((

Bonus:

Zapsal Alan Kardec (1804 - 1869).

 Nevtělené bytosti vypovídají (Book of spirits; zde úryvek 02):

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Omrzelost života. – Sebevražda.

Odkud pochází omrzelost života, která se zmocní některých jednotlivců, bez dostatečné příčiny?
„To je následek lenivosti, nedostatku víry a často i přesycenosti.

Pro toho, který cvičí své schopnosti k prospěšnému cíli a dle přirozených vloh, nemá práce nic obtížného a život plyne mu rychleji; snáší své nepříjemnosti s větší trpělivostí a oddaností, poněvadž jedná s ohledem na pevnější a trvalejší štěstí, které ho očekává."

Má člověk právo se svým životem nakládati dle své vůle?
„Nikoliv, jediný Bůh má toto právo. Sebevražda jest přestupek zákona Božího."

Není sebevražda vždy samovolná?
„Blázen, který se zabije, neví co činí."

Co máme souditi o sebevraždě, jejíž příčinou je omrzelost života?
„Šílenci! Proč nepracovali? Nebylo by jim býval život břemenem!"

c    Co máme souditi o sebevraždě, pomcí jíž chce člověk ujíti bídě a přeludům tohoto světa?
„Ubozí duchové, kteří nemají zmužilosti, snášeti strasti života! Bůh pomáhá těm, kteří trpí, ale nikoliv těm, kteří nemají ani odvahy ani zmužilosti. Strasti tohoto života jsou buď zkouškami nebo pokutou; blahoslavení ti kteří je snášejí bez reptání, neboť obdrží za to svou odměnu! Běda však těm, kteří očekávají své blaho ve své bezbožnosti od toho, co nazývají náhodou neboli osudem. Náhoda neboli osud, abych použil jejich slov může jim skutečně na okamžik přáti, ale jen proto, aby jim později tím krutěji dala pocítit nicotu těchto slov."

Budou ti, kteří přivedli nešťastníka k zoufalství, trpěti jeho následky?
„Ó běda jim, neboť budou za to odpovídati jako za vraždu."

Může býti člověk, který trpí nouzi a který se ze zoufalství usmrtí, považován za sebevraha?
„Jest to vždy sebevražda, ale ti, kteří jsou jejími původci, nebo kteří jí mohli zabránit, jsou více trestuhodní než ten, jehož očekává prominutí. Nemyslete však, že bude docela viny sproštěn, když mu scházela stálost a vytrvalost a když neužíval všech svých schopností, aby se osvobodil z nouze. Ale běda mu, když jeho zoufalství pochází z pýchy. Chci říci, když je z onoho druhu lidí, u nichž pýcha zničí úsudek rozumu, kteří by se styděli zachovati svůj život prací rukou svých a kteří by raději hladem zemřeli, než aby něco zadali tomu, co nazývají svým společenským postavením. Není v tom stokrát více velikosti a důstojnosti bojovati proti neštěstí a vzdorovati kritice povrchního a sobeckého světa, který nemá dobré vůle leč pro ty, kterým nic neschází a kteří se k vám obrátí zády, kdykoliv jich potřebujete? Život obětovati z ohledu na tento svět, jest hloupost, neboť on se vám za to neodmění."

Jest sebevražda, jejímž cílem jest vyhnouti se hanbě před nějakým zlým činem, též tak trestuhodna jako ta, která pochází ze zoufalství?
„Sebevražd neodstraní hříchu, naopak jsou pak dva na místě jednoho. Když měl člověk zmužilost spáchati zločin, má též mit zmužilost podrobiti se jeho následkům. Bůh soudí a dle příčiny může někdy zmírniti svou přísnost."

Jest sebevražda omluvitelna tehdy, chce-li jí někdo předejíti hanbě, aby nepřešla na děti a na rodinu?
„Kdo tak jedná, nejedná dobře, ale on tak myslí a Bůh béře na to ohled, neboť jest to pokuta, která se mu ukládá, zmenšuje svou vinu úmyslem, ale spáše přece hřích. Ostatně odstraňte špatné obyčeje své společnosti a své předsudky a tyto sebevraždy zmizí. Avšak správně řečeno, kdo si béře život pro hanbu pro nějaký zločin, dokazuje, že si váží více úcty lidí, než Boha; neboť vstoupí do spiritického života, obtížen jsa svými zločiny a oloupí se o prostředky, napraviti je za svého žití. Bůh je spíše uprositelným než lidé, odpouští vám při upřímném pokání a účtuje vám napravení, ale sebevraždu nic nenapraví."

Co máme souditi o tom, kdo si vezme život s tou nadějí, že dosáhne spíše lepšího života?
„To je nová pošetilost; ať činí dobře a bude jistějším, že ho dosáhne. Tím zdržuje své vstoupení do lepšího světa a sám bude žádati, aby mohl ukončiti ten život, který si zkrátil. Žádný hřích, buď si jakýkoliv, neotvírá svatyně vyvolených."

Není někdy oběť života záslužná, když jest zde úmysl, zachovati život jiného, nebo býti užitečným svým bližním?
„To je vznešený čin a pak to není sebevraždou. Ale Bohu protiví se zbytečné oběti a nerad vidí, když jsou zkaleny pýchou. Oběť je jen svou nezištností záslužna, ale kdo ji přináší, má někdy skrytou myšlenku, která zmenšuje její cenu u Boha.
Každá oběť, učiněná na útraty vlastního blaha, jest činem svrchovaně záslužným, neboť je to vykonávání zákona lásky k bližnímu. Poněvadž jest život pozemský darem, jemuž člověk připisuje největší cenu, neučiní tedy na něho žádný útok ten, kdo se ho zřekne ku prospěchu svého bližního a to je ta oběť, kterou vykonává. Ale dříve, než ji vykoná, má přemýšleti, zdali jeho život nemůže býti užitečnějším, než jeho smrt."

Vykoná sebevraždu ten člověk, který zemře jako oběť náruživostí, o kterých ví, že jeho konec musí urychliti, ale kterým odolati již nemá síly, poněvadž zvyk z nich udělal pravé tělesné potřeby?
„To je morální vražda. Nepochopujete, že v tomto případě je člověk dvojnásobně vinen? Vždyť má nedostatek zmužilosti a zvířecí povahu a proto zapomene na Boha."

Jest více nebo méně trestuhodným ten, který si vezme život ze zoufalství?
„On jest tím více trestuhodným, poněvadž má čas, aby svou sebevraždu promyslil; u toho, který se náhle zavraždí, jest někdy jakýsi druh pomatenosti, která hraničí se šílenstvím, ale druhý bude o mnoho více trestán, neboť tresty jsou vždy přiměřeny vědomostem, které člověk má o spáchaných hříších."

Když člověk vidí před sebou nevyhnutelnou a hroznou smrt, jest trestuhoden, zkrátí-li o několik okamžiků své trápení smrtí?
„Člověk jest vždy trestuhoden, když neočekává Bohem ustanoveného termínu. Ostatně, což má úplnou jistotu, že tato doba přišla, ačkoliv jest to zdánlivé a nemůže obdržeti v posledním okamžiku neočekávané pomoci?"

c   Chápeme, že sebevražda v obyčejných okolnostech jest trestuhodna, avšak jaká jest tehdy, předpokládáme-li, že smrt jest nevyhnutelna a když život jest zkrácen jen o několik okamžiků?
„Jest to vždy nedostatek pokory a oddanosti do vůle Stvořitele."

Jaké jsou nyní následky tohoto činu?
„Přiměřená pokuta dle těžkosti hříchu a jako vždy dle okolností."

Jest trestuhodna nepozornost, která přivádí život bez potřeby do nebezpečenství?
„Zde není viny, není-li tu úmyslu nebo patrné vědomosti, aby zlo bylo spácháno."

Mohou býti ženy, které v jistých zemích dají se dobrovolně spáliti s tělem svých mužů, považován za sebevrahy a podléhají týmž následkům?
„Ony se poddávají jistému předsudku a často více z násilí, než z vlastní vůle. Domnívají se, že vykonávají povinnost a to není povaha sebevraždy. Jejich omluva spočívá v mravní nicotě většího dílu z nich a v jejich nevědomosti. Tyto barbarské a hloupé zvyky zmizí před vzdělaností."

Ti, kteří nemohou snésti ztráty osob jim milých, zavraždí se s tou nadějí, aby se s nimi spojili. Dosáhnou svého cíle?
„Následek bude pro ně zcela jiný než očekávají a na místo aby byli s nimi spojeni, odloučí se od nich na delší čas, neboť Bůh nemůže odměniti zbabělého činu a urážky sobě učiněné, neboť se pochybuje o Jeho prozřetelnosti. Budou spláceti tuto pošetilost většími nesnázemi, než byly ty, které si mínili ukrátiti a nedostanou za odplatu toho, co očekávali."

Jaké jsou vůbec následky sebevraždy pro ducha?
„Následky sebevraždy jsou velmi rozdílné; není stálých předem ustanovených trestů. Tresty jsou vždy poměrny k příčinám, které ji způsobily. Jest jediný následek, kterému sebevrah nemůže ujíti, totiž vyvedení z klamu. Ostatně není osud pro všechny týž, nýbrž závisí na okolnostech. Někteří odpokutují svůj hřích bezprostředně, jiní v nové existenci, která bude horší, než ta, jejíž běh byli přerušili." (Pozorování ukazuje skutečně, že následky sebevraždy nejsou vždy tytéž, nýbrž že jsou některé společné všem případům násilné smrti a náhlého přerušení života. Je to předně prodloužené a pevnější trvání pásma, které spojuje ducha s tělem, poněvadž toto pásmo jest v celé své síle, v tom okamžiku, kdy byl život přetržen, kdežto při smrti přirozené se znenáhlu oslabuje a je často již odpoutáno dříve, než život uhasl. Následky tohoto stavu jsou: Prodloužení spiritické pomatenosti a omámení, které působí, že se duch ještě delší nebo kratší čas domnívá, že jest mezi živými.
Příbuzenství, které jest mezi duchem a tělem, působí u některých sebevrahů jistým vlivem tělesného stavu na ducha, který pocítí mimovolně účinky hniloby a má pocit plný úzkosti a strachu. Tento stav může trvati tak dlouho, jak dlouho měl trvati život, který byl přerušen. Tento skutek však není všeobecný, ale v žádném případě není sebevrah osvobozen od následků nedostatku zmužilosti a záhy nebo později odpokutuje svůj hřích tím neb oním způsobem. A tak se stává, že někteří duchové, kteří byli na zemi velmi nešťastní, pravili že se zavraždili v předešlém životě a že se podrobili dobrovolně novým zkouškám, aby zkusili snášeti je s větší oddaností. U některých jest to jistý druh připoutání ke hmotě, které se marně hledí sprostiti, aby se pozvedli k lepším světům, kam jest jim však přístup zamezen. Větším dílem je to žal nad tím, že vykonali špatnost, z níž nezískají nic jiného než vyvedení z klamu.

Náboženství, morálka a všecky filosofické soustavy zavrhují sebevraždu, jako skutek odporující přirozenému zákonu; všechny nám praví, že v zásadě nemá nikdo práva dobrovolně zkrátiti svůj život. Ale proč nemáme toho práva? Proč nemůžeme volně učiniti konec svému utrpení? Bylo to spiritismu přenecháno, aby dokázal příkladem těch, kteří sebevraždě podlehli, že jest nejenom hříchem, jako přestupek mravního zákona – úvaha pro jisté jednotlivce málo vážná – nýbrž že jest také pošetilým činem, poněvadž se jim nezíská ničeho, nýbrž naopak. Není to teorie, kterou spiritismus nám podává, nýbrž jsou to pravdivé události, které staví před naše oči.)

)).

:::::::::::::::::::::::::::::::