Co nebylo zapomenuto

Duši užírající pocity, které jsou hladové jako novorozeňata kosáků u nás v zahradě. Pocity tak silné, že v tu ránu váš žaludek už není pod vaším velením. Stává se cizincem, dělá si co chce. Tyto pocity vám lezou hrdlem a šimrají vás na horním patře. Bolí vás břicho a myslíte si, že to tentokrát na záchod nestihnete.
Strávíte hodiny civěním do prázdna a stejně nic nevyřešíte. Hodiny a hodiny ležíte ve vařící vodě protože se snažíte zastavit drkotání vašich zubů. Všechno napětí, 
které máte uvnitř sebe se dere ven ale váš mozek uvolnění nestrpí a říká vám: "To jí nemůžeš udělat" nebo "Nechce tě".
Tak jen sedíte uhýbáte očima, jak to je jen možné a jednou za pár minut prohodíte nějakou antivtipnou větu.
Poté jakžtakž dva dny máte dobrou náladu, jelikož žijete z euforie, že jste ho/jí viděli. Po pár dnech nastává ta nejhorší možná emoce(spíš pocit), který se z povinnosti vždy dostaví. 
Uvědomění týkající se vaší osamělosti, jak si vlastně hluboko sebe přejete být s někým takovým. Mysleli jste si, že celej život už nějak přežijete a odžijete. Věčné monology o tom, jak nikoho nepotřebujete. 
Ale náhle přišel tento člověk, a z neznámého důvodu k němu cítíte jakousi zvláštní náklonnost, kterou jste už dlouho necítili a začarovaný kruh se opět roztočí.