Žena, moře a Mary - Taipi VIII.

Taipi

(prosinec 2006)

VIII.

Dva dny po setkání s klokany dostala další návštěvu a ta příjemná nebyla. Vracela se odpoledne z potápění na útesu, když zaslechla od chaty v rychlém sledu čtyři rány. Nepochybovala, že jde o výstřely. Odhodila batoh a vyrazila zjistit důvod. Byla necelých dvacet metrů od cíle, když ze dveří vyběhl muž s pistolí v ruce. Nezaváhal ani okamžik. Zamířil na přibíhající ženu a třeskly další výstřely.

Povolání ji naučilo v krizových situacích nejprve jednat a teprve potom přemýšlet. Když zahlédla, jak muž zvedá zbraň, přímo z běhu sebou plácla na zem. Dvě kulky zasvištěly jen kousek nad ní. Odkulila se stranou za keř, kde teprve zvedla hlavu, aby zjistila, co má útočník dál v plánu. Zahlédla však jen postavu mizící za rohem chaty.

Chvilku trvalo, než se vzpamatovala ze šoku a přinutila mozek k činnosti. Co to je za cvoka, co kolem sebe střílí jak pominutej? byla první myšlenka. Hned další v pořadí ji katapultovala ze země. Taipi, jediný možný důvod výstřelů v chatě.

 Plazům nerozuměla a nefungovala u nich ani její schopnost vnímání emocí. Za poslední dny však došla k závěru, že taipani jsou schopni člověka ve své blízkosti do určité míry tolerovat. Stačí respektovat jejich teritorium a neznervózňovat je. Rozhodně to nejsou tvorové útočící na potkání.

Přes strach o hada nezapomněla na opatrnost. Pokud byl raněný mohl zaútočit bez varování. Zastavila ve dveřích a pohlédla na postel. Byla prázdná, jen na přehozu uviděla několik rezavých skvrn. Také nešlo přehlédnout roztřepenou dírku. Další tři objevila v prknech podlahy. Bylo jasné, že minimálně jedna střela hada zasáhla. Malé množství krve jí dodalo trochu naděje, že snad je jen zraněný. Otázkou bylo, kam zmizel. Pokud zůstal v chatě, tak mu snad dokáže pomoct.

„Taipi, kde jsi?“ vyhrkla přiškrceným hlasem, popotáhla a hřbetem ruky otřela slzy, které se jí draly do očí.

Klekla si na práh, aby viděla pod postel. Tam nebyl. Po kolenou popolezla kousek do místnosti, odkud mohla přehlédnout celou podlahu. Po chvilce ho objevila stočeného v nejzazším koutě pod druhým lůžkem. Zvednutá hlava s kmitajícím jazýčkem byla dobrým znamením. Žije, ale musí Taipiho dostat ven, protože jen tak zjistí rozsah poranění. Popadla klacek s okem, který stál opřený o zeď vedle dveří ode dne, kdy se poprvé nastěhoval do chaty.

Když při minulém pobytu každý večer probíhalo odchycení a přemístění do křoví za chatou, připomínalo to spíš hru. Had zaútočil na konec tyčky, nechal se polapit a odnést. Nikdy ji ani v nejmenším neohrozil. Dnes byl zraněný, což mohlo situaci výrazně změnit. Opatrně natáhla klacek k jeho hlavě ve snaze upoutat pozornost na kymácející se tkaloun.

Musel být hodně vystresovaný, protože místo útoku stáhl hlavu vzad. Byla připravená i na tuto možnost a předpokládala, že v takovém případě uhne do strany, aby vyrazil k ní. Prudce proto trhla klackem vpřed. Naštěstí se smyčka převlékla přes hlavu hned napoprvé. Zatáhla za konec tkalounu a zajatec již neměl šanci zaútočit. Teď šlo o to dostat ho ven, i nyní však překvapil. Bez odporu se nechal vytáhnout a zvednout do výšky.

Taipi již nebyl žádný dorostenec, ale pořádný dospělý taipan vážící dobře k šesti kilům. Zapřela konec klacku o strop, aby mohla v klidu prohlédnout tělo visící splihle dolů. Zraněné místo našla zhruba uprostřed délky těla. Průstřel jen kousek od boku již nekrvácel.

„Kluku jeden plazivej, ani nevíš, jak jsem si oddechla. Snad se z toho dostaneš, ale pomoc stejně zkusím sehnat. Nějak to vymyslím, abys moh v chatě zůstat i přes noc a nějakou tu myšku ti taky chytím.“

Přemístila klacek s hadem nad postel a pomalu Taipiho spouštěla dolů. Nakonec přišla nejkritičtější část operace. Uvolnění smyčky. Bude stát dva metry od něho a pokud zaútočí, neunikne. Po chvilce přemýšlení vysoukala z neoprenu nejprve jednu ruku, potom přendala klacek, aby vytáhla druhou. Zatím had zachovával klid, ale svlékání se neobešlo bez smýkání smyčkou, v níž vězela jeho hlava, za což si vysloužila několik prudkých výpadů.

„No, no, koukej se uklidnit, nic zlýho se ti neděje,“ okřikla Taipiho.

Stáhla overal ke kotníkům, kde již bylo snadné svléci ho úplně. Potom ho obtočila kolem levé ruky. Víc pro svou bezpečnost udělat nemohla. Pokud had zaútočí snad bude natolik rychlá, aby mu stačila nastavit chráněnou ruku a druhou ho chytit za hlavou. Naštěstí toho nebylo třeba. Sotva uvolnila smyčku, vyrazil sice téměř na konec postele, ale tam si vše rozmyslel. Možná chtěl zaútočit, možná utéct do bezpečí nočního úkrytu pod verandou, snad měl ve svém hadím mozečku uloženou pachovou informaci, že bytost, s kterou sdílí chatu není nebezpečná. Stočil se opět do barevného polštářku uprostřed postele a hlavu schoval hluboko mezi závity těla.

Oddechla si, že vše proběhlo bez maléru a teprve nyní si vzpomněla na neznámého střelce. Asi měl hlad, protože dveře lednice byly dokořán stejně, jako dvířka kuchyňské linky. Z nepořádku soudila, že spěchal, a proto si hned Taipiho nevšiml. Mohla se jen dohadovat, co se dělo dál. Věděla, že had nemá rád cizí pach a prudké pohyby. Odhadla, že podle spěchu, v jakém muž chatu opustil, byl vyděšený. Důvod mohl být jediný a teď potřeboval pomoc.

Na okamžik zaváhala. Má pomoct někomu, kdo ublížil jejímu kamarádovi? Možná to je uprchlý vězeň, před nímž ji varoval šerif a neváhal ublížit dalším lidem. Potom si uvědomila, že patří ke stejnému živočišnému druhu, skutečnost, na niž často zapomínala. Natáhla šortky s tričkem, vzala pouzdro se sérem, do kapsy nacpala mobil a šerifovu vizitku. Již chtěla vyrazit, ale potom si pro všechny případy připnula k lýtku pouzdro s nožem.

Díky každodennímu dešti nebyl problém sledovat stopu v rozměklé půdě. Pokud v úprku nezvolnil, žádnou pomoc potřebovat nebude. Rozpumpovaná krev roznese jed rychle. Muž byl zřejmě při opuštění chaty v šoku. Každý normálně uvažující člověk by hledal nejprve telefon, aby si zavolal pomoc.

Našla ho asi padesát metrů za chatou. Seděl opřený o kmen stromu a skýtal opravdu žalostný pohled. Vyhublý, bos a z kdysi dlouhých kalhot zbyly jen cáry. To, co bývalo košilí, použil na stažení pravé paže nad loktem. V blátě vedle jeho levé ruky ležela pistole. Měl zavřené oči a vypadal, že spí.

Pro každý případ vytáhla z pochvy nůž a uchopila ho za čepel. Pokud muž sáhne po zbrani, byla rozhodnutá hodit. Přiblížila se na vzdálenost dvou kroků od sedící postavy, když otevřel oči. Ztuhla na místě a zvedla ruku s nožem. On však zakroutil hlavou, potom posunul ruku k pistoli, kterou hřbetem dlaně odstrčil. S úlevou zastrčila nůž do pouzdra. Z gesta usoudila, že si situaci uvědomuje a došel smíření. Otevřela pouzdro s injekční stříkačkou, ale opět zavrtěl hlavou.

„Nech mě bejt,“ vypravil ze sebe s obtížemi.

„Ty jsi ten uprchlej vězeň?“

„Jo,“ potvrdil podezření.

„Tak to bys měl jednoduchý. Zkusím tě zachránit a pomažeš do basy, kde můžeš přemejšlet, proč jsi ublížil mýmu kamarádovi.“

Během řeči smíchala lyofylizované antisérum s fyziologickým roztokem. Směs protřepala a natáhla do injekce. Pokud očekávala, že se muž bude bránit, mýlila se. Možná dosáhl stádia, kdy rezignoval nebo umřít ve skutečnosti nechtěl. Pravou paži měl k nepotřebě. Předloktí napuchlé po uštknutí a zmodralé omezením průtoku krve. Podle všeho po zaškrcení uzel již nepovolil, aby částečně zachoval krevní oběh. Na druhé ruce však nebyl problém žílu najít.

Usoudila, že pro tuto chvíli udělala vše, co bylo v jejích silách. Zda bude muž žít záleží na rychlosti, s jakou přijde pomoc. Podle vyhublé postavy mu moc naděje nedávala. Vytáhla z kapsy mobil, vizitku a vyťukala číslo. Pro jistotu ještě odkopla pistoli dál z mužova dosahu.

„McMara,“ ohlásil se hned po prvním zazvonění, „co se stalo?“

„Chytli jsme vám s Taipim vězně, když jste to ani s hordou lidí nedokázali, ale potřebuje rychle špitál. Sérum dostal, je hubenej a vypadá vyčerpaně. Nevím, jestli přežije.“

„Jste v pořádku a v bezpečí?“ následoval rychlý dotaz.

„Já jo,“ uklidnila šerifa.

„Zavolám záchranáře a hned k vám vyrazím.“

„Potřebuju ještě něco. Určitě se ozvěte, než vyjedete,“ stačila ještě požádat, než šerif zavěsil.

- pokračování -