Sázka

STŘEDA

Pepa si před průchodem zacpal nos. Tom i Pája udělali to samé kvůli smradlavému bezďákovi, kolem něhož museli projít při každé cestě na oběd.

„Všimnnul sis, jak je podobnej Pájovi?“ nadhodil Pepa.

„Jako vejce vejci,“ přisadil si Tom a začal listovat jídelním lístkem. Divil by se, kdyby se Pepa zas nevytasil se ztřeštěnou sázkou.

„Počkej, jako že mám dvojče, co se rozhodlo žít mezi krabicema?“ usmál se Pavel. Pepu a Toma považoval za svoje kamarády a jejich řeči ho nemohly rozhodit. Jediné, co by za žádných okolností nestrpěl, bylo znevážení dobrého jména jeho firmy.

„Vsadím se, že kdyby zítra přišel do práce, spletli by si ho s tebou,“ pokračoval Pepa.

„Pleteš se ty. Já se totiž meju.”

„Znáš pohádku Princ a chuďas?“

„Ani ne.“

„Bude to stejný. On se vymydlí a oblíkne si tvý oblečení, ty si vezmeš to jeho. Dřepne si na den do kanceláře, ty na ulici. Jdeš do toho?“

„Klidně,“ odsekl Pavel. Jeho krédem posledních let bylo nebát se, neohlížet se na nic a na nikoho a přijmout jakoukoliv výzvu. Proto si najal osobního kouče na mentální trénink, proto se rozvedl.

I tak zapochyboval. Trvalo mu dlouho, než se vypracoval z pouhého poslíčka na generálního ředitele. Nehodlal o to přijít, jenže si nemohl dovolit ztratit tvář před Pepou. Selžeš jednou, selžeš napořád.

„O co se vsadíte?“ zeptal se Tom.

„O dvacet tisíc.“

Pepa na chvíli zaváhal, než Pavlovi podal ruku.

ČTVRTEK

Vláďa (bezďák vtažený do hry) vysedával v ředitelském křesle a nikdo si ničeho nevšimnul, dokonce ani Táňa, Pavlova sekretářka. Moc nemluvil, držel si u nosu kapesník a zbytečně neopouštěl kancelář.

Pepa byl jak na trní. Byl na suchu, dlužil, kam se podíval, nemohl si dovolit vypláznout dvacet tisíc.

Kolem poledne vyrazil s Tomem na kontrolu. Pavel v průchodu nebyl. Pepu zaplavila vlna naděje, která se postupně začala měnit v obavy o kamaráda.

Pročesali okolí. Vzali to důkladně, nevynechali jedinou popelnici, jediný kontejner, jediný zapadlý plácek, jediný dvorek, jediné křoví.

„Co se podívat do ócéčka?” navrhl Tom.

„Co by tam Pája dělal?“

„Tam se stahujou, ne?“

„Jenom když je zima…”

„Tak už nevím.”

Pepa taky nevěděl. Byl vyděšený, zoufalý a napadaly ho ty nejhorší myšlenky.

PÁTEK

Ráno Tom zastihl Vláďu opět v kanceláři. Točil se na křesle, ze kterého nejspíš za celou dobu neslezl, a zubil se. Jako jediný si to užíval. Pepa seděl u konferenčního stolku a hlavu měl v dlaních.

„Co se stalo?”

„Já ho viděl!“ zaúpěl Pepa.

„Kde?“

„U popelnic. Ale vůbec tomu nerozumím. Utekl, než jsem stačil cokoliv říct.“

„A jak vypadal?“

„Strašně! Byl špinavej od nějakýho kečupu a smrděl jak mokrej pes. Ale ještě horší bylo, jak poníženě se na mě díval, on, kterej se nikdy ničeho nebál. Co když ho potkal někdo z práce nebo důležitej klient, víš, jak se musel cejtit? Nebo co když se před nima schovával?“

„Co uděláme, zavoláme policajty?“

„A co bysme jim řekli?“

„To je fakt, ještě by si domýšleli bůhvíco.“

„Co budem dělat?“

„Napadá mě jen jedna věc.“

„Jaká?“

Pepa ukázal na Vláďu. „Zatím tu bude muset zůstat.“