Žena, moře a Mary - Rarotonga IV.

Rarotonga

 (květen - červen 2007)

IV.

Před budovou konsorcia zavedla dogu do kouta verandy, kde ji poklepáním na hřbet po chvíli přesvědčila, aby si lehla. Doufala, že tak zůstane, než vysvětlí její přítomnost. Šanci však nedostala. Tušila, že zdržení jen tak neprojde, schytaly to s Luz hned na prahu kanceláře a Nan si nebrala servítky ani ve výběru slov ani v hlasitosti.  

Záchrana přišla z nejméně očekávaného směru. Annie vydala zvuk, jehož výška i hlasitost hrozila rozbít vše skleněné v místnosti. Hugh s Tomem hbitě zajeli do relativního bezpečí za kancelářským stolem a Nan zmlkla uprostřed slova. Důvodem byl pes, který se vecpal mezi Luz a Prcka, které zůstaly stát při výtkách bioložky hned za dveřmi. Vydával přitom nepopsatelný zvuk přecházející z vrčení do kňučení.

„Bucku, co tu děláš?“ vyjekla překvapeně Nan.

„Ty ho znáš?“ zeptala se stejně udiveně Luz a vylíčila zpáteční cestu, chování lidí i setkání se starcem vezoucím melouny. Vše zřejmě v naději, že bioložka zapomene pokračovat ve výtkách. Zabodovala, protože Nan se pustila do vyprávění.

Buck patřil rybáři, který minulý rok zahynul na moři. Pes chodil ještě několik týdnů na molo pána vyhlížet. Zpočátku mu občas nějaký rybář hodil rybu a naučil se u pobřeží chytat drobné rybky uvězněné v jezírkách při odlivu. Jenomže to přerostlému tělu stačit nemohlo. Začal je tedy krást z košů u lodí nebo stánků.

Vysvětlit takovému teleti, že nemá krást, když v žaludku kručí hlady, je nemožné. Vrčel, štěkal, pouštěl hrůzu, ale nikomu neublížil. Rozhodli se Bucka zabít a uspořádali na něho hon. Podle stop krve musel být postřelený, přesto se mu podařilo utéct do kopců. Vnitrozemí je řídce osídlené především domorodými pastevci a nějakou dobu ho nikdo neviděl. Všichni si mysleli, že pošel.

Po pár týdnech začali pastýři policii hlásit nálezy zadávených koz. Podle stop muselo být pachatelem ohromné zvíře, a větší než Buck na ostrově nikdy nežilo. Následovala štvanice, která opět skončila zraněním, ale pes unikl.

To se stalo loni v září, když Nan přijela vyprovodit velryby na jih a našla postřeleného Bucka na verandě. Proč přišel právě tam, netušila. Po ošetření ho nechala několik týdnů v domě, než se zotavil. Stejně, jako kdysi svého pána, i ji chodil vyprovázet na molo, když vyjížděla na moře. Domorodci a rybáři sice koukali nevraživě, ale ublížit psovi madam Hauserové si netroufli. Před odletem do států zašla na farmu, jejíhož majitele znala. Slíbil, že dá na psa pozor.

„… a to je celý,“ končila Nan, „hlavním Buckovým problémem je, že potřebuje smečku, ať už ze zástupců svého druhu nebo lidskou. Kromě toho, on má dušičku úměrnou své postavě a je vděčný za každý projev lásky.“

„Jak pozná, že patřím do jeho smečky a nemá zrovna hlad?“ ozval se z úkrytu za kancelářským stolem Tom.

„Protože by tě už měl v břiše, pitomče,“ vysvětlila Luz, „mně spíš vrtá hlavou, proč šel za Prckem a ne sem, když tady našel pomoc.“

„Právě proto, že tam byla ona,“ usmála se bioložka, „teď konec řečí, máme práci.“

Hughovi a Luz ukázala na mapě, kde leží farma, kam před půl rokem Bucka umístila. Zajdou zjistit, proč se potuluje po ostrově. Annie s Tomem vyfasovali seznam potravin, které bylo třeba nakoupit. Prcka poslala do kuchyně ukuchtit podle obsahu lednice něco k večeři.

Zvědavost Luz však byla příliš velká: „Nan, když něco nakousneš, máš to dopovědět. Chceš říct, že Buck věděl, kam má jít?“

„Určitě, ale to pochopíte, až ve vodě. Ke zdejšímu pobřeží zablouděj žraloci zřídka, a taky jsme zatím žádnýho nepotkali. Teď dojde ke změně. Vsadím svou ubohou výplatu, že do tří týdnů na ně narazíme. Taky poplujem k útesu, abyste viděli, jak reagujou jeho obyvatelé. Neznám jinýho člověka, kterýmu by dovolili, aby je hladil, pošťuchoval a hrál si s nima…“

„Kecá! Nevěřte jí ani slovo!“ skočila mladá žena Nan do řeči od dveří kuchyně, kde zůstala stát, aby také slyšela vysvětlení.

Bioložka utnula další debatu, studenty vyhnala na oběžné dráhy a sama vyřizovala nějaké papíry. Spokojený Buck se rozvalil u dveří na verandu, čímž vchod zabezpečil proti neoprávněnému vniknutí lépe než mříž. Když skončila s papírováním, přišla do kuchyně pomoct s přípravou večeře. Prckovi to opět připomnělo život na Mary. Bez ohledu na postavení dělá každý, co je třeba.

„Proč se čertíš? Mám do jistý míry pravdu,“ ozvala se po chvíli Nan.

„Právě, že jen do malý míry, taky víš, že o pozornost nestojím. Luz mi stačila prásknout, že o mě ví už z fakulty. Můžeš mi to vysvětlit?“

„Už jsme o tom dneska mluvily. Vy jste průzkumníci, co mnohdy nasazujou život, aby práce tisíců vědců měla smysl. Dost kolegů považuje za nespravedlnost, že jste opomíjeni při prezentaci úspěchů. Proto na přednáškách zdůrazňujeme význam terénní práce. No, a ty jsi takovej vděčnej příklad člověka, co je schopnej jít až do extrému.“

„Proč neřekneš rovnou magora? To slyším často. Jen by mě zajímalo, jestli taky mluvíš o sobě, protože jsi ještě horší.“

„Tím myslíš co?“ zamračila se Nan.

„Znáš ještě nějakýho epileptika, kterej tráví tolik času pod vodou?“ vyhrkla, aniž by si uvědomila, jak může zranit.

Bylo to tak, Nan trpěla epilepsií. Před světem nemoc tajila z obavy, že by jí žádná fakulta nesvěřila stážisty. Bez jejich pomoci se při výzkumu velryb neobešla a na zaměstnance chyběly prostředky. Kromě lékaře, který samozřejmě veškerou práci pod hladinou zakázal, vědělo o nemoci jen pár lidí. Po chvíli trapného ticha Nan promluvila: „To jsem od tebe opravdu nečekala.“

„Promiň, jsem zas jak slon v porcelánu,“ snažila se přešlap omluvit, „jestli se můžu zeptat, jak jsi na tom?“

„Doktor mi napsal nový prášky a zatím zabíraj, ale stejně je to tikající bomba, jen načasování nikdo nezná. Teď jsem už rok bez záchvatu, tak snad ještě chvíli přežiju.“

„Aspoň, že tak. U mě je tvý tajemství v bezpečí. Nikdy jsem to nikomu neřekla,“ ujistila bioložku.

Po večeři probrali plán zítřejšího dne a Luz informovala o návštěvě farmy. Když tam před půl rokem Nan Bucka odložila, byl prý nějakou dobu smutný. Skoro nežral, polehával a často odběhl na kraj města, ale dál se neodvážil. Nějaký psí instinkt mu zřejmě napověděl, že jeho paní již na ostrově není. V dalších týdnech si zvykla farmářova rodina i pes. Buck možná z vděčnosti, že má alespoň nějakého pána, který ho občas pohladí, promluví s ním nebo si vyjdou na lov, ve dne v noci bděl nad nedotknutelností koz, drůbeže i majetku.

Před pár dny však znervózněl. Podle ročního období farmář usoudil, že přiletěla madam Hauserová. Chystal se vyrazit do města, ale Buck jeho trpělivost neměl a po obědě zmizel. K dobru mu nutno přičíst, že před odchodem všechny, včetně dětí, na rozloučenou poctivě olízal.

Značkování velryb může být celkem dobrodružná činnost. Kromě nafocení je třeba odebrat vzorek pro DNA. K tomu slouží dlouhá tyč podobná harpuně. Jen místo hrotu má malou trubičku. Ta se bodne do kůže velryby a uvnitř zůstane potřebný vzorek. Při troše šikovnosti keporkak takovou ztrátu nepatrné části své hmotnosti nepocítí.

Poslední krok spočívá v nastřelení vysílače pomocí harpuny do hrbolu, nahrazujícího hřbetní ploutev. Po každém vynoření odešle přes satelit signál, který zaznamená server na ostrově. Podle bodů na mapě doplněných identifikací lze sledovat cestu k jižnímu kontinentu, lov i návrat. Přes pravidelnou migraci jsou kytovci svým způsobem teritoriální tvorové. Vracejí se na stejná loviště i zimoviště.

Jak proces značkování proběhne, záleží na šikovnosti. K nastřelení vysílače používala Nan vrhač s malým dostřelem, kde jako zdroj síly slouží guma. Proto nejen k odebrání vzorku kůže museli k velrybě hodně blízko. Pokud harpunu s trubičkou keporkak nezaznamenal, tak druhou operaci většinou ano a bylo dobré rychle zmizet.

Až čtyřicetitunový kolos dokáže svižně zareagovat. V lepším případě zrychlí, v horším zamíří do hlubiny s plácnutím ocasní ploutve o hladinu a vzniklá vlna může člun převrátit, v úplně špatném se převrátí na bok. U dospělé velryby trčí prsní ploutev pět metrů od těla. Takové plácačce je těžké uniknout. I když keporkak úmyslně neublíží, nemůže být odpovědný za nehodu vzniklou z leknutí.

- pokračování -