Žena, moře a Mary - Taipi VI.

Taipi

(prosinec 2006)

VI.

Další dny trávila střídavě na útesu a u žraloků. Úspěšně spárovala záznamy o predátorech a spolehlivě určila, že tři čtvrtiny návštěvníků průlivu jsou titíž, s nimiž se tu kdysi setkávala. Zbytek byly většinou mladší kusy. Podle všeho využívala vhodné místo pro odpočinek již řada generací žraloků šedých útesových. Byl to poznatek, který jistě správu parku potěší.

Také na útesu mnoho změn nezaznamenala. Co jí příliš radosti neudělalo, bylo rozšíření populace čtyřhranky Fleckerovy. Drobná medúza, jejíž zvon nepřesahuje pětadvacet centimetrů, má ve třímetrových vláknech dost jedu na usmrcení stovky lidí. Potápěče v neoprenu neohrozí, ale dotyk s holou kůží způsobí otok doprovázený palčivou bolestí, která často způsobí šok, končící utopením. Jako první pomoc jsou na většině australských pláží připraveny lahve s vinným octem, kterým je nutno zasažené místo potřít, zasypat pudrem a zavolat lékařskou pomoc. Setkání s medúzou má daleko víc obětí, než kolik je připisováno nebohým žralokům. Nemají zuby a obětem neteče krev, možná proto nejsou tyto případy pro novináře tak zajímavé. 

Zatím se vyhýbala jeskyni, v které žili mořští úhoři. Byli to jedni z mála mořských tvorů, z nichž měla strach. Před čtyřmi roky se teprve učila poznávat svět pod hladinou. Postupovala tehdy přesně podle zvyků svého národa metodou zkoušky a omylu s omezenými teoretickými znalostmi. Napřed vyzkoušet všechny čudlíky na přístroji a teprve potom číst manuál, tak to chodí. Občas takový postup vyjde, ale ve styku s třímetrovým tvorem obdařeným obrovskou silou v čelistech, a navíc zaměřujícím útoky na hlavu, je na pováženou.

Pro nezkušenou devatenáctiletou dívku mohlo být první setkání zároveň posledním. Sotva posvítila do ústí jeskyně, vyrazil z ní úhoř s tlamou otevřenou dokořán. Zareagovala na poslední chvíli, když nastavila před obličej svítilnu v naději, že ho prudké světlo oslní a zažene. Omyl, čelisti scvakly. Tehdy při ní stálo štěstí, což se však nedalo říct o úhořovi.

Stisk byl tak silný, že zmuchlal kovový kryt světlometu jako papír, ale zároveň prokousl i obal akumulátoru. Osmnáct voltů dokonalo zbytek. Kdo někdy zkusil napojit dva silné vodiče na baterii o takovém napětí, sednout si do napuštěné vany, a potom do každé mokré ruky vzít jeden konec pochopí, jak se asi úhoř cítil. Ještě ke všemu tito predátoři mají ve zvyku nepouštět, co jednou uchvátili. Než mu došlo, že má světlomet vyplivnout, vytrpěl si své a dívce poskytl čas na útěk.

Od doby, kdy začala rozum brát, si uvědomovala, že ji pojí se světem zvířátek podivná schopnost vnímat jejich rozpoložení. Většinou to byla zvědavost, příchylnost nebo nepřátelství, ale i strach. Dokázala proto spolehlivě rozpoznat, zda je některý z nich nebezpečný. Když se po útoku úhoře vynořila a analyzovala své pocity, zjistila, že tentokrát to byla emoce, jakou ještě nezaznamenala. Nezvladatelná zuřivost.

Při prvním pobytu končily Taipiho návštěvy v chatě vždy stejně. Každý večer vzala klacek se smyčkou na konci, kterou komíhala před jeho hlavou. Chvilku tkaloun sledoval, než zaútočil. Výsledkem byl had zakousnutý do konce dřeva a přiškrcený stahovacím okem. Potom ho odnesla do křoví za chatu, kde uvolnila smyčku, aby mohl zmizet.

Vše nasvědčovalo, že léty zmoudřel. První večer ho šerif otrávil natolik, že dobrovolně vyměnil pohodlné lůžko za úkryt pod verandou. Další den vzala klacek, připravená na souboj. K jejímu údivu však na smyčku nereagoval. Po několika šťouchnutích koncem tyčky dobrovolně opustil chatu. Od toho dne se bez přesvědčování vzdálil pokaždé, když šla připravovat večeři. Možná mu byly protivné vůně nebo prostě usoudil, že je nedůstojné vláčet jeho majestát na klacku. Kdo ví, jaké duševní pochody probíhaly v hadí makovičce.  

Na druhou stranu se stal dost oseklým. Dřív vždy vyčkal, až odejde a nechá otevřené dveře nebo okno. Čtvrtý den pobytu ji pořádně vyděsil. Ráno vstala, a jako každý den vedla první cesta ke dveřím, aby do chaty pustila čerstvý vzduch. Sotva otevřela, do místnosti se vhrnul Taipi. Vůbec mu přitom nevadilo, že má v cestě její nohy. Jednoduše se proplazil mezi nimi a zamířil k lůžku vedle dveří.

Byl to pořádný šok, ale naštěstí ji práce pod hladinou naučila nepodléhat panice. Bez pohybu vyčkala, dokud se neuložil na oblíbené místo. Většinou lehával s hlavou položenou na nejvrchnějším závitu zřejmě proto, aby měl přehled o dění v místnosti. Ten den ji však zavrtal do propletence těla, jako by měl pocit naprostého bezpečí.

„Tak to ne, neschovávej se!“ vykřikla, když se vzpamatovala a zadupala. „Koukej tu kebuli zas rychle vytáhnout.“

Taipi opravdu zareagoval, naspěch však neměl. Spíš to vypadalo na rozmrzelost, že ho vyrušuje. Několikrát kmitl jazykem, což bylo vše.

„Neřáde!“ pokračovala a pěstí bouchala do futra dveří, aby udržela hadovu pozornost. „Co si to dovoluješ takhle mě děsit? Uvědom si, že je jen moje dobrá vůle, jestli tě pustím dovnitř nebo ne. Tohle bylo naposled, rozumíš!?“

Jestli rozuměl nebo ne, nedal znát. Pouze opět nabral ze vzduchu několik molekul pachů a vrazil hlavu mezi závity těla na znamení, že audience skončila. Od toho dne si dávala při otevírání dveří pozor, zda návštěvník není připraven vrazit do chaty. A připraven byl vždy. 

Ještě jedna věc jí vrtala hlavou. Kdy Taipi shání potravu, když celý den prochrápe na posteli. Taipani jsou denní lovci a na noční výpravy za kořistí vyráží pouze v případě extrémně vysokých teplot.  Tak jí to alespoň připadalo do dne, kdy se vrátila do chaty krátce po poledni, aby zanesla do počítače objev malé rybky, kterou dosud nikdy v této lokalitě nepotkala. Ani na mapě osídlení útesu o ní nenašla zmínku.

Od samého počátku soužití měla pocit, že ji had ignoruje. Výjimkou samozřejmě bylo těch několik případů, kdy měla potřebu mu vyčinit a zjednala si pozornost dupáním. Přesto neopomněla každou chvíli pohlédnout na postel, jestli je Taipi na svém místě. Pokud by ho náhodou napadlo vyrazit na obchůzku chaty, mohla na něho neúmyslně šlápnout a o výsledku nepochybovala. Stejnou opatrnost zachovávala při vstupu do dveří. Nejprve pohlédla na postel, a když barevný polštářek ležel na svém místě, teprve vešla dovnitř.

Až jednou tam nebyl. Přejela pohledem po policích a vršku skříněk. Když usoudila, že z vyšších pater překvapení nehrozí, spustila se na všechny čtyři. Nakoukla pod postel, ale potom ji zaujal nepatrný pohyb u kuchyňské linky. Taipi ležel přitisknutý k soklu skříněk, pouze přední část těla esovitě prohnutou. Asi dvacet centimetrů před jeho hlavou si nacpávala břicho krysa kouskem chleba, který ráno ležel na lince. Jakým způsobem se ocitl na podlaze netušila.

Útok nepostřehla. Uměla si představit, jak proběhl, ale lidské oko nedokáže tak rychlý pohyb zachytit. Krysa vypískla a vyrazila ke dveřím. Asi půl metrů před ženou, která stále ještě klečela na prahu, aby jí z výjevu nic neuniklo, vypověděly hlodavci nohy službu. Skončil v křečích způsobených ochrnutím dýchacích svalů. O zbytek divadla již nestála a nechala Taipimu soukromí na pozření kořisti.

- pokračování -