Žena, moře a Mary - Trosečník V.

Trosečník

(září 2006)

V.

Západní pobřeží budilo dojem továrny na kopru. Jaká byla původní vegetace nikdo asi neví. Možná to byly palmy plodící kokosové ořechy nebo jiný druh vyskytující se v tropickém pásmu. Porost ozdobnice však jistě ne, tu sem zavlekli až osadníci.

Pokud to šlo, držela se skalnatého pruhu u břehu. I mimo cesty lze v rozumném terénu překonat pět kilometrů za hodinu. Na Amalaganu však rozumný terén neexistuje. Mnohdy byl natolik neschůdný, že nezbylo, než si opět prosekávat cestu houštím mezi palmami. Na jih ostrova dorazila, když již slunce stálo v nadhlavníku.

Na pobřeží nenašla po Song Songu jedinou stopu. Bylo jasné, že pojem město je zavádějící, v ostrovních poměrech bude vypadat jako nedorostlá vesnička, ale měla tu být škola, úřady a jistě i kostel. Na několika místech se prosekala dál do vnitrozemí, pátrajíc po základech. Nenalezla však nic, jako by zde lidé nikdy nežili. Strávila pátráním několik hodin, než se zklamaně usadila na útesu.

Během jídla přemýšlela, kam vše zmizelo, když nezůstaly ani trosky. Město bylo zřejmě z dovezeného dřeva, vzácného na souostroví a osadníci zbytky rozebrali. O zbytek se postarala příroda.

Z myšlenek ji vyrušil věrný průvodce rákosníček, který poprvé od počátku výpravy opustil hřadlo na prstě. Možná usoudil, že mu nemůže nikam zmizet, když se pustila do jídla nebo měl také hlad. Sotva však vstala a sbalila pytlík z celty, byl zpět. Přestože chůze v  obtížném terénu nebyla snadná s mačetou v jedné ruce a s ptáčkem na druhé, byla za jeho přítomnost vděčná. Mohla k němu nahlas směřovat úvahy, aniž si připadala jako cvok, trpící samomluvou.

„Ty si mi ňákej cestovatel,“ navrhovala, „nechtěl by si sedět na rameni, místo na prstu? Šlo by se mi mnohem líp.“ Nechtěl.

Po návratu do tábora ji čekalo překvapení. Asi sto metrů od pobřeží se na vlnách houpala Mary. Radostně doběhla na útes, kde začala poskakovat, aby upoutala pozornost služby na můstku. Někdo tam být musí, ve zdejších vodách nelze kotvit. Pobřežní útesy spadají do velké hloubky. Během pobytu drží posádka nepřetržitě hlídku a udržuje loď v bezpečné vzdálenosti od břehu pomocí motorů.

Potom se dočkala. Nejprve zazněla siréna na znamení, že ji zpozorovali a o chvilku později již z nástavby za můstkem mávalo šest lidí. V ženě trochu hrklo, když viděla Zrzouna o berlích. Zraněný, ale žije, to je nejdůležitější informace, jakou mohla dostat.

Nejraději by skočila do vody a k lodi doplavala, jenomže takový pokus se rovnal sebevraždě. Když pobřeží splývá zvolna, je pro dobrého plavce šance na úspěch téměř stoprocentní. Vlna vyběhne daleko po břehu a při návratu ji převálcuje další. Tím vznikají dva proudy. Vrchní žene vodu od moře a spodní ji vrací zpět. Paradoxně je ten na hladině hustší, než zpěněná voda u dna, která špatně nese. Proud je však natolik silný, aby pomohl plavci, jenž dokáže na delší dobu zadržet dech, dostat se do bezpečné vzdálenosti od břehu. 

V případě pobřeží prudce spadajícího do hlubiny, jaké má i Amalagan, je to jiné. Zde se masa vody rozdělí. Část vrhne náraz vzhůru a druhou podle útesu dolů. Potom přijde úžlabí vlny, do něhož spadne vysoce zpěněná voda. Další příval ji opět zatlačí víc do hloubky. Tím vzniká vodorovný vír, dosahující podle velikosti vln a vzdálenosti hřebenů průměru i několika set metrů. Podobně tomu je v miniaturním měřítku na řekách pod jezem, kde řídká voda s vířícími proudy neumožňuje plavat.

S ohledem na velikost jevu hrozí nebezpečí i lodím. Lehčí voda, plná vzduchových bublin, se po pár desítkách, ale někdy i stovkách metrů vrací k hladině, kde je opět hnána ke břehu. V takovém prostředí klesá účinnost lodního šroubu na polovinu. Aby to nebylo všechno, o další problém se postará konstrukce hlavního hřídele. Proto lodě od určité velikosti mají namontováno speciální zařízení, podobné volnoběžné spojce. Důvod je prostý. Pokud délka lodi přesáhne vzdálenost hřbetů vln a ponor je menší než jejich výška, v úžlabí vykoukne lodní šroub nad hladinu. Velká hmota náhle ztratí odpor, má snahu se roztočit rychleji, čemuž brání motor. Síly jsou tak velké, že hřídel praskne. Stejně tak mísení hustší a řidší vody může poškodit hnací soustavu lodi, která se roztříští o útesy.

Zbytek dne proseděla na skalním výběžku s rákosníčkem na prstu a vyprávěla mu o životě na moři. Bylo jí lhostejné, že ptáček nerozumí ani slovu. Nedělala to ze stesku po lidské společnosti, tu postrádala málokdy, ale z prosté touhy s někým sdílet pocity.

Za úsvitu ji opět probudil rákosníkův zpěv. Již mu nenadávala. Pochopila, že jde o jakýsi rituál, kterým vítá nový den a za žádných okolností se ho nemíní vzdát. Ještě než vstala, naslouchala řeči moře. Příboj byl o mnoho tišší než včera, což znamenalo, že pobyt na ostrově dnes pravděpodobně končí. Vyběhla na břeh, aby ověřila, zda je tomu skutečně tak. Vlny nedosahovaly ani tří metrů, což sice ještě neumožní člunu přistát, ale může se bezpečně přiblížit na deset metrů k pobřeží. Doprava bude jen otázkou technického řešení.

Bazének na pobřeží, který používala pro hygienu, byl naplněn jen slanou vodou z příboje. Na mytí obličeje a čištění zubů použila obsah jednoho z kokosových ořechů, které předevčírem naplnila sladkou vodou z pramenů na sopce. Díky obalu z listů a zakopání ve stínu u kořenů palmy, vydržela i v malém množství čerstvá.

Po snídani, sestávající z dužiny ořechů a vody, začala balit. Nejprve odnosila na břeh výstroj uskladněnou v domě, kde ji naskládala do celty. Kromě pevného utažení provazu procházejícímu oky, přehnula několikrát volné okraje a balík znovu převázala, aby do něho nevnikla voda.

Odhadla, že může být asi devět hodin, když ji na břeh zavolala siréna Mary, která se přiblížila na minimální bezpečnou vzdálenost padesáti metrů. Právě v okamžiku, kdy doběhla na pobřeží, odrazil od lodi člun s Čočkou a Pumpičkou na palubě.

„Jsi v pořádku,“ zavolal kameraman několik metrů od břehu.

„Jo!“ zařvala ze všech sil, aby přehlušila příboj.

„Zachránila si zbytek výstroje?“ zazněla další otázka.

Ukázala na velký balík ležící u jejích nohou a opět zakřičela: „Budem potřebovat lano, abyste ho mohli dotáhnout na Mary.“

Muži ve člunu se chvilku o něčem radili a potom Čočka zavolal výsledek: „Vydrž, za pár minut budem zpátky.“

Návrat trval déle, než pár minut a změnila se i posádka. Pumpičku nahradil šéf, neboť technik obsluhoval palubní jeřáb, jehož ocelové lanko táhl člun. Opět zůstali několik metrů od břehu, odkud Čočka vystřelil harpunu, táhnoucí rybářskou šňůru. Úmysl pochopila, když šéf ukázal vlasec, na němž byl uvázán jeden konec provazu a na druhém hák s lankem vedoucím k lodi.

Vytáhla hák na břeh, ovázala balík lankem do kříže a zamávala na Pumpičku. Za okamžik přepadl náklad přes hranu skalnatého břehu, kde zmizel v hloubce. Že by se o něco zasekl, nemuseli mít ve zdejších hlubokých vodách obavu. Netrvalo dlouho a houpal se nad zadní palubou.

„Teď ty,“ zavolal šéf, „uvaž se a hupni do vody. Pomůžem ti ven.“

„Ještě chvíli,“ odpověděla a rozhlédla se.

Neměla v úmyslu nechat kolegy čekat, na ne zrovna bezpečném místě, ale nechtěla opustit ostrov bez rozloučení. Sotva zazněla siréna Mary, rákosník opustil prst a zmizel do porostu. Zamířila k domu s rukou nataženou před sebe. K tomu vždy po několika krocích zapískala. Na travinách jich trylkovalo hned několik, ale ten její mezi nimi asi nebyl. Vešla i do domu, zda nesedí na oblíbeném místě na stole. S povzdechem vyrazila zpět k pobřeží. Uvázala si lano v podpaždí a harpunu s vlascem hodila kolegům do člunu, aby mohli vytáhnout druhý konec provazu. Naposledy se rozhlédla po místě, kde prožila několik dnů a nalezla přátelství drobného ptáčka. Potom se rozeběhla a skočila.

A rákosníček? Možná se bál, aby opět nezazněl silný zvuk lodní sirény, který ho vyděsil nebo nějakou podivnou intuicí pochopil, že žena odjíždí a neměl rád loučení.

- konec -