Věděla o svém mimozemském původu?

    Ten chlapeček přišel a odešel. 
    Zanechal po sobě jen spoustu odpadků. 
    A hněvivého strýce, který všem nadával, aniž koho znal.
    Odtáhla závěsy žena s očima milujícíma horkovzdušné balóny. 
    Žila v domě oranžové barvy.          
    Málem vyprskla smíchy. 
    Ale vydržela to. 
    Neznala chlapečka a ani strýce, ale byla ráda, že se něco děje. 
    Do nadávek plných hněvu si podupávala do rytmu.
    Tam, co byl sráz plný lesa, něco drnčelo. 
    A dodrnčelo to na kole s mužem poslem Břichatcem. 
    Tak mu ona říkala. 
    Dokonce i hněvivý strýc zůstal s otevřenou pusou zírat, když se kolo před ním rozsypalo.  
    Byla štěstím bez sebe. 
    Ono se tu žije.
    I když se tu vlastně nic neděje.
    Ona byla prostě plná otevřených očí.

    Posel Břichatec si odepnul z nahého těla řeznickou zástěru a psal bílou křídou poselství na tmavou tlačenku, co jí vozil každý čtvrtek namísto knižních novinek.
    Zestárl v hostinci, když na něco čekal. 
    Slyšel tam mnoho vět, ale byly tak stejné. 
    On knihy nečetl, protože ho urážela slova napsaná na hajzlících. 
    Kdykoliv měl dojem, že už něco ví, tak před něj postavili další pivo. 

        Ona byla sama. 
        On byl sám. 
        To jediné měli společné.
        Věděli o tom.    
        Znali se celý život. 

PS.
        On potají psal na použité prezervativy přání Ježíškovi.
        O tom ona nevěděla.