Hořkost

Teď bydlí sama ve studeném bytě, schovaná před ostrým sluncem a šílenými teplotami. Ale není jí dobře, nikdo totiž není v doslechu. Když bydlela s námi, stěžovala si sama pro sebe tak, ať ji slyšíme. Na to, jak ji bolí nohy, jak děti křičí, jaký je bordel; ale ve skutečnosti se nechtěla odstěhovat. Bydleli jsme spolu od té doby, co jí bylo 60.

Před třemi lety, to jí bylo 59, se přestěhovala do našeho města na jihu. Opustila ji její druhá dcera, moje sestra. Ze dne na den se zdejchla, v telefonu hluchý tón a stovky zmeškaných hovorů. Taky spolu bydlely. Taky vzdychala a stěžovala si. Když před pěti lety zemřel táta, její manžel, byla už sama daleko na severu a já se spoléhala na sestru. A teď nebylo spolehnutí a ona tlela v prázdném bytě, v umírajícím městě.

Když táta zemřel, to jí bylo čerstvě 57, začala říkat divné věci. Poprvé ukončila hovor slovy mám vás ráda. Řekla to, když jsem porodila holčičku a ona byla u toho, když jsem doma chladila čelo o futra? Řekla to, když se mi dva roky předtím narodil syn, můj prvorozený, a já trpěla dva dny v bolestech? Ne. To jí bylo 52.

Tehdy byli s otcem v insolvenci. Peníze sežrala hloupost a rozkutálely se do sázkových kanceláří a oni neměli nic. Prodali auto, ten jediný majetek, a žili jak se jen dalo. Spadli do toho, když jí bylo 50.

Měla pěknou oslavu, s námi, s rodinou. Od táty dostala kožený kabát, co si tak přála. A záplavu kytek, jak to měla ráda. Vždycky měla na kytky talent. Mluvila s nimi, sprchovala je v malé umakartové koupelně. A měla na ně dost času, protože dělala ranní směny kde jen přebalovala kabely z velkých balení do malých. Tu práci si našla, když se zotavila po úrazu v pekárnách, kde jí ruku pochroumal stroj na dalamánky. To jí bylo 40.

Předtím mívala noční a ráno nosila domů obaly na veky plné slaných tyček. Do pekáren nastoupila až když měla všechny děti na základkách. To jí bylo 34. Za odměnu za to, že přežila. Spolu s rakovinou jí z břicha vzali všechno. Smála jsem se tehdy druhému pupíku, který měla. Divila jsem se křížům nakresleným fixou, kterými jí žehnali doktoři. Tam měla zářit moc moderní medicíny, jako boží prst, který zajistí, že se nemoc zastaví a neporoste.

Pořídili si zahradu, když jí bylo 32. Když jí to s tou zelení tak šlo. Tehdy šila boty, byla svrškařkou. Na zahradu jsme jezdili na kolech. Tři sourozenci na základkách mě ráno vodili do školky a odpoledne z ní. Ještě předtím jesle. Když se na mě tak těšili, když jsem ještě mámě rostla v břichu.

To jí bylo 26. Už tehdy měla tři děti a na cestě já. Za manžela horníka a před nimi světlé zítřky a skvělá budoucnost. Ve městě plném mladých lidí, plném naděje.

Do mladého města se přistěhovali z Karviné, to jí bylo 20. Kočárek měli libertu, v něm ta nejmenší, dole v koši pod kočárem prostřední a vedle něj capkal bratr. Všechno baculaté dětičky jako od Kvěchové. V černém městě to bylo stísněné, v bytě se všemi ostatními sourozenci. Jich bylo dohromady pět a k tomu děda. A naši se třemi kusy pak v jednom pokoji. Ale však to nějak šlo a doba byla prostě taková. V dva plus jedničce v Ráji, kde každý jeden pokoj obývala celá jedna rodina.

Tam se přestěhovali, když byla v devatenácti těhotná se sestrou. Předtím, na Slovensku, si žila vesnickou idylku, ale otec už tehdy fáral na šachtě a tak jej viděla jen o víkendech. Všechny ostatní dny jí vyplňovala práce na baráku, husy, slepice, dřevo, vaření, kojení, praní a všechny tyhle věci. Přestěhovala se k němu, když s ním po krátké známosti otěhotněla.

To jí bylo 16. Potkali se ve vlaku, tehdy ještě chodila na učňák. Ale na svůj věk vůbec nevypadala. Kolik jí je, mu řekla, až když se jí zpozdily měsíčky.