Kafe

Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.

Kafe

Šéf říkal, že kafe musí bejt černý a hořký jako sám život. Jdu asi po tisícátý do kanceláře, asi 1001, bude to znít divně, ale píšu si deník, sice nepravidelně a s velkými mezerami (už si po 14 dnech často nevzpomenu, co jsem dělal v úterý večer). Často to jde odvodit. A do toho deníku si dělám čárky. Za každý den v práci. Otevírám automaticky prohlížeč, zapínám počítač. Vyjíždí mi stránka s objednáním obědů. „Vyplňte jméno“. Nějak jsem ho na chvíli pozapomněl, pár dní jsem byl někde po lesích a cítil jsem se ve svém středu. Ano, i moje jméno je toho součástí. Je 3. srpna. / 3. 8. / 38. / 38 mi už bylo. 3+8=11. Dvojka. Thurisaz. Možná. Snad. Dokonce. „Our technobyrocratic society needs more dreams, visionary ecstasy, myths, sense of divine reality and transcendental symbol(s) to be healed,“ vzpomínám si na slova své známé.

Word, Excel, Outlook a Acrobat Reader. Mozilla Firefox – ohnivá liška. Smartphone, hyperphone, mobilní všechno, tiky každých deset minut. Swapování na Facebooku, Tumblru, stránka zablokována, stránka zakázána, sem se nedívejte. Pantera – Floods. Nezpracované vzpomínky, nezpracované zážitky, propadám se. Všechno se zastavilo. Držel jsem všechno tak dlouho, ale pustil jsem to, střepy se rozbily o podlahu.

Všechno se zastavilo, vypadla elektrika. Lidé se divně dívají, kancelář jakoby odumírala. Žádný internet, Excel ani Word, žádné manuály ani normy, žádný chat, žádné swapování, žádná wifi. Nevědí, co si mají říct. Dívají se jeden na druhého. Baví se o práci, je hrozné, že vypadl proud a neuložilo se to! Baví se o přítelích a přítelkyních. Baví se o tom, co budou dělat odpoledne. Přiběhl kolega a začal tu chrochtat nějakým prasátkem. Lidi se dívají prázdnýma očima do prázdna uvnitř i venku. Všechno se zastavilo. Kolegyně si začíná loupat nehty, kolega pokašlává. Sedám si na stůl, otevírám knihu, beru sluchátka, pouštím nějaký thrash/groove metal, cítím text skladby, cítím text knihy, cítím hudbu samotnou, jak mě naplňuje po okraj, jako před pár dny slunce, které se do mě vlévalo přes levou ruku a inspirovalo mě. V práci jsem dosáhnul toho, že moje kecy už nikdo nebere vážně, je to dobře. Stále nejde proud. Lidi jsou čím dál nervóznější a snaží se o něčem bavit.