Byl Slunovrat

Byl Slunovrat - je to už dlouho. Slunce se pomalu vrací a bude líp, bude líp.

 

Leden je zvláštní měsíc. Tichý a chladný. Umí být prázdný. V lednu si umím nejlépe představit prázdnou krajinu. Naproti tomu, kupříkladu v červenci si nejčastěji představuji krajinu plnou třešní. 

Ale, abych se vrátil ke své prázdné krajině; je osvětlená sklánějícím se chladným sluncem, naoranžovělým, které vrhá dlouhé stíny. A všude vůkol ticho. Jenom z dálky občas dolehne psí štěkot. Je to vlastně docela možná takový odcizený měsíc, měsíc dlouhých stínů, které můžeme pozorně pozorovat, měsíc s nadhledem. Ale chtěl jsem Vám ukázat něco docela jiného než stíny kráčející za Vámi, stíny kráčející proti Vám. 

Každopádně v měsíci lednu se mi nejčastěji zdá o psaní. Naproti tomu, kupříkladu v červenci se mi nejčastěji zdá o třešních. Jakoby se v lednu psaní uvnitř mě probouzelo nejhlouběji! Nebo snad nemám čas a píšu už i ve spánku? Jaká vlastně jsou ta slova, která ke mně přicházejí ve spánku? Překvapivě pevná, stojící na vlastních nohou, nemihotají se sem a tam, nejsou prchavá! Když už si něco zapamatuji, tak to trvá a je! Naposled se mi zdála tato tři slova: nezapomeň to - zas!

Někdy to trvá dlouho. Přijít na to, jaká jsou ta tři slova. Vidím je před sebou, trhaně, rozrněně. Koukám na ně, ale nemůžu je přečíst. A čekám a čekám, dny ubíhají, nemyslím na to, nemyslím na ta slova a přesto jsou někde zasutá. Co se stane? Co se s nimi stane? Co stane se mnou? 

 

Přivezl jsem si od babičky fotku mámy. Je z roku 1964. Stojí na ní malá holčička - moje máma - oblečená jako krve žíznivý domorodec nějakého tichomořského kmene. Holčička se směje od ucha k uchu a tak se z ní ta krve žíznivost dost vytrácí. 

Je to krásná fotka. Je to fotka ještě z doby, kdy fotka byla něco neokoukaného, jedinečného. To už je dávno pryč. Tuto roli si podrželi už jenom obrazy. Kupodivu, kupodivu, kupodivu! Moderní fotografie stala se spotřebním zbožím. Inu dosažitelnost snímá auru jedinečnosti.

Vybalil jsem doma fotku z papíru, do kterého ji babička uložila a hned na mě dýchla vůně jejího bytu. Ta známá vůně, kterou poznám kdykoli. A přesto ji nedokážu dostatečně dobře popsat. Inu to jsou ty naše limity. Asi to bude tím, že to není jenom vůně, ale je to vlastně i zkušenost, vzpomínka, pocit zároveň.

 

Vzpomínaje na Prousta, pokaždé, když ucítím tuto vůni; kombinaci mýdla položeného do povlečení, starého bytu, babičky, ale i dědy už dávno zemřelého, tak se mi vyskočí ne jedna vzpomínka, ne jeden pocit, ale celá souvislá kupa všeho tohoto dohromady, jež by se dala souhrnně nazvat jako zkušenost. Vůně zkušenosti. William Blake měl písně zkušenosti, já mám vůni zkušenosti. Haha 

             

Možná bych se měl rozepsat o tom, jak jsem strašně čichací typ. Ale není to moc zajímavé.

 

Ta mámina fotka, to byl vlastně dárek od babičky k mým narozeninám, aniž by to tušila. Ne, že by zapomněla, že mám narozeniny, ale proto, že mi ji dala zcela bezdečně, bez souvislosti s narozeninami, prostě tak jak to staří lidé dělávají. Zbavují se svých věcí, protože je již nepotřebují. Na co mít okolo sebe věci, které Vám připomínají věci dávno minulé, pouze postupné zanikání, zapomínání. To, že se ocitáte na tom světě již jen sami? Zbavují se svých věcí, protože rubáš nemá kapes. Zbavují se svých věcí, protože mohou, protože chtějí.

 

Když se na tu fotku dívám, tak je to vlastně ideální fotka - jako obálka básnické sbírky, nebo hudebního alba. Nedávno jsem napsal takovou sbírku, jmenuje se Hodina hudby a je o tom roce, kdy máma umřela a jak jsem v tom roce s ní byl a nebyl. Jak jsem to prožíval, tu velikou kapitální změnu života, která se odehrála - no ty vole na všech frontách! A ta sbírka, má mít na svém přebalu obraz naší chalupy. Teď už mojí chalupy. Koukám se na ten obraz, na ten souboj mezi tou fotografií a tím obrazem. Platí vše co řekl jsem výše.

A když pozoruju tu chalupu, uvědomil jsem si, že ta sbírka vůbec není o mamě. Celá, jenom celá je o mně. Možná je to základ básnictví, ta trocha narcismu, dávána všanc na obdiv celému svět - ať už to je - jeden další člověk, skutečně celý svět, anebo cokoli jiného. 

Psal jsem o tobě básně mami, ale teď už je to jinak píšu povidky. Jako bych měl větší odstup, větší rozmysl nad tím vším. 

 

To je to přemýšlení o těchto věcech.

 

Nevěděl jsem, že se mi bude tolik stýskat. A pořád ještě nechápu, že si prostě najednou zmizela z tohoto světa. Jestli není lepší se na tebe zlobit, jako to udělal Vojta. Je to snazší a pochopitelnější.

 

Je tma a za okny prší duben. Tuhle povidku jsem rozpracoval v lednu a od te doby nic. Jak si asi mámu pamatuje Chlupina? - to je naše kočka. Nedávno se mi o tobě mami zdálo. Přišla si za mnou jako duch, jako mulisák. Celá zabílená moukou a tmavě podmalované oči. A rozcuchané vlasy. Poskakovala a vyváděla si jako strašidlo z nějaké legrační pohádky. A já na tebe koukal v tom snu a nemohl to pochopit, kde ses tam vzala. A byl jsem smutnej a dojatej, že tě zase vidím. Ptal jsem se sám sebe proč mě stále takhle strašíš. A si vlastně trochu vypadala jako na té fotce, co jsem si přivezl od babičky.

A pak jsme si o tom povídali s Janou dlouze v autě. Plačtivá litanie do Mostu. Vždycky to trvá nějakou dobu, než se to všechno poskládá do sebe. Než dojdu pochopení. A že jsem byl poslední dobou protivnej a lítostivej! A nevěděl jsem vůbec proč. A taky jsem byl nemocnej, jako už dlouho ne. Ó to ne! Dlouho mi nebylo takhle zle. Naposledy, když umřel děda, tak rok a půl po jeho smrti jsem byl nemocnej - jej to mi bylo tenkrát zle! Však jsem si na to vzpomněl. A najednou jsem to chápal! Proč mi tu straší. Jak se vše změnilo tím, že tu není. A přemýšlení nad tím, co by bylo, kdyby tu stále byla - což jsou ty možnosti, které si nikdy nestaly. Ale třeba i ta, jak jsme našli máminu závěť a co by se stalo, kdybych tam nebyl, jak bychom ji možná nenašli. A to sou samí a by, aby a aby a kdyby. Jak do toho vlastně hodila vidle. A jak se to už nikdy nedozvíme. A každý s tím zápasíme tak trochu jinak. 

 

Přemýšlení nad tím, jaké by to bylo. Přemýšlení nad tím, jaké to je. Nějak jsem si toho dřív nevšiml. Jak je brácha jako Švejk. Oh! Co to má znamenat? Já mám Švejka doopravdy rád. A brácha zase vůbec. Především ty Švejkovi řeči, ty proudy slov, řeky vyprávění a potoky příběhů, které ruší tu všechnu šílenost okolo. Všechny ty příběhy, které ze sebe chrlí, oddalují od něho realitu. Ředí ji, degradují, protože dějiny to je pouhý sled těchto stupidních historek za sebou. A v posledku, řečeno s Nietzschem se stávají vlastně strašně banální a nepodstatné. 

Ale kde se mi bere v hlavě ta souvislost s bráchou? Všiml jsem si, že brácha také chrlí příběhy, historky a příběhy jako Švejk, i když možná ani nejsou tak blbé. Ale je jich moc. A ty příběhy a historky, jakoby ředili realitu okolo něj. Zastírali ji, aby se k němu nemohla dostat - ale což mohu soudit jaká je jeho realita, není to koneckonců jenom realita moje? Jenže já takhle děsně moc nekecám! 

A hlavně! Když se nikdo nedostane ke slovu, protože brácha chrlí jednu historku za druhou, protože je povinován všechny ostatní bavit a skutečně všichni se smějí až se prohýbají, plácají se do kolen a řehtají všade okolo - žencký by skoro čůrali olej - z toho jeho vyprávění, no tak, když se někdo nedostane ke slovu, tak se ho ani nemůže na nic zeptat. A když se nikdo nemůže na nic zeptat, tak se ani nezeptá třebas na to - jak se máš? A kdyby přece! lze ještě dělat jakože se brácha přeslechl. To potom nastane tíživé ticho. Ale tázající může být vytrvalý a zeptat se znova. 

A brácha, brácha by potom musel na tu tíživou otázku odpovědět.Ví to? Ví to vůbec, jak se má? 

Mám velice rád dobrého vojáka Švejka. On nezapálil chrámu bohyně v Efesu. 

 

A proč je tenhle text tak rozsekanej? Asi, jako to přemýšlení, které si poletuje, kde se mu zachce. Sem a tam, tam a sem, jak se zpívá v tej odrhovačce od Postsnění. Takhle nějak se myslí.

 

Možná je to smutné čtení. Ale ono je to především smutné psaní. Tak nějak to cítím, jak ten smutek ke mně doléhá. Zároveň však je ten smutek takový lehký a čistí. Jakoby bral s sebou, vše to co jsem výše napsal a z mámy mulisáka stával se už jenom takový lehký přelud. Přelud, kterého rád vidím a po kterém se mi stýská a je to tak v pořádku, já vím. 

Stojím pod máminou fotkou - kterou jsem si pověsil na zeď a povídám si s ní. Vojta se mě ptá, na koho mluvím, tak mu to říkám, že si povídám s babičkou. Vlastně se nezměnila, tak jak je na té fotografii jsem ji nikdy neviděl a přesto si ji tak pamatuju. Malej krve žíznivej domorodec se srdcem na dlani. 

 

Někdy byl Slunovrat. Představoval jsem si to.

 

Ve sněhu vláčel jsem se do kopce v horách chalupy nekonečné. Ku svaté Ludmile. Slunce už se sklánělo za hory, oranžově melancholie kape z něj do všech koutů světa. V lese u Ludmily hledal jsem poleno, Slunovratové poleno, které jsem potom polil vínem a vhodil do kamen. Nenecháme jej vyhasnout. Budeme se střídat všichni u ohně v tutou dlouhou noc; Já, máma, Vojta, Jana, i brácha. Budeme se u něho střídat a nenecháme ho vyhasnout. A to všechno mezitím? Je jenom čas a čas.

---