do elitně pojatého Klubu příšer, kde se, jak název napovídá, scházejí upíři, vlkodlaci, baziliškové a další zástupci notoricky známých monster. Na konci filmu si nadšený Eramus přeje, aby se stal spisovatel R. Chetwynd-Hayes (John Carradine) také plnohodnotným členem, ale chlupatý tajemník klubu logicky oponuje, že přeci nejde o příšeru.

Udivený Eramus započne svůj monolog: „Za posledních šedesát let lidi zahubili přes sto padesát milionů svých vlastních spoluobčanů. Nešetřili námahy, aby dosáhli tohoto vysokého počtu a metody, které používali, jsou hodny našeho bezvýhradného obdivu. Víte, zpočátku byli lidi v jisté nevýhodě, ale to všechno překonali s obdivuhodnou genialitou. Protože nemají upíří zuby ani drápy, vynalezli děla a tanky, bomby, letadla, vyhlazovací tábory, jedovaté plyny, dýky, meče a bajonety, miny, atomové bomby, raketové zbraně, ponorky, válečné lodě, letadlové lodě a automobily. K tomu ještě zdokonalili postupy, kterými mohou rozšiřovat všechny smrtelné nemoci do všech částí této planety. Během své krátké historie lidé vystavili jiné lidi smrti upálením, oběšením, stětím, uškrcením, elektrickým křeslem, zastřelením, utopením, přejetím, mučením, vyvrhnutím a jinými způsoby příliš, příliš nechutnými pro citlivé žaludky tohoto vznešeného shromáždění.“

„Já nikdy netušil, že je tak nadaný,“ vykřikne překvapený tajemník. „Neradi se chlubíme,“ přitaká skromně spisovatel. Tajemník okamžitě pozmění rétoriku: „Podporuji návrh. Příslušník tak talentovaného druhu bude Klubu příšer dělat velkou čest.“ Zde bych citaci ukončil. Je to více vtipné, nebo spíš pravdivé? Řekl bych, že obojí. Máme na výběr z desítek filmů mapujících podstatu lidského zla, ale Vávrův razantní zářez patří mezi ty nejvíce sugestivní. Jsem si naprosto jist, že za celou historii čarodějnických procesů nezemřela žádná opravdová čarodějnice ani čaroděj. Smutnou skutečností zůstává, že ti největší ďáblové neodpočívají v pekle, ale číhají všude kolem nás. Nemají žádné nadpřirozené schopnosti. Stačí jim dar inteligence a touha ničit.

VELKÉ LOSINY, LÁZEŇSKÝ PARK – Do lázní ve Velkých Losinách lidé jezdí rádi. Za zdravým vzduchem, za horami na obzoru, za nádherným zámkem, za odpočinkem a za lázeňskými procedurami. Tohle idylické místo si ale oblíbili i nacisté – a právě v areálu losinských lázní založili středisko projektu Lebensborn. Jednu z pěstíren árijských „nadlidí“, které měla plodit děvčata „nordické krve“ s „prvotřídními“ esesáky. Nová „rasa“ pak měla osídlit východní Evropu, jejíž původní obyvatele hodlali šílenci s hákovými kříži na rukávech vyhladit. Člověk by si řekl ... chyba v systému, zvrácený okamžik, v historii ojedinělý. Jenže jdeme po lázeňském parku dál a narážíme na pomníček – právě tady umíraly v ohni losinské oběti inkvizitora Bobliga. Takže už máme příklady zvráceného myšlení dva. Nebyl by ještě třetí? Ale prosím – na nedalekém Mírově byly týrány pro změnu oběti bolševiků. Je snad tohle místo, tenhle kraj nějak prokletý, že se tu kumuluje všechno svinstvo světa? A nebo jde spíš o „normální“ chování lidí, co svět světem stojí, jen pro tento příklad zvýrazněné v jednom malém, libovolném kousku světa? Možná raději nevědět... 

Závěrem bych chtěl poděkovat básnířce Jitce Fialové za procítěné verše, které celý článek otevírají. Poděkování si zaslouží i šumperský archivář Dimitris Atanasiadis, za ochotnou výpomoc při nasměrování do srdcí digitalizovaných archivů a rovněž za předání několika podstatných informací. Zapomenout nemohu ani na kurátora libereckého muzea Lubora Lacinu, jehož četné vstupy dodaly tomuto článku další rozměr.  

PS: Ti, kteří si článek chtějí prohlédnout v plné verzi (doprovodná fotogalerie), tak mouhou učinit na následujících odkazech.

Part1: 

https://www.metalopolis.net/articles.asp?id=10213

Part2:

https://www.metalopolis.net/articles.asp?id=10214