Temné svítání

emme,

asi nad vámi všemohoucí drží ochrannou ruku...

Ale ani já si nemohu stěžovat. Bouře, které postihly z pátku na sobotu střed a sever Moravy, nás vždy tak nějak obešly. Náš dům má okna na všechny světové strany, ze kterých je výhled do dálky, a tak jsem viděla třikrát po sobě červenožluté peklo, které se stěhovalo od západu na východ. Blesků bylo tolik, že se slévaly v záři, při které se daly číst noviny a hromy splynuly v temné dunění konónů, jako když postupovala Rudá armáda na Berlín.

Biskupe,

jsem ráda, že se haiku líbilo. Vzhledem k tomu, že nás z pátku na sobotu zasáhly docela katastrofické bouřky, dovolila jsem si tohle haiku aktualizovat:

Jen katastrofy -

Vypnu zprávy a zvenčí

zas vzdálený hrom!

Krkavec se nejen naučí mluvit (i když určitě nezvládne takové kvantum slov jako někteří papoušci), ale dokáže napodobit i barvu lidského hlasu. Když mluví papoušek, pořád mluví papoušek. Když ale mluví krkavec, mluví "člověk" a to prý tak, že si před sebou představíš třeba padesátiletého opilce s "vychlastaným" hlasem.

Napodobovat jiné tvory ovšem umí různí ptáci. Jedna sojka na naší zahradě napodobovala krahujce k nerozeznání a letos zpívající špaček vkládal do svých árií kdákání sousedových slepic.

Máš pravdu, většinou létají velmi vysoko a prozradí se křikem. Často vykřiknou z mlhy aniž by byli vidět.

K3,

máš pravdu - krkavci by byli děsivější a Edgar Allan by se asi divil, že Češi udělali z jeho Krkavce Havrana. Nedává to smysl, protože krkavec se může naučit mluvit a havran se nikdy mluvit nenaučí. Havran má však dvě slabiky a krkavec tři, takže se do českého trocheje tak nějak nevejde a Poeovu báseň je bezpodmínečně nutné přeložit trochejem, neboť je psána specielní "Poeovou strofou", kterou podivínský básník vynalezl a moc si na ní zakládal.

Ti havrani v haiku jsou ale autentičtí, jak jsem psala Radovanovi.Jsou to "městští" havrani.  U nás je krkavců dost, v lese nedaleko mého bydliště dokonce hnízdí. Ti ptáci ale přeletují naši zahradu vždy jen v dost velké výšce a niky se nestalo, že by některý přistál na našich stromech, ač to jsou nejvyšší stromy v okolí. 

Přemýšlím zda by se víc nehodili krkavci, neboť to byli v pověstech nositelé špatných zpráv. Dokonce i Havran od Poa je prý špatně přeložený krkavec. Ale i tak je to ponuré a děsivé.

emme,

proč "smutný"? Žijeme v době klipové. Všechno kolem je efemérní. Co na trhu neuspěje, to zmizí, to je okamžitě zapomenuto...   

Ale tipy na Písmáku jsou do značné míry jen jakýsi pozdrav od našich kamarádů, respektive příznivců. Většina mých dávných příznivců z Písmáku zmizela a tak ubyly i tipy. Navíc - haiku už dnes není zdaleka tak oblíbená kategorie jako kdysi.

Radovane,

já jsem prožila dětství na sídlišti na okraji velkého města. U snídaně jsme vždy poslouchali zprávy a za oknem letěli s hlasitým krákáním havrani, kteří se někam přemisťovali z velkého hřbitova, na kterém hřadovali.

Phil,

havrani se naučili zimovat spíše na okrajích velkých měst. U nás na venkově havrana nevidíš celou zimu. To spíš uvidíš hosty z dálného severu jako jsou krahujci, jejichž počet se u nás přes zimu zvýší, nebo třeba pěnkava jikavec severní. Těch bývá u nás v zimě dost. Dřív tu byla i spousta kvíčal. Hodovaly na zmrzlých jabkách. Ale staré jabloňové sady se rozprodaly a vykácely a tak jsem v zimě neviděla kvíčalu ani nepamatuju.

hototo,

buddhismus nás nabádá, abychom žili hlavně v přítomném okamžiku, máme se oprostit hlavně od strachu a obav z budoucnosti. Buddha pokoušený démony sedí pod stromem v klidu a usmívá se, ačkoli se kolem něj bortí svět...  Myslím, že vychutnat si poslední jahodu, znamená umět žít přítomností.  Ale i křesťanství říká, že bychom měli každý den prožít tak, jako bychom měli zítra umřít.

Má to zvuk, má to dva děje proti sobě postavené a i související, přijde mi to doslova nadité vyprávěním vyvolávajícím obrazy. 

jo

Mám havrany ráda. Ale po pravdě jsem je naposledy slyšela, když jsme byli v Opavě v nemocnici za maminkou. Je tam chráněná kolonie. 

Umbratico,

k tvému příspěvku ohledně duchovních potřebách čtenáře:

Vrtalo mi hlavou, co mi připomíná to zmiňované haiku o jahodách - a pak mi to došlo:

Takhle nějak by mohlo vypadat řešení Kyogenova zenového koánu o člověku visícím za větev na okraji útesu.
 
"Drží se zuby větve, ruce má volné, nohy ve vzduchu a seshora na něj někdo volá:

'Jaký byl smysl Bódhidharmova příchodu ze západu?'

Jestliže neodpoví, je ztracen.
Jestliže odpoví, zemře.
Co musí udělat?"

Haiku podle mého soudu může čtenáři sprostředkovat ten těžko zachytitelný okamžik přítomnost, ve kterém je zrovna teď obsažen celý svět, tak jak o tom píše Dógen v Shobo Genzo: 

"Each moment is all being, each moment is the entire world."
"See each thing in this entire world as a moment of time."

A co s ním udělá, to už je na čtenáři - třeba mu pomůže k důležitému uvědomění, třeba mu jen pomůže vybavit si zapadlou vzpomínku z dětství. Důležité je, že sevřený formát haiku umožňuje zasáhnout čtenáře hned - v průběhuju jednoho nádechu a výdechu.

emme,

souhlasím v podstatě se vším, co píšeš. Jen bych dodala, že tržní úspěšnost jakékoli poezie, nejen haiku, je vlastně z nouze ctnost. Žijeme totiž v době, kdy poezie v médiích a taky v mysli většiny lidí prostě přestala existovat. Už není součástí národní kultury. Knihovny nenakupují sbírky současných básníků, rozhlas a televize je ignorují, tudíž neexistují ani nějaké populární akademické autority, které by národ znal, kterým by věřil. Kde jsou ty časy, kdy lidi zajímalo, co si myslí F.X. Šalda nebo třeba i Julius Fučík? Zbyl nám jen trh. Tupý a stupidně přežvykující na sociálních sítích.

Nezáleží vždy na tom, co samotný autor považuje za vítězství či prohru. Já se řídím tím, co za úspěch považuje samotný Písmák a ten jasně definuje úspěch jako získání 15 a více tipů. S pokorou se tomu podřizuji a vše pod 15 smažu. Čtenáři demokraticky rozhodli, že jsou má haiku špatná. 

emme,

co znamená, že se "hiaku obhájí" ?  Neumím si pod tím nic představit.

Já jsem přesvědčená o tom, že čtenáři mají jisté duchovní potřeby (o kterých možná někdy ani sami nevědí, protože ony představy fungují na úrovni podvědomí) a naplnění oněch duchovních potřeb hledají v nějakém druhu umění, například i v poezii. Někdo, kdo má rád rytmus, hudebnost hlásek a plynulý tok slov se vyžívá ve vázaném verši, pocitář sáhne po moderní intimní lyrice, ale po čem sáhne milovník haiku?

Tvá ukázka mi připomíná jedno staré japonské haiku o člověku, který spadl ze srázu, zachytil se větve borovice a druhou rukou utrhl jahodu rostoucí na skále. Před smrtí si vychutnává chuť té jahody. - Je prý to nejsladší jahoda, kterou měl v ústech.

Když mluvím o úspěchu, nikdy to pro mě neznamená, že mě nějaký pantáta poplácá po zádech. Autoritářů, kteří všechno vědí a někdy tě i blahosklonně pochválí, mám plné zuby. Úspěch pro mne znamená vždy jen to, že dokážu oslovit velké množství lidí a uspokojit jejich potřeby. 

toot,

vždycky jsem se tady věnovala tak trochu i osvětě a vzhledem k tomu, že už budu zveřejňovat jen a pouze haiku, i má osvěta se bude týkat pouze haiku.

Včera jsme se tu bavily o kýčovitém a sentimentálním skřivánkovi. Ten ale nezpívá jen v Čechách a u nás na Moravě, nýbrž zpíval i ve feudálním Japonsku v osmnáctém století. Velmi ho miloval Kobajaši Issa a věnoval mu řadu haiku, z nichž některá ti posílám:

Lilie kvetou -

skřivánek zpívá

o závod

Když zazpívá skřivánek

i ředkve na poli

rozkvetou

V skřípání mlýnku

i haluzí ve větru

slyším skřivánka

I škeble otvírá

ústa údivem

když zpívá skřivánek

I na nejmenším ostrůvku

orají pole

pod skřivánčí písní

Tolik tedy po Bašóovi asi nejznámější japonský klasik.  ...Dlouho jsem se učila psát "úsměvná" haiku v issovském stylu a některá moje issovská haiku měla tady na Písmáku i úspěch. Ale mohla by mít úspěch i "tam venku"? O tom silně pochybuji. Dnešní čtenář by považoval takováhle haiku spíš za veršíky do dětského časopisu. Po jakých haiku dnešní čtenáři touží? Uvažovala jsi otom někdy?

Někde jsem četla, že v dotazníku při sčítání lidu byla za Rakouska rubrika: jakým jazykem se mluví ve vaší domácnosti? Kafkův otec prý opakovaně do té rubriky psal, že se u nich doma mluví česky. Jako maloburžoasní židovská rodina byli ovšem Kafkovi nepochybně dvojjazyční. Otec dal Franze na německé školy proto, že němčina byla výhodnější z hlediska obchodu i z hlediska kariéry úředníka. Franz prý dokonce i zvažoval možnost, že by psal česky, ale usoudil, že povídky a romány psané německy budou mít daleko více čtenářů.

Ačkoli Kafka zcela nepochybně mluvil česky plynně, své životní (korespondenční) lásce Mileně Jesenské psal dopisy německy. Neuměl prý český pravopis - což mu ovšem nebránilo psát humorné korespondenčí lístky svým českým přátelům česky.

emme,

v posledních dnech mám spíš dojem, že havrani byli nahrazeni Kafkou. Nevím proč, když nepsal česky, ačkoli čeština patrně byla jeho rodným jazykem.

U čtenářů básní je sentimentální kýč stále velmi oblíbený a spousta lidí stále miluje pohádkově šťastné konce. Ve sdělovacích prostředcích ale jednoznačně vítězí špatné zprávy a katastrofy. Špatná zpráva je dobrá zpráva.

Skřivánci jsou dneska  nedostatkové zboží a navíc jsou kýčovití a sentimentální. Už nejsou in.