Žena, moře a Mary - Taipi II.

Taipi

(prosinec 2006)

II.

Během letu příliš nemluvily. Pilotka se sice z počátku snažila o konverzaci, ale brzo jí došlo, že pasažérka nemá zájem. Až chvíli před přistáním začala být zvědavá.

„Již jste někdy v Lockhartu byla?“

„Před čtyřma rokama,“ dostala od Prcka stručnou odpověď.

„Nechci otravovat zbytečnými otázkami, ale budu potřebovat nocleh. Můžete mi poradit?“

„Do města jsem jezdila jen pro zásoby a občas tam jedla, o hotelu nevím,“ odmlčela se na okamžik, ale potom usoudila, že si pilotka zaslouží víc informací, „znám jen šerifa McMaru a jeho zástupce. Ti by vám mohli poradit.“

„Vy ubytování máte?“

„Dalších dvanáct mil severně.“

„Jak se tam dostanete?“

„Když nebude pršet pěšky, jinak zkusím ukecat šerifa, aby mě tam dovez. Pochybuju, že v Lockhartu je nějakej taxík.“

„Slečno, dvanáct mil jsou čtyři hodiny ostré chůze, ale spíš víc. Jak jsem si všimla ten váš pytel také není zrovna žádné peříčko. Za světla tam nedorazíte a pokud vím, na sever od města je jen buš a džungle. To není v tomto období vhodné místo pro noční turistiku. Můžete narazit na hady nebo krokodýly.“

„To je pořád lepší než na lidi,“ ušklíbla se pasažérka.

Pilotku odpověď zřejmě pobavila, protože se smíchem odpověděla: „Tak to je v mnoha případech pravda. Kdybych si měla vybrat mezi krokodýlem a státním úředníkem, volba je jasná. Teď vážně, navedete mne k místu, kam máte namířeno. Omrknu, jestli se tam nenajde kousek místa pro přistání. To putování po tmě se mi ani trochu nelíbí.“

O deset minut později kroužilo letadélko nad malým zálivem. O kilometr dál na východ, směrem k ostrohu vybíhajícímu do moře, se kousek od břehu krčila mezi keři malá chatka, cíl dlouhé cesty. Podle vyjetých kolejí bylo jasné, že místo nedávno někdo navštívil.

„Tam by to šlo,“ ukázala pilotka na několik desítek metrů široký a necelé dva kilometry dlouhý pruh holé země při ústí zálivu, „nepamatujete si, jestli je to písek nebo šotolina?“

„Spíš šotolina,“ odhadla při vzpomínce na těžká auta filmařů, s nimiž měla při pobytu konflikt, a která se v terénu nebořila.

„Tak jdeme na přistání,“ rozhodla se žena u kniplu.

Ještě jednou stroj prolétl těsně nad zemí a po další otáčce přistál. Nebylo to úplně hladké, protože terén nebyl až tak rovný, jak vypadal z výšky, ale k žádnému karambolu nedošlo.

„Můžete přespat v chatě, abyste nemusela do Lockhartu, ale nevím, co s letadlem,“ navrhla pasažérka, „předpokládám, že nějaký zásoby mi tu Nowack nechal, tak k snědku se taky něco najde.“

„Vypadá to na liduprázdnou oblast,“ usoudila pilotka, „nevíte, jestli tu v okolí bydlí ještě někdo?“

„Pokud se za čtyři roky nic nezměnilo, nejbližší farma je asi pět mil daleko. Když vyhlásili National Park, všechny vystěhovali.“

„Tak nechám letadlo tady, stejně by ho těžko někdo ukrad,“ padlo konečné rozhodnutí a obě vyrazily k chatě.

Když Nowackovi volala, že by ráda strávila dva týdny v místě, kde před čtyřmi lety začala nový život, nebyla si jistá, zda nezapomněl na nabídku, že chatu může kdykoliv použít. Obavy nebyly na místě, pamatoval si dobře málomluvnou dívku, která se postarala o pořádný rozruch, když zhatila natáčení americkým filmařům.

Klíč našla na smluveném místě a bylo vidět, že šéf parku se opravdu staral. Kromě plné ledničky bylo naklizeno, i když usoudila, že gruntoval chlap. Ještě si trochu mákne, než bude vše zcela k její spokojenosti. Na stole ležela obálka, v níž našla kromě krátkého dopisu s přáním příjemného pobytu také povolení k potápění. Tentokrát již nebylo časově omezeno, jako tomu bylo posledně.

Po večeři se usadily na verandě s kávou a pilotka si povzdechla: „Je tu krásně, jen bych se tady sama asi bála.“

„Není čeho,“ zasmála se mladá žena, „lidi sem nepřijdou a měla jsem tu při posledním pobytu spoustu kamarádů. Hlavně ve vodě. Do úžiny u ostrůvku se každej den vraceli odpočívat žraloci šedý, na útesu je spousta drobotiny, s kterou je legrace. Byly to krásný čtyři měsíce. Hodně jsem se tu o životě pod hladinou naučila.“

„Vy se potápíte?“

„Poslední čtyři roky se tím živím.“

„I ke žralokům?“

Toto téma vždy dokázalo Prckovi rozvázat jazyk: „Jsou úžasní, nejdokonalejší tvorové, s jakými jsem se kdy setkala. Jestli si ráno uděláte čas, ukážu vám je. Nemusíte pod hladinu, některýho vám přivedu ke břehu, abyste si ho pohladila, seznámila se s ním. Uvidíte, že nejsou vůbec nebezpečný, jak se o nich říká. Člověk k nim samozřejmě musí přistupovat s respektem, ale jsou to miláčkové.“

Pilotka se na svou společnici nedůvěřivě podívala: „Tak na to si čas udělám, ale do vody nepolezu.“

Druhý den ráno seděly na ostrohu a pilotka nevěřícně zírala na rej velkých predátorů. Hydrodynamická těla pomalu plavala v neustálém koloběhu po oválu úžinou. Budili dojem, že je nic z klidu nevyruší.

„Jdem na to,“ rozhodla mladá žena a začala se soukat do neoprenu.

„Nerozmyslíte si to? Vypadaj neškodně, ale moc bych jim nevěřila,“ vrtěla pochybovačně pilotka hlavou.

„Neškodný nejsou, ale tady nelověj.“

„Proč plavou pořád dokolečka? Nezblbnou z toho?“

„Posledně jsem došla k závěru, že se do úžiny vracej odpočívat. V úžině je stabilní slabý proud, kterej jim usnadňuje dejchání.“

Během řeči sešly k vodě, kde nazula pouze ploutve a masku nechala na břehu. Pilotce ukázala na kámen, jehož horní plocha byla jen pár centimetrů nad hladinou. Sice ji trochu namočí drobné vlnky, ale bez rizika dosáhne na hladinu.

Sklouzla do vody a vyrazila napříč průlivem, aby žralokům zkřížila dráhu. Chvíli pozorovala, jak bez zájmu proplouvají kolem, než si vybrala jednoho dvoumetrového, který vypadal o něco čilejší. Plavala kousek vedle něho, aby si zvykl na její přítomnost. 

Vnímala žralokův klid s nezájmem, což bude muset změnit. Po chvíli natáhla ruku, pohladila ho po břiše a rychle se otočila proti směru dosavadní dráhy. Zareagoval jako podle učebnice. Okamžitě se probral z letargie a otočil za drzounem, který si dovolil rušit odpočinek. Dvěma mávnutími ocasu potápěčku dohonil, ale útok to nebyl. Spíš jen zvědavost promísená s varováním.

Přejela žralokovi dlaní po čenichu a pomalými tempy zamířila ke břehu. Věděla, že ji bude následovat, ale zdánlivě mu nevěnovala pozornost. Až těsně před kamenem, na němž seděla pilotka, prudce zrychlila a vytáhla se nahoru. Predátor překvapeně zpomalil, když podivný tvor náhle zmizel.

Čekala, než vykrouží kolečko a poučila společnici, co bude následovat: „Až se zas přiblíží, zastavím ho těsně pod hladinou a můžete si ho pohladit.“

Zatřepala rukou ve vodě, aby věděl, kam má připlout. Když se přiblížil ke kameni, opět ho pohladila po čumáku a sjela dlaní k tlamě. Reflex zafungoval stoprocentně. Žralok zvedl hlavu k hladině, chňapl po ruce, ale ta již opět spočívala na jeho čenichu, bráníc mu v plavání. Pilotka trochu bojácně natáhla paži a přejela dlaní predátorovi po hřbetě. Tentokrát sebou prudce mrskl, vystrčil celou hlavu nad hladinu, kde předvedl úctyhodnou výbavu široce otevřené tlamy.

„Stačí?“ usmála se mladá žena, když opět zmizel pod hladinou. Jako rozumný tvor usoudil, že není na světě pro pobavení nějakých trhlých ženských a vrátil se k odpočinku.

„Jo,“ kývla pilotka a dodala nadšeně, „to je fantastický zážitek, hladila jsem žraloka. Manžel pukne závistí.“

„Nechcete se podívat do vody?“

„Raději ne. Kromě toho musím domů, dokud je hezky. Mám štěstí, že počasí zatím vydrželo. Nechce se mi letět v dešti, kterej vypadá, jako když na vás někdo leje jeden kbelík vody za druhým. Již jste zažila monzun?“

„Tady ne,“ zavrtěla hlavou potápěčka, zula ploutve a zamířily k chatě, „ale vím, co je monzun od pobřeží Indie.“

„Každý rok čeká severní Austrálie na první kapky, jako na smilování. Místní říkají říjnovému a listopadovému počasí build-up. Teploty stoupnou nad čtyřicítku a relativní vlhkost na osmdesát procent. Je to doba utrpení pro lidi i zvířata. Jakákoliv činnost vyžaduje obrovskou námahu.“

„To jsem tu zažila, pod vodou bylo líp než venku.“

Během zpáteční cesty podrobně probraly počasí, sužující pravidelně před koncem roku sever Austrálie. Pilotka si sbalila věci a k údivu hostitelky položila na stůl čtyři sta dolarů.

„Myslím, že jsem vás při sjednávání ceny trochu natáhla. Poskytla jste mi nocleh, večeři a naprosto úžasný zážitek při setkání se žralokem. Je mi teď dost trapně, tak si to, prosím, vezměte.“

Od Prcka se však dočkala odmítnutí: „Mám jinej návrh, šestnáctýho prosince letím do Evropy. Nechte si to jako zálohu. Myslím, že mě do Melbourne dopravíte bezpečnějc než zdejší společnost.“

„Přijímám, patnáctého mě tu máte, i kdyby padaly trakaře,“ strčila se zjevnou radostí obnos do kapsy a přidala úšklebek, „jste moje krevní skupina. Já si užívám adrenalin ve vzduchu a vy pod hladinou.“

- pokračování -