Majdě už kyne zadnice

Majdě už kyne zadnice

Zatímco lidé, kteří se o minulé noci proměnili ve vosy přilepené ke kvasu padlin, střízliví a žízní po obyčejné vodě, abstinenti a děti v neděli před polednem obyčejnou vodu plovárny Pepynka berou na paškál.

Mondény v aleji lehátek vystavují střídmě otučnělá stehna, pod kůží obrázky, jsou jako knížky pro děti, analfabety a muže, popíjejí perlivá lulante a nezávazně konverzují na téma příroda jako symbolický kód ve starotamilské milostné poezii.

Jako věkovitý jeseter z hlubin Bytí promlouvá k duhovým rybkám Majdě a její sestřičce děd. Děvčátka trpělivě poslouchají, neboť na konci té promluvy je vidina vanilkové zmrzliny, po které Majdě už docela rozkošně kyne dvanáctiletá zadnice.

Maminka krmí synáčka bonbóny nelipo, po nichž se nekazí zoubky a nepřibírá se a nestojí ani halíř, synáček ale nemá pochopení pro askezi, maminka mu dává příkladem svaté, kteří jedli i hlínu, synáček solí očíček mění Pepynku v moře, maminka stoupá na hladinu, jde po ní, synáček se děsí, že je to přízrak a křičí strachem, maminka jej vybízí: "Vzchop se, já jsem to, neboj se!" Je vskutku cosi přízračného v mateřství.

První den, první benzínka

První den prázdnin, první benzínka za Prahou hoří sporem, Majda snědla Kryštůfkovi pokémony, manželka viní jeho, nikdy se jim dost nevěnoval, od března nikde nebyli, Dita s Martinem prodloužené víkendy cestovali, Korsika a Řím, a oni tři měsíce nic, jen pitomé Krkonoše, Kryštůfek už z toho má vyrážku, jde raději pro pokémony, pitíčka, nabíječku, kterou kvůli tomu, že jí s ničím nepomůže, nechala doma, nejraději by se oběsil na klice u toalety, vzal si zpátky a spláchl pod vodou dvakrát lepkavou hádanku, která je příčinou všeho utrpení a radosti.

Vyprávění a obrázky

Jídelna Globusu, první den prázdnin. Těžká prsa zapřená o umakartovou desku stolu, líčí dědečkovi, který je vyzvedl z letiště, jak se měly na Krétě. Ukazuje mu fotky v telefonu, ale dědeček, dokonce i bez fejsbuku a instagramu, takových viděl už tisíce, a tak zájem spíš předstírá. Holka líčí restaurant, ve kterém personál na každý stůl vztyčí vlaječku domovského státu hostů a ještě v jejich mateřštině pozdraví. Babička, která na zájezdu vnučce dělala společnost, pobaveně přikyvuje.

Někde jsem četl, že člověk je s to vnímat se zájmem vyprávění druhých jedině tehdy, je-li jejich předmětem něco hrůzostrašného. U obrázků z dovolených, které došly takové inflace, se předmět zájmu nitně omezuje na fotografie v plavkách. Přesto stále tolik vět bez žraloků a obrázků pláží, pyramid, starobylých uliček. Ale pořád jsou tu její těžká prsa zapřená o desku stolu..