Chotkova silnice

Chotkova silnice

Pravidelně jezdím tramvají Chotkovou silnicí. Myslím, že ta místa docela dobře znám…

Touto silnicí, vedoucí původně ke konečné lánské koněspřežky, která stávala v místech dnešního dejvického nádraží, byl v první třetině 19. století zkrácen Jelení příkop – nyní se v jeho dolní části místo parkových cestiček a protékajícího potoka lesknou koleje a praská asfalt…

Ano, stále praská…

Před nějakým časem, to ještě za vlády „Bechermana“, jsem si všimla, že se, v tehdy skoro hermeticky uzavřeném Jelením příkopu, provádějí jakési stavební práce. Údajně oprava jižního křídla Nového paláce Pražského hradu.

Prý právě kvůli těmto pracím byl „Jeleňák“ veřejnosti uzavřen. No, lešení zde stálo roky a nic moc se tu nedělo. Zato v zemi se občas rýpala nějaká stavební technika. A to, pokud bylo lze z dálky zjistit, na různých místech – od Havlova tunelu potoka Brusnice až k zaústění této vodoteče do podzemní štoly před mříží, oddělující Jelení příkop od Chotkovy silnice.

To místo dnem i nocí hlídala vojenská stráž a na bývalém průchodu od Opyše byl instalován žiletkový drát…

A nebylo to zdaleka poprvé…

Místa v okolí Chotkovy silnice si „užívala“ obdobné „neveřejné stavební aktivity“ již i v padesátých až sedmdesátých letech 20. století, kdy zde bylo budováno „metro“, rozumějme megalomanský kryt pro papaláše…

Při té příležitosti byl zbořen i, pravda, předimenzovaný „Rožánkův dům“, stojící v zatáčce Chotkovy silnice již někdy od počátku 20. století. A potok, který dříve protékal příkopem a na současném Klárově kdysi omýval osadu Rybáře svatého Petra a směřoval na jih k Čertovce, byl zatrubněn a sveden pod pozemky Strakovy akademie do Vltavy „krátkou cestou“.

Tedy podloží místa je tu provrtané již historicky… Kolik kavern a slojí tu je, se už ani neví… Ale, jak známo, voda se vrací na místa, kde dříve byla.

A tak, s vědomím těchto faktů, jsem denně z tramvaje zírala na asfalt… Prasklina, vedoucí v zatáčce od příkopu k soše českého lva, byla den ode dne větší a větší.

Dnes se má, zatáčkou projíždějící tramvaj, poněkud zakuckala a zakývala, ale přece jen pomalu projela.

Vystupuji na Klárově a čekám na přípoj na opačnou stranu, jedoucí pak po nábřeží k Čechovu mostu a dál na Nové Město.

Nic nejede… Ani odspodu, ani ses vrchu…

Ale přece se něco děje!

Ano, z Chotkovy silnice se cosi leskne. V jihovýchodním slunci se na vozovce třpytivě pohybuje jakási široká rozlévající se masa… Blíží se na Klárov! Je to voda, špinavá, skoro černá voda s bahnem…

Náměstí a park na Klárově se svažují směrem k předmostí Mánesova mostu, tedy temná hmota je zajisté může zalít, a také již opravdu zalévá, nejen vozovku a tramvajové koleje, ale i refýže… Roztahuje se k okřídlenému lvovi, dosahuje mu už na úroveň spodního soklu. Proud se valí i kolem domů v ulici U Železné lávky, kde je terén nižší.

Stavebně rozkorejněným parčíkem u Valdštejnské jízdárny si další zdroj černé masy, vyvěrající v místě bývalého jezírka s vodotrysky, klestí cestu k metru.

Lidé křičí a rozutíkávají se na všechny strany. Někteří, co před chvílí chtěli z místa ujet metrem, se stihli vrátit, a nyní bezmocně stojí nad třemi schůdky vestibulu nad zaplaveným chodníkem u fontánky. I z té, místo pitné vody, teď prýští tmavá břečka. Beru nohy na ramena! Běžet ke Kampě by se rovnalo sebevraždě – terén tím směrem klesá. Však ano, vždyť tudy dřív tekl potok…

Mířím tedy na Mánesův most, jehož předmostí je přeci jen vyšší. Neohlížím se. Za pár minut jsem již u Rudolfina.

Slyším dunění a zvuky jak za mořského příboje v bouři.

Ohlédnu se a… Vidím, jak se z malostranského předmostí Mánesova mostu na most samotný sune černomokrá hmota – jak nějaká pradávná bestie…
První oblouk mostu se pod vazkým příkrovem postupně prolamuje a řítí do Vltavy.

V ten moment jako by bestie ztratila sílu… Její postup se zpomaluje, ustává. Dosáhla Vltavy, kam její proud s hlukem padá a opouští tak klárovský parčík i ulici U Železné lávky. Zůstává po ní jen hnusná smradlavá mázdra na všem, čeho se dotknula…