Videopoezie - Jana Martiníková (Janina) - dvě krátké básně

líbilo moc, můj šálek kávy *

Zboro a Irčo, díky!

Já mám z tohohle projektu radost jak malá ;) Jako technický antitalent bych neuměla ani vložit obrázek, takže tohle multimediální kouzlení obdivuju a vítám. Svoji vlastní poezii člověk nemůže vnímat objektivně, takže pro mě je pokaždé dobrodružstvím, slyšet někoho jiného, jak ji čte. Kdo to zažil, asi ví, jak to myslím... prostě ta svoje dobře známá slova znovu objevuju. Natož když se přidá ještě obraz a hudba. U té první básně mě moc potěšilo to lehce "hororové" vyznění, částečně byla totiž inspirovaná lidovou pověstí, dost strašidelnou... "Prodali dům" je bolavá záležitost, ten obrázek k ní nádherně pasuje a závěrečný nečekaný "vpád" hlasité hudby jako by dodal to, co se slova neodvážila zařvat naplno. Já vím, patos. Vědomě se mu snažím vyhýbat. Ale na druhou stranu, kdo určí ty správné hranice? Je na každém čtenáři a posluchači, co si z toho pro sebe vybere... Mně se ta mnohotvárnost moc líbí. 

Přehrál jsem si to, no, nemám slov, tedy vyjma těchto.

Obě básně jsou pěkné, druhá mě zaujala nostalgickou atmosférou. Působivý je i obrázek a dramatická hudba v závěru. Tip

no na můj vkus zbytečný patos, text si svoje nese sám o sobě

Bez echa to nejde, emme. Echo, to je souhlas temnot i nastupujícího svítání 

Před chvíli jsem zde napsal obsáhlejší komentář. Záhy zmizel. Nerozumím, ačkoliv bych neměl být překvapen, protože současná verze Písmáka krom grafiky zdaleka neposkytuje dřívější komfort.

A tak se pokusím znovu. Výtvarné a hudební zpracování s přihlédnutím k časové délce je pěkné. Obrázek má nostalgickou atmosféru, třebaže musím připustit, že má potenciál působit i hororově. Hudba naopak s velkým citem. Působí jakoby nezůčastněně, netečně, odlehčuje obraz i obsah, a současně naznačuje vícevrstvost života jako takového. U titulků bych, byť to bylo jen u názvu, rámování nedával. Přednes velmi slušný, zvláště v první básni, kde byl pestřejší a v intonaci nebyl takový důraz jako při přednesu druhé básně, kde jeho dramatičnost jakoby zdůrazňovala, co samo o sobě důrazné je (obsah veršů). Recitátorka má pro vážnější texty hezkou barvu hlasu. A samotné verše? Jan Zbořil by si práci se špatnými verši nedal, Jana Martiníková je pravdivá.

Dobře zpracované, hezký obrazový i hudební doprovod, který si žil vlastním životem a svou zdánlivou netečností nerušil, ale současně navazoval zdání paraelního dění a odlehčil poněkud posmutnělý opuštěný dům. I echo efekt při přednesu (první báseň přednesena s vkusem a živěji, druhá slušně). Pokud recitátorka zvládne intonaci jako v první básni, kde byl projev civilnější bez tlaku na důraz,pak s její barvou hlasu je pro přednes jak stvořená. Pokud jde o titulky, nerámoval bych je, byť šlo jen o název. A samozřejmě obě básně Jany Martiníkové jsou tím největším šperkem.