Té, které jsem dala jméno na písmeno M

pár let se tu rozprostřelo
jakoby nic na bílý papír
první telefonát mířený 
na její proměnlivé jméno
a moje naděje 
co splynula s tím 
-
a pak jsem ji viděla za mřížkou klícky 
a skoro brečela když mě pozdravila dětským hláskem  
ahoj 
napůl ukňourané
napůl zvědavé

a já dlouho nevěděla
 jestli ji milovat 
nebo vydědit
dodnes v mysli čechrám její bílo - zlaté vlásky
pihu kterou jsem jí chtěla kartáčem vyčistit
ret se zákrutem úsměvu 
který mě zmátl při každé puse

-
dneska už jsem stará na pubertální viny
ale mrzí mě její dávná vášeň pro bolest 
bílé bříško kterého jsem se mohla
kolikrát dotknout jenom já
kolikrát jsme návštěvy zhasly cvaknutím klik

vesmír mi přinesla na jídelním táce 
naučila mě polykat hvězdy při každé lžičce s krupicovou kaší
vidět dál 
a dávat nevšední jména každému jevu
vlnit se v čase 
a tmě se nezdát tak svatá jak chtěla bych být
byla tak malá 
 já se nechtěně pomstila 
chutí ublížit

dodnes si pamatuji 
její kučeravou hlavou s pěšinkou
která mě vedla tam kde chci být dnes
dodnes si maluji mráčky na vlastní ukřivděný sen
a ruku pokládám na její kámen
dnes bych se chovala jinak 

-

a po tom co přišlo ticho
mě kopl do hrudi tvrdý mramor
napsala jsem:
zasadili jsme nejednu květinu na tvůj nový
hliněný hřbet
bylo ti deset let když jsi mě opustila 
až potom jsem pochopila
kam jsme všude mohly tajně jít 
kolik křupek jsme mohly rozchroustat a zahnat tak tmu
kolik mlhy jsme mohly rozehnat packou 
kolik příběhů inkoustem vykreslit po zdech 
kolik srdcí jsme mohly rozdmýchat i když se zdála tak mrtvá

-

až když jsi odešla 
něco se ve mně zlomilo
tvoje žluto-hnědé oči bych přivázala na strom
abych skrz ně viděla 
kudy se k vrbám chodí truchlit
kudy si najdu cestu tě znovu pohladit 
kudy kdykoli budu chtít uvidím znovu všechno co mohlo být
kdysi bývala jsem zlá 
ale něco jsi ve mně otevřela
dodnes před usnutím 
vím
že je i jiný svět
kde se projdeme po ulici až ke kostelu
a ty mi řekneš - že už jsi skoro svatá a začínáš znovu 
zatímco jdu pro páva se zlomeným křídlem z vosku

vidím tě kdykoli jdu dolů 
a stýská se mi 
to nikdy nezmizí 
jsi láska 

vesmír je koberec který tajně špiním kdykoli lidé spí 
a vedle mých stop šlápoty tvý 
kde se tam vzaly - se budou ptát lidi
odpovím zkuste si chyby - odčinit po smrti 

teď už ví
že byla jsem hloupá
přes všechny moje viny je někde nahoře
 a z červánků jí hoří krk
všechno mi odpustila
znovu se zase sejdeme 
ale ještě to potrvá 

maličká 
vím že už má klid
 zaskví se ve snech a přivede k radosti
dávno opuštěnou duši 
znovu se narodím - řekne a já roztaji
 svět duhu nakloní
ví 
kudy všude pro ní chodím