Zaklínač - Priscillina píseň

Ač nezrozen co vlk, jsem dravější než šelmy

všem, kteří tmu a strach mají v svém údělu

já nevěřil jsem v nic, jen úkol příslušel mi

a pak jsem potkal vás v života předělu.

 

A tak se staly mou predestinací

poznovu den a noc jak princip jang a jin

vonící šeříkem ten obraz se mi vrací

a hustých vlasů spád, co popela skryl stín.

 

Kdo tenkrát hádal by, že osud zlý nás čeká

že nové nebudem odkrývat obzory

že krví zalknu se, mečem, co břitce seká

když rubat cestu mám zlým větrům navzdory.

 

A vůdčí hvězda má mi svítí

vzdor mlhám dává cestu k vám mi znát

skrz intrik dvorských proderu se sítí

a odhalím lež cenou těžkých ztrát!

 

I přes vánici vlčí stopou zcela

já projdu; srdce něžná objevím

byť hněvem, smutkem byla zkamenělá

já rty, zamrzlé větrem, obnovím.

 

A zase letím jak stříbřitá střela

za vlaštovkou, co v dáli mihotá

já čistý smích tvůj uslyšet chci zcela

svou hrudí ochránit díl života

 

A tvoje bolest zní jak echo zrádné

ve všech viděních mých a v těžkých snách

jen očí rybích lesk, když z fissteku prach padne

vydrž, kačenko má, ztlum zatím v sobě strach!

 

Má cesta končí zde, u osamělé věže

dokážu najít vás navzdor všem pletichám

a pozbýt, trojzubcem osudu proklát vleže

zda konec takový já přál snad někdy vám?

 

Leč, jak se nyní zdá, osud se nenaplnil

a bylo souzeno mi cestu obnovit

já ve snu slyšel jsem, jak se tvůj výkřik vlnil

a duše pokoj mé jsem musel nechat být.

 

Můj rozum je jak sníh a paměť proradná je

zradila, zbavila mě uplynulých dní

jen monarchův jsem štít, sluha z pradávné báje

ve královrahů hře jsem pěšák jediný

 

Jen jeden krůček v noc za světýlkem nestálým

na mlžném ostrově, jenž vydán tmám

co dohodil bys k chýši té, tam pod převisem skály

zelených očí lesk, krásnější, než co znám.

 

Nevím ani, zda jsi mojí predestinací

Či osudu za vášeň žehnat mám

Když v touze mé se posedlost mi vrací

Voněla šeříkem ta naše láska nám

 

Prstem mi pohlaď zas mé rány zajizvené

ať naše cesty se překříží v jeden vzdor

mé rány otevři, vyleč je a ne, že ne

a nechť se sestaví v osudu pevný vzor.

 

A znovu bojujem u staré věže

musím tě opustit na dlouhá staletí

leč věřím: dokážeš projít skrz mráz, co řeže

Vždyť nocleh přátelé už připravují ti.

 

Zahřála tento svět duše přešťastné Ciry

živá se vrátila, čímž završila pouť

kouzelnici i ji zaklínač dopřál víry

a úsměv radši skryl, bojíc se uleknout.

 

Ledovců zatvrzelých hora velká

před tebou rozpadne se v bezčasí

pro jedny – čarodějnice, či spasitelka

však v milujících srdcích dcera jsi!

Ač nezrozen co vlk, jsem dravější než šelmy

všem, kteří tmu a strach mají v svém údělu

já nevěřil jsem v nic, jen úkol příslušel mi

a pak jsem potkal vás v života předělu.

 

A tak se staly mou predestinací

poznovu den a noc jak princip jang a jin

vonící šeříkem ten obraz se mi vrací

a hustých vlasů spád, co popela skryl stín.

 

Kdo tenkrát hádal by, že osud zlý nás čeká

že nové nebudem odkrývat obzory

že krví zalknu se, mečem, co břitce seká

když rubat cestu mám zlým větrům navzdory.

 

A vůdčí hvězda má mi svítí

vzdor mlhám dává cestu k vám mi znát

skrz intrik dvorských proderu se sítí

a odhalím lež cenou těžkých ztrát!

 

I přes vánici vlčí stopou zcela

já projdu; srdce něžná objevím

byť hněvem, smutkem byla zkamenělá

já rty, zamrzlé větrem, obnovím.

 

A zase letím jak stříbřitá střela

za vlaštovkou, co v dáli mihotá

já čistý smích tvůj uslyšet chci zcela

svou hrudí ochránit díl života

 

A tvoje bolest zní jak echo zrádné

ve všech viděních mých a v těžkých snách

jen očí rybích lesk, když z fissteku prach padne

vydrž, kačenko má, ztlum zatím v sobě strach!

 

Má cesta končí zde, u osamělé věže

dokážu najít vás navzdor všem pletichám

a pozbýt, trojzubcem osudu proklát vleže

zda konec takový já přál snad někdy vám?

 

Leč, jak se nyní zdá, osud se nenaplnil

a bylo souzeno mi cestu obnovit

já ve snu slyšel jsem, jak se tvůj výkřik vlnil

a duše pokoj mé jsem musel nechat být.

 

Můj rozum je jak sníh a paměť proradná je

zradila, zbavila mě uplynulých dní

jen monarchův jsem štít, sluha z pradávné báje

ve královrahů hře jsem pěšák jediný

 

Jen jeden krůček v noc za světýlkem nestálým

na mlžném ostrově, jenž vydán tmám

co dohodil bys k chýši té, tam pod převisem skály

zelených očí lesk, krásnější, než co znám.

 

Nevím ani, zda jsi mojí predestinací

Či osudu za vášeň žehnat mám

Když v touze mé se posedlost mi vrací

Voněla šeříkem ta naše láska nám

 

Prstem mi pohlaď zas mé rány zajizvené

ať naše cesty se překříží v jeden vzdor

mé rány otevři, vyleč je a ne, že ne

a nechť se sestaví v osudu pevný vzor.

 

A znovu bojujem u staré věže

musím tě opustit na dlouhá staletí

leč věřím: dokážeš projít skrz mráz, co řeže

Vždyť nocleh přátelé už připravují ti.

 

Zahřála tento svět duše přešťastné Ciry

živá se vrátila, čímž završila pouť

kouzelnici i ji zaklínač dopřál víry

a úsměv radši skryl, bojíc se uleknout.

 

Ledovců zatvrzelých hora velká

před tebou rozpadne se v bezčasí

pro jedny – čarodějnice, či spasitelka

však v milujících srdcích dcera jsi!

---