Ach ty ženy...

Artur Mandloň, jako každý večer, přečetl svému částečně zdegenerovanému otci, potomku starého šlechtického rodu, před usnutím, další kapitolu z objemné knihy majetku Mandloňových, sepsanou historikem až do 15. století. Jeho otec, Kristián Mandloň z Mandloňova, si takto cvičil paměť a zároveň denně měnil závěť, co komu z široké rodiny odkáže. Artur věděl, že na něj připadne nejvíc, protože ho papínek viděl nejčastěji, kdežto na jeho vlastní a nevlastní sourozence už taťka pomalu zapomínal. Notes se soupisem potomků Kristián Mandloň již dávno ztratil a z pohledů k narozeninám, které dostával od zapomenutých dětí, si kdysi vyrobil krabičky tak, že pohlednice proděravěl děrovačkou a sešil je mašličkou. V krabičkách pak uchovával kamínky z cest, tedy aby bylo jasno, drahé kamínky.

Kristián Mandloň byl nechutně bohatý a jeho peníze, které se denně množily geometrickou řadou s chutí užíval jeho syn Artur.

Artur znuděně pohlédl na digitální zařízení na stěně, které ukazovalo naskakující číslice, znamenající přírůstky peněz na burze. Přemýšlel, co bude ten večer dělat, aby si zajel na Havaj či na Kubu ho už nebavilo, v Londýně i v Paříži se nudil, nejkrásnější dívky, věšící se mu na krk ho otravovaly, ach Bóže to je ale život bez rukávů, zoufal si.

Seděl u pécéčka a surfoval po netu, aniž by pořádně vnímal na co kouká a najednou se zarazil. Klikl na fotografii, která zachycovala překrásnou tvář dívky, přeukrutně smutnou, ana spíná ruce v prosebné pozici. Byla oděna v prostých, ale čistých šatech bez značky, ani boty neměla značkové, líce jí plály nezdravým plamenem, oči v horečnatém lesku, rty lehce pootevřené byly rubínově červené a lákaly k polibku. Text pod obrázkem informoval, že je dívka na smrt nemocná a bez léku, který stojí  šestkrát sto tisíc, zemře, protože jí jej neproplatí pojišťovna. Žádná pojišťovna, dokonce ani VZP. Tímto prosí šlechetné dárce, aby jí dobří lidé na konto, uvedené v závěru prosby, zaslali potřebnou sumu, aby se mohla uzdravit.

No tedy, taková směšná suma, Artur neváhal a ačkoliv den před tím odmítl zaplatit nedoplatek na telefon ve výši 26,- Kč, o který ho natáhla nejmenovaná telefonní společnost, vydal příkaz k úhradě šestkrát sto tisíců, expres a napsal o tom zprávu na mail, uvedený pod fotem dívky s oduševnělou tváří a pohublou postavou. Však se mi zakulatí, pomyslel si Artur, když si představil, jak ji bude hýčkat a krmit těmi nejúžasnějšími laskominkami, hlavně zajíšenými polívčičkami.

S napětím čekal na dívčinu odpověď a dočkal se. Drahomíra souhlasila se schůzkou u něj doma, ovšem za přítomnosti své matky. Nadšeně souhlasil a těšil se na příští den, na setkání.

Po roce:

Artur Mandloň, jako každý večer, přečetl svému částečně zdegenerovanému otci, potomku starého šlechtického rodu, před usnutím, další kapitolu z objemné knihy majetku Mandloňových, sepsanou historikem až do 15. století.

Jeho otec, Kristián Mandloň z Mandloňova, už denně závěť neměnil, hrál si s plyšovým medvídkem a tekla mu z nosu nudle. Artur stále doufal, že se mu alespoň na chvíli vrátí paměť a papínek posledně přepsanou závěť přepíše v jeho prospěch a proto denně pilně předčítal. Ještě jedna osoba naslouchala hlasu, který vyjmenovával majetky rodu Mandloňů, včetně jejich pestrobarevného popisu, obézní manželka Kristiána Mandloně, Drahomíra Mandloňová, univerzální dědička majetku rodu Mandloňových, vonící drahým parfémem s příměsí vůně květů mandloní.

Po dvou letech: ???