U Patrona to začalo

U Patrona to začalo

(příběh z knihy Malostranský hospodáři)

Dlouho se ke svým schůzkám hospodáři vyhýbali příliš známým restauracím, hledali spíše méně známé, útulné, historické, tradiční malostranské hospůdky. Při příležitosti kulatých narozenin pana Váši si přece jen vybrali důstojnější prostředí. Pana Vášu si všichni považovali. Nikoho ani nenapadlo, že je z nich nejstarší. Jeho veselá povaha, nápady, rošťácký úsměv nikoho nezklamal, jen jeho vzhled rozhodně nevypadal na kulatou sedmdesátku. Bránil se sice všem oficialitám, svůj věk nepovažoval za nějakou výjimečnost, ale pozornosti hospodářů neunikl.

Radili se starostlivě, čím cenným ho překvapit, jakým dárkem ho potěšit. Nejexkluzivnější nápad byl darovat mu tandemový seskok. Když zkoumali, jestli by se oni sami podobné riskantní akce zúčastnili, bylo od nápadu z bezpečnostních důvodů upuštěno. Zjistili nenápadně, že byl na vojně tankista. To byl návrh, který se jim zdál přijatelný. Dát mu zážitkovou jízdu v tanku.

Sešli se tentokrát dříve než obvykle. Měli objednaný oběd v restauraci U Patrona. To je proslulý restaurant v přízemí a v prvním patře původního středověkého domu „U Nejsvětější trojice“, přestavěného koncem 16. století a do dnešní podoby upraveného roku 1875 Františkem Lieblem.

Dům má také romantický balkon s pohledem na Míšenskou ulici. V Kronice královské Prahy z roku 1903 je restaurace zmiňována pod názvem „U Gambrina“, což je historicky doložený flanderský král, který zavedl vaření piva a získal čestné předsednictví pivovarnického cechu. Gambrinus je v překladu název Patron a roku 1923 byl tento název použitý pro restauraci, který se dochoval až do současnosti.

Hospodáři se v místnosti prvním patře, s historickými látkovými tapetami, historickými předměty, litografiemi a replikami vojenských přilbic z napoleonských, švédských a rakouských válek cítili velmi spokojeně.

Pan Váša se při setkání trochu zarazil, když viděl, že jsou všichni nějak neobvykle oblečení. Jejich sportovní úbory, obuv, se jaksi do nějaké oslavy narozenin nehodily. Řekl si, že je to pro klubové zvyky normální, překvapit.

Překvapen skutečně byl. Ne však natolik, aby postřehl, že jeden z nich, doktor Kárný, pivo nepije, i když ho před sebou postavené má. Všichni mu pogratulovali, včetně obsluhy a předali velkou krabici s dárkem. Náročně a efektně zabalenou krabici Váša rozbaloval dost dlouho a vrchní mu musel půjčit řeznický nůž. Po vybalení zůstal jako opařený. V krabici byl pro něho nepochopitelný předmět, tanková kukla. Pravá, originální tanková kukla.

„No nazdar, co já s tím?“

„Vždyť si ji přece nosil,“ snažil se vysvětlit dárek inženýr Doubek, „ a rád o té vojně za Čepičky vyprávíš.“

„No jó, ale teď už ji zaplať pán Bůh nepotřebuju.“

„Nepotřebuješ, ale budeš,“ skoro Bouček prozradil nápad s jízdou v Milovicích.

Rozpaky byly překonány aperitivem k oživení chuťových buněk. V křehkých skleničkách zaperlilo campari, jen inženýr Doubek si přál Becherovku. Při pozdvižení skleniček začali hospodáři přednášet svá přání k narozeninám Vášovi. Podle tradice začal inženýr Doubek.

"Ať jste milý Vášo v tento slavnostní den obdařen největšími životními radostmi a nikdy nekončící blažeností. Pamatujte že ještě můžete dosáhnout všeho, co si zamanete. Všechno nejlepší k narozeninám!"

Všichni spokojeně přikývali na souhlas a redaktor Kolda se přidal přáním: „S každým rokem s připomínejte, že nestárnete, ale stáváte se moudřejší a silnější. Všechno nejlepší k narozeninám!“

Přidal se i doktor Kárný: „Až dneska sfouknete svíčky, ať vaše sny rozzáří celou Malou Stranu. Všechno nejlepší k narozeninám!“

„Já vám pánové, dobří přátelé za všechna ta přání srdečně děkuju, jen nechtějte abych musel sfouknout sedmdesát svíček. Na to by už moje harašící průdušky nestačily.“

„Tak si pro vás vypůjčíme vysavač,“ poradil drogista Bouček, „od čeho máme techniku.“

Zakončil to srdečně Chudoba: "Všechno nejlepší k narozeninám, kamaráde! Děkujeme vám za vaše přátelství."

Po chvíli začali uspokojovat své chuťové buňky výborným předkrmem Ratatouille Provensal v grilované cuketě, pokračovali silným hovězím vývarem s masem a zeleninou. Přešli rovnou k hlavnímu chodu a pochutnali si na vynikající hovězí svíčkové na smetaně s brusinkovým terčem a houskovými a karlovarskými knedlíky.

„Řeknu vám, že jsem tak plnej,“ utřel si pusu fotograf Chudoba, „že si moučník a ovoce snad nechám dát do škatulky sebou.“

„Kávu si ale dáte tady, že ano,“ zeptal se redaktor Kolda vtipně, „v krabičce by se převážela těžko!“

Při kávě se na sebe hospodáři dívali a pomrkávali. Viděli, že pan Váša je jaksi nesvůj, protože si myslí, že ten dárek, tanková kukla, snad není všechno čím ho chtěli uctít. Požádali ho, aby si ji vyzkoušel, jestli mu padne, aby měli jistotu, že to ještě nezapomněl. S určitou nevolí si kuklu navlékl a předvedl základní povel –„Do tanku v tank!“ i hlášení do radiové stanice - „Vidím je! Vzdálenost 1600, 1600!“ - „Mám je, veliteli, mám je!“. Jeho hlas nabýval na síle, až se ostatní hosté začali přikrčovat.

„Hergot, vy jste musel bejt prudina,“ komentoval povely Bouček, „z vás bych měl lufta.“

Váša ještě zařval „Pálit!“ a to se přihnal i vrchní s opatrným dotazem, jaké je další přání. Pochopil situaci, že pánové chtějí končit a přinesl digestiv k podpoře trávení a utišení žaludku.

Za zvuku trumpety s pošťáckou znělkou Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán, má vraný koníčky, jako dvě rybičky, jede, jede do Rokycan vkročil do místnosti Eda v kostýmu pošťáka z doby c. a k. a předal strýčkovi gratulační dopis starosty. Současně je vyzval a ohlásil, že slavnostní kočár je připravený.

Když vycházeli z restaurace, stál u chodníku terénní automobil GAZ 69, vyzdobený vlajkami ČR, EU a klubem podloubníků. Vybídli Vášu aby nastoupil a postupně se naskládali za doktora Kárného, který zasedl za volant.

Pan Váša se nestačil divit, co na něho hospodáři nalíčili. Tvářil se nedůvěřivě a čekal, že začne nějaká bláznovina. Ještě ke všemu viděl, že než se rozjeli, předjel před Gázika Eda na mopedu, ještě v pošťácké uniformě. Bylo to ho na něho trochu moc. To ještě stále Váša netušil, co ho čeká.

Prohlásil, že se chlapi zbláznili a snažil se opět vystoupit. To se mu nepodařilo, protože Eda zatroubil a kolona se rozjela. Houf čumilů a turistů se rozestoupil a za troubení Edy se rozjeli Míšenskou na Klárov a dál ve směru na Milovice.

Vzdálenost 30 kilometrů až na tankodrom v Milovicích ujeli poměrně rychle a pan Váša již začínal tušit, že si bude muset vzpomenout na svá léta, strávená v tanku na VVP v Boleticích na Šumavě. Jestli to nebude ještě něco horšího. Nesnášel totiž masky, a bahno.

Když přijížděli na parkoviště obrněné techniky, právě vedle probíhal boj o americkou základnu jednotky námořní pěchoty 21. pěší brigády v Plei Me. Mohutně útočící vietnamské tanky a obrněné transportéry s pěchotou se prodíraly přes křovinatou pahorkatinu. Valící se dým posiloval dojem stálých výbuchů a střel z kulometů a kanonů a rachot pásů znemožňoval domluvu mezi sebou.

Při každém výbuchu sebou cukal nejen Váša, ale škubali sebou i ostatní. Bouček si cpal prsty do uší a blednul. Inspektor Hanák měl snahu se křižovat, ale kymácení auta mu to nedovolovalo. Šťouchal při tom do Boučka, který jen vykřikoval, že je mu to jasný.

„Pánové, já vás mám rád, ale když to vidím, co se tu děje, tak si říkám, do čeho mě to chcete dostat. Snad si nemyslíte, že budu taky bojovat jako amíci ve Vietnamu. Nejsem blázen, mě do toho nedostanete. Stačí, když se budu dívat a mám toho dost. Jsem šťastný v civilu a že mám vojnu za sebou.“

„Nemusíte se ničeho bát,“ snažil se ho utěšit Bouček, „je to přece jen markýrovaný. Střílej slepejma!“

„Jó slepejma,“ nedal se Váša, „co když se někdo splete. Stejně to vypadá hrozně, já už skoro neslyším!“ Zastavili u stanoviště tanků, ale zůstali sedět v Gazíku. Střelba slábla až utichla. Vietnamci zvítězili, nad základnou byla vztyčena rudá vlajka se žlutou pěticípou hvězdou. Kouřová clona řídla a bylo jasně vidět ležící padlé u opevnění.

Když se nad tankodromem definitivně rozptýlil dým a čoud z bitvy, přišel instruktor a pozdravil se s hospodáři. Ujal se pana Váši. Dostal podrobnou teoretickou přednášku při prohlídce bojové techniky. Vyfasoval kalhoty a bundu. Kuklu si nevzal, protože měl svoji, darovanou od hospodářů.

Vzpomínal při tom jak sloužil v Pardubicích, na tankodrom v Srnojedech a na střelnicí v Boleticích a Podvoří na Šumavě. Tehdy měli cvičné tanky T-34, ale také trofejní Cromwelly a Challangery.

„Pánové, nemyslete, že je to nějaká legrace. Představte se, že máte cvičení, které se nazývá „Pěšky jako s tanky!“ To jdete tím bahnem, koryty s vodou, přes klacky, pařezy a střílíte na tankodromu, jako kdybyste byli v tanku. Musíte vydržet víc jak tank. Za náma jely cisterny. Opravdové. Jednou nám Tatra 128 zůstala v lavoru a vytáhnout jsme ji museli vyprošťovacím Cromvellem.“

Když instruktáž skončila, dozvěděl se Váša, že jedna důležitá podmínka pro jízdu byla, že klient musí být schopen sám vylézt na vozidlo. To však Váša nesplňoval, protože tak vysoko nohu nedal. Domluvili se s instruktorem, že ho tedy vysadí s pomocí ostatních, ale on se bude muset nechat přestrojit za Vietnamce a jet v tanku při příštím dobývání americké základny jako nabíječ. Představení se mělo opakovat odpoledne.

„To jste mi to zavařili, pánové,“ postěžoval si Váša, „já příslušník státu NATO mám bojovat proti Američanům. To je na pováženou, abych s tím neměl nějaký popotahován a záznam v Portálu občana.“

Čekání na začátek bitvy si krátili prohlídkou vozového parku s výkladem a pokochali se dalšími vojenskými vozidly. Svezli se společně po tankodromu v bojovém vozidle BVP. Na pětikilometrovém okruhu se svezli ve vozidle Hummer a při tom hulákali svoji hymnu Jen dál. Cítili se jako kluci a bylo znát, že pobyt mezi vojenskou technikou je vrátil do mládí.

„Pánové, jak jsme mohli tenkrát na tu vojnu nadávat, dyk je to něco úžasnýho,“ vykřikoval nejvíce drogista Bouček, i když měl bláto až na zádech.

Fotograf Chudoba ještě pilně pořizoval snímky a natáčel přípravy vojáků.

„Pane Vášo, mohl byste si podržet prsty na spáncích a trochu roztáhnout kůži, abyste měl opravdu šikmé oči? Výborně! Cvak, to budete mít snímek, kterýmu nikdo neuvěří.“

Konečně přišla chvíle nástupu k útočné operaci proti americké základně. Ze seřazených tanků a obrněných transportérů byly sejmuty maskovací sítě a řízné povely provázely hemžení vietnamských jednotek mezi křovím. Podařilo se na několikerý pokus zdvihnout pana Vášu na tank a hned ho šoupnout do věže. Ani nestačil divákům zamávat.

„Tedy, já vám řeknu, že bych teď nechtěl bejt v jeho kůži,“ trochu vyděšen se ozval doktor Kárný.

„Jo, je to náročný, to je pravda, ale jestli ta křoviska projedou až k amíkům, má vyhráno,“ utěšoval ostatní redaktor Kolda, „já bych tam nevlez ani za tisíc Euro.“

„Snad nebude muset předvádět mrtvýho, zastřelenýho, nebo spálenýho,“ strašil drogista Bouček, „co bysme s ním potom dělali.“

„Proč už nejedou,“ vzrušeně se ptal inženýr Doubek, „tohle napětí před bitvou je horší, než když to začne. Mně se třesou ruce, to jsem nečekal, že mě to tak vezme.“

Všech se zmocnilo zvláštní napětí, vzduch, jako by byl nasycen elektrickými výboji, jen to bouchnout. Otáčky motorů tanků se zvyšovaly a jen umocňovaly to očekávané, výstřely signálních světlic. Stále jen zvuk motorů. Napětí vybičované do poslední chvíle. Všichni hospodáři teď mysleli na pana Vášu, jak mu asi v tom těsném prostoru je.

Prásk, prásk, konečně to začalo. Tanky se rozjely. Pomalu, velmi pomalu se sunuly mezi jámami a křovisky směrem k výšině, odkud se začaly ozývat protitanková děla a minomety. Bitva jako řemen, za chvíli pro samý kouř nebyly tanky vidět, jen chvílemi se mezi nimi míhaly postavy pěšáků.

Hospodáři pozorovali bitvu z bočního hliněného valu a snažili se hlavně sledovat tank, ve kterém seděl pan Váša. Brzy ho ale ztratili z dohledu a jen se mohli dohadovat, jestli je to ten tank, který terén projel až mezi amíky.

Bitva proběhla a vítězně skončila stejně, jako při jejich příjezdu. Nad základnou zavlála rudá vlajka se žlutou pěticípou hvězdou. S určitými problémy se podařilo osádce tanku vytáhnout pana Vášu z tanku a ovázat mu prst na pravé ruce.

Nehrál ani mrtvého nebo spáleného, ani raněného. Zraněný byl doopravdy, protože si přiskřípl prst při podávání náboje střelci. Když se vrátil mezi hospodáře usmíval se a prohlásil, že mezi těmi dědky, kteří tvořili posádku ho instruktor nejvíce pochválil.

„Pánové, já vám děkuji za nejhezčí zážitek, který jsem v tý obludě zažil. Vystřelili jsme sice jen dvakrát, ale stálo to za to.“

„Milý pane Vášo, kamaráde,“ ujal se přivítání inženýr Doubek, „jsme rádi, že to byl pro vás krásný zážitek a přijměte od nás ještě jednou přání všeho nejlepšího k vašemu jubileu. Hlavně jsme rádi, že jste tu bitvu přežil. Palec se zahojí.“

„Co jste říkal?“ přeptal se nahluchlý Váša, „byl to opravdu úžasný zážitek. Nikdy jsem si nemyslel, že se ještě jednou vrátím do těch let, když jsme byli elita armády, kluci připravený na všechno, co nás na vojně mohlo potkat.“

„Von to stejně neslyšel, ale řekl jste to srdečně pane inženýre,“ zhodnotil situaci doktor Kárný. Nastartoval Gázíka a unavenou posádku dovezl šťastně zpátky k restauraci U Patrona, tam kde to začalo.