Chlad

Převlékni prostěradlo touhy,

ten ubrus dojemný,

na němž moji krev sis vysloužil.

Setři ty šmouhy viny

a plody ráje.

Drzostí jsi plakal,

můj milý.

 

Rozume nejdávnější,

i přece moudrost odtává…

Tak moc dávno je to co jsem byla,

schovaná.

 

Za tvojí listinu, závoj plavý.

Co jsi mi jen říkal,

trpící a zdravý,

když na úkor tebe já neznala

jinou propast.

Tou nejvěrnější podobou

se rozpadám.

 

V sebe, v nic co by bylo,

a nebylo by štěstím.

Jeden z mála, jeden z mála, z mála!

Jen mít, mít tebe, mít tvůj zrak!

Abych sebe

poznala v dáli, v odrazu

na mracích, v zemi,

když nic jiného…

 

V zahradě se mi

když uvadám,

zdálo o vlastních nadreálnech…

Lítostí mi totiž soumrak,

svítí sluncem z mramoru.

 

Tím chladem jsem plakala.

Moje tělo v kameni,

bílé, slepené,

napospas tobě, hořká únavo,

opuštěná.

Já spím, vyzrálá v ráno.

Chladem jsem

už dávno roztála.

---