Žena, moře a Mary - Rarotonga III.

Rarotonga

 (květen – červen 2007)

III.

 

Noha začala brnět, ale doga vyskočila dřív, než ji stačila vzbudit. S pohledem upřeným na val výhružně vrčela a v emocích převládala rozmrzelost. Podle všeho hafan nelibě nesl vyrušení z dřímoty. Otočila se, aby zjistila, co psíka tolik rozrušilo. Na vrcholu hromady kamení stála Luz. Blondýnka s pár kily navíc s komicky otevřenými ústy zírala na podivné stvoření u paty vlnolamu.

 „Co, co je to za potvoru?“ vykoktala, ukazujíc na dogu.

„Asi pes,“ dostala ne zrovna uspokojivou odpověď.

„Fakt pes? Takhle velký jsou u nás telata. Je váš?“

„Ne, jen si přišel pokecat. Kde ses tu vzala ty?“

„Nan řekla, kde vás nejspíš najdu a máte se vrátit. Budem dělat na plánu zejtřejšího potápění,“ vysvětlila dívka příchod.

„Tak jí vyřiď, že za chvíli dorazím,“ odvětila a otočila se opět k moři, čímž chtěla dát najevo, že audience skončila.

„Slečno, můžu si na chvilku přisednout? Chtěla bych se na pár věcí zeptat. Nan řeknu, že jsem vás nemohla hned najít.“

„Jak chceš, je to veřejnej prostor, ale nelži, Nan si to nezaslouží.“

„Nesežere mě ta potvora? Kouká nějak mlsně,“ obávala se Luz a otázku zřejmě myslela vážně.

„Nemá hlad.“

„A jak to můžete vědět, když ji neznáte?“

„Luz, jestli se takhle stavíš ke studiu, změň obor, protože pod hladinou dlouho nepřežiješ. Tam na úvahy není čas. Slez ke mně a s pejsánkem se skamarádíš, nebo udělej čelem vzad a zmiz!“

Dívce došlo, že působí směšně. Zatímco seskakovala po kamenech, mladá žena popadla psa za ucho velikosti plácačky na netopýry, otočila mu hlavu k sobě a něco důrazně vykládala neznámou řečí. Doga ještě jednou zkoumavě pohlédla na novou příchozí, než se opět uložila s hlavou na noze nové kamarádky.

 

Po chvíli mlčení se dívka osmělila k otázce: „Slečno, vážně umíte mluvit se zvířatama? I ten pes vypadá, že vám rozumí.“

„Mluvit se zvířatama neumím, jen vnímám jejich emoce. Vím, že tahle obluda,“ pohladila dogu po hlavě, „je v klidu a spokojená. Podle všeho to funguje i obráceně, proto přišla. Věděla, že jí neublížím. A prosím tě, žádná slečna ani vykání.“

„Přece vám nemůžu říkat Prcku. Nehodí se to.“

„Proč by se to nemělo hodit?“ vyhrkla udiveně.

„Jestli to teda nevadí, budu ti tykat. Jen jsem měla obavu, abych neurazila. V branži jsi někdo a já jen studentka.“

„Panebože, kde si k takový blbosti přišla?“

„Na fakultě, taky Nan nám o tobě něco řekla.“

„Co vám nakecala?“ naježila se

„Že máš radši zvířata než lidi. Odmítáš publikovat, fotit do časopisů, přednášet, i když ti to nabízeli, a taky, že se od tebe můžem naučit víc než v učebnách…“

 „Dost, Luz! Stačí! Takovou sbírku nesmyslů jsem dlouho neslyšela. Radši půjdem nebo nás Nan seřve.“

„Ještě jeden dotaz, jestli můžu. Slibuju, že bude poslední.“

„Tak jo, ale žádný blbosti,“ souhlasila s povzdechem.

„Kde si studovala?“

Odpovědí bylo pousmání: „Na učňovský škole, obor cukrářka.“

Tentokrát předvedla Luz dokonalé překvapení: „To jako fakt?“

„Jo,“ přikývla, „ale to si asi neměla na mysli. Všechno, co znám, mě naučilo moře a kolegové na lodi, kde jsem pracovala. Teorie je důležitá, ale osobní setkání s tvory pod hladinou dá víc než stohy literatury. Když si k nim najdeš vztah, můžeš v nich číst jako v knize. Nepodváděj, vždycky daj vědět, co od nich můžeš čekat. Lidem nikdy neporozumím, proto se držím stranou. Teď už sklapni, jdem zpátky.“

 

Chtěla se rozloučit s dogou, ale ta dala najevo, že něco takového nepřipadá v úvahu. Vmáčkla se mezi ženy a srovnala s nimi krok. Mělo to i výhody. Část cesty šly po hlavní komunikaci, kterou roubil pouze jeden chodník. Byl jejich. Chodci v protisměru v dostatečném předstihu přecházeli na druhou stranu, a pokud některý přece jen projevil trochu odvahy, pes s mručením přidal do kroku. Méně odolní dokonce hledali azyl v přilehlých obchodech.

Nezklamal ani při přecházení. Zda si tímto způsobem navykl vymáhat přednost, netušily, ale fungoval spolehlivě. Vstoupil do vozovky, kde se vztyčenou hlavou začal výt. Ani sirény policejního auta by neměly takový účinek. Počkal, až obě přejdou, a pak je doběhl. 

Zahnuly do vedlejší ulice, kde narazily na domorodce, tlačícího káru plnou melounů. Nebyl nejmladší a artistický výkon, s nímž vyjel na vrchol hromady, stál za obdiv. Prckovi přišlo starce líto, když zděšeně sledoval, jak několik plodů skončilo rozbitých na zemi.

Třepla psa přes zadek, což vyhodnotil jako příkaz sednout. Postavila se před něho s ukazovákem vztyčeným před čenichem a něco drmolila v neznámé řeči. Doga sklonila s tichým kňučením hlavu.

Potom se obrátila k starci s omluvou: „Prosím, promiňte, on vás nechtěl polekat.“

Stařík něco vyděšeně zablekotal v maori, což mělo stejný výsledek, jako kdyby promluvil marťansky. Sáhla tedy do zadní kapsy kalhot, vytáhla peněženku a ukázala na rozbité melouny. Muž však mával rukama ve snaze popohnat je dál do ulice. Vytáhla bankovku, u níž předpokládala hodnotu mnohonásobně přesahující vzniklou škodu. Větrný mlýn zastavil lopatky, jako když před bouří náhle pomine první závan vichru a natažená ruka svědčila o změně názoru.

„Takhle ne,“ zavrtěla hlavou a ukázala na zem, „musíš dolů.“

Bylo jasné, že slovům nerozumí, ale mezinárodní posunkové řeči ano. Když váhal, rozhodla se přitvrdit. Pokrčila rameny a naznačila vrácení bankovky do peněženky. To pomohlo. Obezřetně slezl, s pohledem upřeným na psa, za což obdržel slíbenou odměnu.

Netušil však, že jeho odvaha bude podrobena další zkoušce. Sotva bankovka zmizela ve staříkově kapse, v rukou ženy se objevila další. Opět přišly ke slovu posunky s nezpochybnitelným obsahem. Ruka držící pestře potištěný papírek se zvedla, aby ji nepřehlédl, druhá ukázala na muže, potom na psa a naznačila pohlazení.

Luz vyjeveně sledovala, jak Prcek starcem manipuluje. Přišlo jí ho líto, když viděla touhu získat další odměnu v nerovném boji se strachem. Odhadla, že součet nabízených peněz jistě převyšoval hodnotu celého nákladu melounů a možná i káry.

Snad to nebyla hamižnost, co zvítězila, ale chudoba rolníka, který možná bydlel v chatrči na malém políčku s melouny. Pomaloučku se přiblížil, natáhl třesoucí se ruku a dogu pohladil od hlavy až k zadku. Co následovalo, vyrazilo Luz dech. Místo, aby psík starce slupnul, otočil hlavu za rukou a olízl ji. Stejně překvapený muž pohlazení zopakoval. Poděkování na sebe také nenechalo čekat.

 

„Jdem,“ zavelela a podala starci bankovku, „Nan nás snad jen seřve. Na Mary bych za takový zdržení dopadla podstatně hůř.“

Neušli ani pár kroků, když je zastavil starcův křik. Belhal se za nimi s velkým melounem v náručí. Zřejmě jediným poděkováním, které mohl nabídnout. Vrazil Prckovi meloun do náruče a asi samou radostí nad svou odvahou znovu psa pohladil. Ten se mu tentokrát odměnil otřením o nohy. Do této chvíle vydržela Luz mlčet. Jenomže divadlo, které právě shlédla, bylo nad schopností udržet hlasivky v klidu.

„Prcku, je ti jasný, že právě neseš nejdražší meloun na světě, a tomu Maorovi jsi zařídila druhý Vánoce?“

„Máš s tím problém?“

„Nemám, jsou to tvoje peníze, ale zajímalo by mě, proč?“

„Upřímně, jestli má ten člověk druhý Vánoce mi je fuk, a meloun nebude chutnat líp. Udělala jsem to kvůli tomuhle mrňousovi.“

Podrbala psa za ušima a ten se opět odměnil olíznutím ruky.

„Jóó?“ protáhla Luz. „A k čemu mu to bude?“

„Viděla jsi, co se dělo na hlavní ulici, a to jsme šly s ním. Umím si představit, jak by to vypadalo, kdyby byl sám. Utekli by do bezpečí a potom po něm házeli vším možným, aby ho zahnali nebo dokonce zabili. Bojej se, ale copak může za svůj vzhled? Víš, co si myslím? Ten pes už měl pána a psi obecně nejsou samotáři. Je nešťastnej, jenom hledá někoho, s kým by utvořil smečku.“

„Co s tím má společnýho ten Maur?“

„Možná je to první člověk v Avarua, kterej se ho nebude bát a třeba o tom přesvědčí i další lidi. To stojí za jakýkoliv peníze. Nemyslíš?“

 

- pokračování -

---