Žena, moře a Mary - Palau II.

Někdy přesáhne napnelismus i nervové schopnosti nejmocnějšího na lodi, a potom se dějí věci.

Palau

(duben 2007)

II.

 

Ve výsostných vodách, sahajících 12 námořních mil od čáry odlivu, uplatňuje moc policie podle zákonů platných v zemi, k níž zóna patří. V dalších 12 přilehlé zóny provádí kontrolu dodržování zákonů. V případě rybářů může uložit pokutu, pokud zjistí, že mezi úlovky jsou chráněné druhy. Nesmí je zadržet ani zabavit náklad. 200 mil od čáry odlivu se nazývá výlučná ekonomická zóna. Tam již může zasahovat pouze armáda.

Strategie rybářů byla jasná, zdržovali blízko vnější hranice v přilehlé zóně. Policie je neměla šanci dohonit, a i kdyby přece jen provedla kontrolu, maximálním trestem mohla být pokuta s následným vyhoštěním. Ve většině případů však stihnou bezpečně odplout do výlučné ekonomické zóny.

 

Severní část atolu tvoří téměř kruhový korálový útvar s lagunou otevřenou průplavy do všech stran. Na místě kapitán rozhodl o změně kvůli úspoře času. Spočívala v současném průzkumu vnější i vnitřní části, aby se sem již nemuseli vracet.

Kromě sedmi hodin spánku, šesti pod hladinou a hodiny siesty vyplňovala zbývající čas potápěčům opět práce. Čočka stříhal natočený materiál, až se z něho kouřilo, šéf třídil pořízené fotografie, což ještě společně s Ichtylem doplňoval komentáři.

Zrzoun s Pumpičkou měli na starosti údržbu potápěčského vybavení, kterou je nutno provádět denně. Na Prcka zbyla kuchyně a datlování záznamů do počítače. Plešoun trávil čtrnáct hodin denně na můstku. Noční službu přebíral potápěč, kterého další den čekala bezpečnostní přestávka v potápění.

Severní část zvládli za čtyři dny a přesunuli se na vnější stranu útesu, tvořící nepravidelný oblouk vyklenutý k západu. Zatím o rybáře nezavadili. Teď však mohli každé ráno zahlédnout čluny, uhánějící na otevřené moře. Mířily k mateřským lodím v přilehlé zóně.

 

Teplé moře, průzračná voda, vzduch od samého rána atakoval třicítku. Poloha jen pár stupínků nad rovníkem rozsvěcovala nebeskou žárovku s železnou pravidelností pár minut před šestou. Pro Prcka lákadlo, jemuž nebylo možné odolat. Přesně v pět vystřelila z postele, po půl šesté měla připravenou pro posádku snídani a ve tři čtvrtě spouštěla plošinu na zádi. Šéf se již s ranním koupáním smířil, ale služba na můstku měla dohlížet, aby dodržovala vzdálenost do sto metrů od lodi. Pokud nehlídkoval kapitán, kolegové měli vždy něco důležitého ke sledování právě opačným směrem, než kam plavala.

Pět dnů, kdy pracovali na vnější straně útesové bariéry, prováděla ráno vlastní průzkum, odlišný od oficiálního. Hledala skupinky šedých útesových žraloků vracejících se z lovu k odpočinku. Plavala mezi predátory, hladila je nebo pošťuchovala a čekala na odezvy. Vnímala jejich pocity, které porovnávala se zkušenostmi z jiných lokalit.

Dnes to mělo být jiné. Útes překrývala skoro třímetrová vrstva vody a oceán byl klidný. Proto ani příboj nedosahoval obvyklé výšky. Přesmýkla se přes vrchol bariéry do klidné vody laguny. Tady měla narazit na menší kusy do dvou metrů, ale našla něco zcela jiného. Pohled, který se jí naskytl připomínal hororovou scénu hodnou samotného pana Hitchcocka. Ač přes slzy téměř neviděla, proplavala ještě půl stovky metrů podél útesu, než zamířila zpět k lodi.

Snídaně na Mary probíhala formou bufetu. Na dvou stolech v jídelně našla posádka kávu, horkou vodu, kterou ti méně zmlsaní přelili sáček s nechutnou čajovou drtí a mlsouni poctivě louhovali lístky. K dispozici byla smažená vajíčka, slanina, ohřátá uzenina, grilovaná zelenina, sýr, máslo, džem nebo med. Každému podle chuti. Práce na lodi vyžaduje dost fyzických sil, proto se na jídle nešetřilo. Kapitán dorazil jako poslední a pohledem přejel posádku. Kromě Zrzouna, držícího službu na můstku, měli být přítomni všichni.

„Kde je Prcek,“ pohodil hlavou k prázdnému místu. Odpovědí bylo hromadné pokrčení ramen. Natáhl se k vypínači interkomu, aby zjistil, zda něco neví Zrzoun.

„Ráno se byla koupat jako obvykle. Od tý doby sedí na schodech k plošině a brečí,“ dostal odpověď, z níž nebyl zrovna moudrý.

„Kde byla?“

„Dyť jsem to řek, jako obvykle.“

„Zrzoune!“ Kapitán zvýšil hlas: „Vím, že jí tolerujete porušování nařízení, aby se držela u lodě, kápni božskou.“

„Plavala kousek za útes, ale zdržela se jen chvilku. Najednou otočila a sprintovala zpátky, jako by jí za patama cvakal čelistma velkej bílej. Zkoušel jsem zjistit proč, jen zavrtěla hlavou a ukázala k útesu.“

„Jdu za ní,“ zvedl se rychle Ichtyl, aby zkusil zabránit konfliktu, který končíval domácím vězením pro benjamínka posádky.

Zbytečně. Šéf vystřelil z jídelny, a než za sebou poněkud hlasitěji zavřel dveře, ještě zaslechli, jak slibuje neposlušné podřízené protažení pod kýlem, doživotního zaracha v kajutě nebo dělení na několik ještě menších. Trvalo dlouho, než se smířil s ranními výlety pod hladinu, když všichni ještě spali. Nakonec povolil koupání do sto metrů od lodi, kde byla pod dohledem služby na můstku. Věděl dobře, že za tiché tolerance posádky hranici nedodržuje.

Přeběhl zadní palubu a zastavil za postavou schoulenou na schodech ke spuštěné plošině. Lokty měla opřené o kolena, hlavu zabořenou v dlaních. Cukající ramena svědčila o mohutném vzlykání. Nesnášel ženský pláč a ke všemu vypadala spíš jako trochu odrostlejší dítě než ženská, které táhne na čtyřiadvacet. Nikdy nevěděl, jak se zachovat. Rychle vychladl a sedl si vedle ní.

„Co se stalo?“ zeptal se po chvilce a otázku doprovodil pohlazením po vlasech. Viděl podřízenou v různých situacích, ale takovou míru bolesti, kterou měla v očích, když zvedla hlavu, ještě nikdy. Několikrát naprázdno otevřela ústa, z nichž nevyšla ani hláska. Pouze z očí jí tekly obrovské slzy.

„Prcku, dej se dohromady. Musíš mi říct, co si viděla,“ naléhal.

„Sssou jich,“ vzlyk, „tatam, dedesít…,“ vzlyk, „…ky, něně…,“ vzlyk, „…který žižijou eště.“

Šéf pohlédl k útesu, na ženu a znovu k útesu: „Ukážeš mi je?“

Rozklepala se, ještě víc schoulila a zavrtěla hlavou.

 

Při práci na klidné vodě většinou v noci člun na palubu nevytahovali. Zůstával zajištěný na dlouhém bidle za plošinou, aby se o ni nepoškodily nafukovací boky. Uvolnit ho nebyl problém a za několik okamžiků mířil k malé mezeře v útesu, kudy proudila do laguny voda. Byla sice asi o tři stovky metrů víc k jihu než nejkratší směr k bariéře pod hladinou, ale zaručovala bezpečné proplutí.

Protáhl člun úžinou a pomalu se vracel podél mírně zpěněných vrcholků táhlých vln zpět k severu. Vykloněný přes boční pažení, co dovolovala délka paže držící volant, zkoumal mělčinu pod kýlem. Nemusel doplout ani na úroveň Mary, aby věděl dost. Naprosto chápal pocity podřízené. Jen místo pláče s ním cloumal vztek. S vracením k úžině se nezdržoval. Nastavil páku plynu nadoraz, vystřihl otáčku o dvě stě sedmdesát stupňů, aby dostal člun dál od útesu, a využil rozjezdu k překonání mělčiny nad jeho vrcholem.

Jediný rozdíl od chvíle, kdy ji opustil, byl vyděšený pohled, kterým sledovala návrat člunu. Zastavil na schodech a natáhl ruku. Zavrtěla hlavou, ale šéf začínal mít jasno, v následujících hodinách může potřebovat každého člena posádky. Popadl ji do náruče, donesl do kajuty a uložil na lůžko: „Prcku, konec slzavýho údolí, dej se do kupy. Počkáš tady, dokud tě nezavolám! Rozumíš? Budu tě potřebovat.“

Kývla na souhlas a dodala šeptem: „Co uděláš?“

„Uděláme,“ opravil ji, „zatnem těm hajzlům tipec.“

 

- pokračování -

---