Temnosvět Inž. Fremonta

V citlivých duších už se ozývala budoucí vzpoura podobající se všem historickým vzpourám; v nitrech básníků a pábitelů už vřela budoucí vojna, padaly bomby a párala se střeva; v nitrech už zazníval marš a válečné loterie, sociální bouře a nová dělba práce. A nešťastní vlastníci těchto rozbitých duší jako vždy trpěli v utlačení či v utajení; a obě tyto varianty stály za psí štěk. A zatímco ti první byli vytlačeni mohutnou většinou až na samý okraj společnosti, druzí trpěli v tichých vnitřních emigracích a nikdo je ani neznal.

Města spala ve všelijakých huronských módách, zatímco venkov stále víc a víc páchnul hnojem. Lid byl rozčleněn do mnohého počtu různorodých skupin; a ve všech těch lidových vrstvách už se nikdo neorientoval navzdory všem diplomovým pracem a prognózám. Byly to temné časy a byly to bledé časy a byl to zmar a trápení.
Inžinýr Fremont se procházel po městě; a utrápeně šoural nohama. Toho dne se pokoušel vysvětlit druhému zkorporátnělému vedoucímu, že by se o svých lidech neměl vyjadřovat jakožto o lopatách, neboť je to neuctivé a dehonestující; a nyní se procházel po betonové plotně ve tvaru budoucího atomového kráteru. Z výloh zazníval neautentický digitalně generovaný bílý šum. Semafor u přechodu pro chodce a důchodce stále fungoval a fingoval jakýs takýs pořádek v rozbujelé futuristické metropoli. Toho dne už přetekl Fremontův pohár a inžinýr vešel do prolétské nálevny u spalovny elektronického svinstva. Seděl u stolu a zíral do kamsi do temna své rozcitlivělé duše, lemtal pálivé pití a zakuřoval ho nejnovějším kannabinoidem. Chtěl umřít. Nedokázal se už usmířit sám se sebou; ani se zparchantělým vedoucím, jenž o svých lidech mluví jakožto o lopatách; neuměl se smířit se světem.

Fremontova tvář byla tuctová; kdysi ji krášlila maska veselého klauna; spokojený mladík však zestárnul a nasadil si cynickou masku z antického šerosvěta; a znovu zestárnul a znovu si změnil tvář; až nezbylo než několik nečitelných vrásek a prázdný výraz. V návalech kannabinoidových nálad odkrýval nanesené osobnostní vrstvy; a nálezal příměsy ostatních kolegů z kanceláře, rodinná vlákna a školská vlákna; prolézal skrz tu houšť a marně nahmatával dno. Spouštěl se do propasti, narážel na ostré hroty kamenů a čnějící kořeny; vnímal zrychlený tlukot srdce a spouštěl se stále hloubš. Na pár momentů se znovu stal děckem, ale už v další vteřině marně hledal spoj mezi jím a jeho dětským já; už to nebyl on; cítil, že dětství byla lež; a nebýt několika zkreslených pozůstatků v jeho paměti, jeho dětství by nikdy neexistovalo. Hleděl teď na okolní tváře a i v nich se zračila stejná bezradnost a stejný klam; stejné programy strachu určující každý pohyb, každou myšlenku a každý krok; pečlivě vykonstruované osobnosti postrádající osobnost; umírající, bezduchá těla. Z ničeho nic si Fremont vzpomenul na vůni tlejícího listí; na mazlavou hnědou vrstvu, z níž časem vyroste nová zeleň; u lidí je to také tak? A generace tlejícího listí porodí generaci nové zeleně?

Inžinýr si chtě nechtě přiznal, že se ocitnul na mrtvém bodě; nevěděl, jak ven. Cítil se jako vězeň nepopsatelně komplexního světa, jenž mu nedával ani ten nejmenší význam. Byl sám, obklopen nehodnotami, nelidmi, nemožnostmi a jinými negativy. Fremont pocítil sympatie k modernímu umění; tedy k veřejně přiznanému neumění; k estetickému negativu usilujímu o nekrásu, nešikovnost a neumětelství. Fremont pocítil touhu postavit dům, jenž nemá střechu, zato však množství ostrých úhlů, rohů a nepraktických členitostí. Chtěl učiniti něco zcela nesmyslného; a pro jeden krátký okamžik byl pevně rozhodnut obětovat svému nesmyslnému projektu celý zbytek života, neboť jen v tom viděl jakýs takýs smysl, jakés takés naplnění. Uběhla však vteřina a pevné rozhodnutí bylo pryč; snad se Fremont zaleknul tak velkého díla; snad už tušil, že budoucí důkladná analýza by v jeho díle nalezla pointu, což by zruinovalo pečlivě zpackanou stavbu. Inžinýr se znovu ocitnul v bodě toho nejčernějšího temna, v bodě nejhlubšího zmaru.

A odpověď mu ležela přímo před očima; Fremont ji však neviděl. Odmítal si připustit prastarou poučku, že v případě vnitřní krize je nutno zmenšit si svoje okolí; zúžit fokus; vyladit tu nejmenší drobnost a poté sledovat jak ona drobnost přetrváva, jak roste, rozvíjí se a jak strhává lavinu. Přímo na Fremontově stole ležela drobná neumělá kresba mladé číšnice, která tímto způsobem zkrášlovala stoly. Kresba později inspirovala jiného člověka, a ten rovněž rozmístil svá naivní umělecká díla porůznu po městě. A jeden z kolemjdoucích pak... ale to už nepatří do inžinýrova temnosvěta.