O ošklivosti básnického díla

Tato povídka je volným pokračováním mého předchozího "literárního pokusu" - O ošklivosti filosofického díla. Tady bych rád vyslovil zklamání, které se mi od vás na Písmáku dostalo. Povídka (a s ní ještě p. Děkuji Nikolaji Vasiljeviči a Daniile Ivanoviči) byla sice čtena, ale neobsahují, ani jedna, téměř žádnou (resp. jednu a dvě kritiky). Kdybyste to náhodou chtěli napravit, vůbec bych se nezlobil. Za případné projevy soucitu předem děkuji. Prolog od OOFD patří i sem.
Rád bych se omluvil všem věřícím a básníkům na Písmákovi, které tato povídka může nějak zklamat či popudit.

Příliš píle škodí Říkám to nerad, ale opět bude tento příběh o Klárce Vitáskové. Tuto na první pohled jistě inteligentní ženu, odtud právě okřídlené "zdání klame," učil kdysi velmi odporný fyzikář, který po ní, jako i po všech ostatních vyžadoval více látky, než chtěly osnovy. Tak jednoho dne při výkladu Ampérova pravidla pravé ruky zadal tento nerudný člověk studentům nelehký domácí úkol. Měli totiž pod vyřešené příklady z domácí úlohy napsat vlastní báseň. Naše hrdinka šla na věc zcela z jiného konce než její spolužáci, protože byla velmi snaživá a potřebovala ostatním ukázat sílu svého intelektu a tvůrčí schopnosti. Ostatní spolužáci básnickou sekci z domácího úkolu vypustili, nenašli totiž jediný důvod, proč by po nich mělo býti požadováno něco tak ohavného. To byste ale museli znát Klárku ! Vidina červeného puntíku nebo malé, úplně bezvýznamné jedničky nutila Klárku vymýšlet roztodivné rýmy a sloky. Klárčino básnění Zní to sice neuvěřitelně, ale Klárce básnění nešlo. Některé verše se jí přece jen líbily, přesto například verš zde kráčí lampa, ať žije naše rampa ! jí připadal poněkud nepatřičný. Z tohoto důvodu se naše Klárka rozhodla vytvořit dadaistickou, případně impresionistickou báseň, přestože neměla o pojmech dadaistický a impresionistický ani áhnung. Básnění jí rázem začalo jít lépe, rád bych vyzdvihl rým jak holub vrk, tak truhlář krk, ale i přesto se Klárka domnívala, že její pokusy nebudou na kýžený červený puntík v profesorově zápisníku stačit. Když jí s tímto problémem nepomohli ani rodiče, začala hledat pomoc jinde. Farářův konec Takříkajíc poslední naděje vkládala tato snaživá básnířka do místního faráře Felixe Daktyla. Stačila za ním zaběhnout ještě před začátkem mše svaté, a tak farář přislíbil, že si celou věc během kázání rozmyslí a verše jí nadiktuje. Shodou dosti nezajímavých okolností se však stalo, že u jejich rozhovoru byli přítomni dva Klárčini spolužáci, taktéž ministranti Síla a Odpor. Chlapci velmi rychle pochopili, oč Klárce jde. S úsměvem od ucha k uchu proto rozmístili, dobře znajíc všechny zlozvyky svatého muže, na okraje kazatelny rýsováčky a s napětím očekávali, jak se Daktyl s jejich nástrahou vyrovná. Ten se vydrápal na kazatelnu a začal plamennou řeč, která nemohla nechat nikoho v klidu, zároveň však přemýšlel, jak by Klárce s jejími verši pomohl. "Svatý Petr a Pavel jsou…" a uhodil pažemi jako lopaty do míst, kam oba rošťáci rozmístili své rýsováčky. Daktyl se kousl do rtů, bolestí zkřivil obličej, otočil se k ministrantům a zvolal :"Darebáci !" Naneštěstí se vše odehrálo tak rychle, že celá jeho řeč nabyla úplně jiných rozměrů. Tušíte správně. Byl to jeho konec. Poznámka pro pokračováníchtivé: Další díly nebudou, protože je mi postava Klárky Vitáskové krajně nesympatická i na papíře.

---