Kam doskočí Belmondo?

Tahle příhoda se stala docela dávno, ale klíčový moment si budu pamatovat nejspíš nadosmrti. To jsme ještě bydleli s Bouřkou a Plukovníkem na Lahvové hoře, interně přezdívané "swartlamon" po vzoru oskvotované části města v norském Trondheimu. Lahvová hora pak byl název, který kopci dali místní, neboť náš předchůdce hromadil na kopci v chatě lahve, které pak s koncem svého působení odvážel do výkupu asi na pět várek plně naloženého dvoukoláku. Za vrácené lahve si pravděpodobně pořídil dům, neboť nahoru se již nevrátil.

Chodili jsme tehdy do hospody U Kapličky v Lysolajích. Pracoval jsem tehdy pro nejmenovanou IT firmu, dělal jsem pro ně dálkovou správu sítě, a jelikož jsme na lahvové hoře neměli elektrický proud, bylo potřeba chodit nabíjet laptop, případně některé větší problémy se sítí řešit přímo na zdroji napětí. Nejinak tomu bylo i jednoho sychravého podvečera, kdy jsme dorazili ke Kapličce v kompletní sestavě.

Hospoda zela prázdnotou, obsluha znuděně pokuřovala za bárem (tehdy se ještě v hospodách kouřilo, pamatujete se?) a jala se pomalým tempem točit nám pivo. Jako vždy jsme se usadili ke stolu pod televizí. Plukovník přímo pod bednu, já bokem k zásuvce a Bouřka čelem k bedně, na kterou šilhala do výšky. Místo pod televizí mělo své výhody. Byli jsme tak pokaždé ušetřeni výplachů nervové soustavy, neboť né nadarmo se televizním programům říká kanály. Dokonce je na to i jedna roztomilá dětská básnička:

Mačkám čudlíky dálkového ovládání

táta mi koupil televizor - další ze splněných přání!

Beru si na sebe gumáky, odkládám sandály

z bedny mi do pokoje tečou čtyři kanály.

Tak tedy sedíme u stolu pod bednou, jsme i trochu při penězích, a tak si dopřejeme i nějaký ten gáblík, já nabíjím laptop, a podvečer se ve zřídka obsazené hospodě začíná překlápět do večera. Po dobrém jídle usoudím, že doba odchodu ještě nenastala, neb baterka je plná pouze zpola, když tu mi zazvoní telefon. A sakra, práce volá. Průšvih s routováním, celé Slapy jsou bez internetu. Co je mi do nich, žejo. Ale řešit to musím, protože pokud to nevyřeším, za chvíli se z neustálého drnčení poseru. V té skvělé firmě, pro kterou pracuju, je totiž úplně parádně nastavený mechanismus eskalace problémú. Totiž že se nic neeskaluje, ale zákazníci se přímo dovolají člověku, který řeší jejich problém. A tak v případě velkého problému nezvedá telefon sexy slečna na helpdesku, která zapíše požadavek a zákazníka elegantně odpálkuje, ale přímo člověk, který problém řeší, a tedy jej kvůli telefonování řešit nestíhá. Čím větší průšvih, tím více telefonů, tím méně času průšvih řešit. Nemluvě o tom, že datové sítě tou dobou nebyly zrovna proslulé svou rychlostí, a tedy s každým hovorem na lince padalo připojení k internetu, neb latence u použitých spojení obvykle přetekly povolené hodnoty... Takže Slapy bez internetu mě pomalu, ale jistě, připravovaly na nejhorší.

Já jsem měl tedy program na večer poměrně jasný. Co však moji spolustolovníci? Vidouc, že se mnou už mnoho zábavy nebude, upřela Bouřka své unavené oči k televiznímu nebi, a rázem pookřála. Plukovníku tyvole, hele, Belmondo! No neke, kterej? Zvíře! Tyjo...

Veliká obrazovka obstarožní televize přímo sváděla ke shlédnutí kaskadérských kousků populárního francouze. Takhle velkou bednu jen tak někde nemají. Sice stará a těžká, ale s fakt velkou obrazovkou. Plukovník, též vida, že se mnou a mým pracovně znuděným ksichtem příliš velký šlágr neudělá, přesunul se tedy naproti vedle Bouřky, a upnul oči k nebi - Ano! na obrazovce opravdu zářilo modré nebe, s malým letadélkem, ze kterého se Belmondo měl spustit ani už nevím kam na padáku... Nejspíš dolů k zemi. A už stojí ve dvířkách a skáče... Sledujeme všichni svorně (i já zvednul zrak od práce, neboť tuhle scénu mám rád), jak Žán Pól skáče z letadla, letí dolů... ale moment! On opravdu letí dolů, i s celou tou těžkou obrazovkou! A prásk! Dopadne s rachotem přímo na židli, na které ještě před pěti vteřinama seděl Plukovník. Chvíli čekáme, zda z čoudících trosek nevykoukne sám mistr a nepopřeje nám nějaký ten Bon žůr, ale neděje se nic. Hospoda je úplně tichá - jediná zvuková kulisa právě zatančila svůj tanec smrti a trůní tu před námi zpola na židli, zpola na stole. Ta chvíle trvá nekonečně dlouho, snad i hodiny se zastavily, servírka za barem je zelená jak fíkus v okně a pivo jí přetéká přes okraj sklenice. Po chvíli se probere, hadrem utře rozlité pivo pod pípou, půlitr vezme a s výrazem náměsíčné panny přinese stále ještě zkoprnělému Plukovníkovi. Tumáte, na účet podniku. Omlouvám se. Čas, vědom si svého zaškobrtnutí, dohání ztracené okamžiky, a my si uvědomujeme, že Belmondo svým kouzlem osobnosti právě zachránil kamaráda od jisté smrti - být tam Hemala nebo jiný prevít, kamarád by se nepřesunul. Ale zase - být tam někdo jiný, tak neskočí z letadla. Takže - kdo za to vlastně může?

Dodnes se zdráhám uvěřit, že šlo o souhru náhod, že držák televize vypověděl službu přesně v ten okamžik, že v tom není nějaký tajemný magický symbol, že... Jediné, k čemu však docházím, je stále stejné poznání: Že televize vás může zabit a ve slušném podniku nemá co pohledávat. Ale vysvětlujte to fotbalovým štamgastům...