Žena, moře a Mary - Rarotonga X.

Rarotonga

 (květen - červen 2007)

X.

Bobbitův nebo také duhový červ (Eunice aphroditois), je potápěči považován za vyslance pekla. Většina je názoru, že vědec, který mu koncem osmnáctého století přidal k názvu jméno bohyně Afrodité, musel být naprostý blb. Snad to bylo díky duhovému zbarvení, pokud se dostane na světlo. Daleko výstižnější je však pojmenování Bobbit worm, odkazující na jistou Američanku paní Bobbitovou, která manželovi ušmikla nožem půlku penisu. 

V příhodných podmínkách tropických moří mnohoštětinatec dorůstá délky kolem tří metrů a průměru pěti centimetrů. Vzácně byly vyloveny kousky dosahující přes čtyři metry s tloušťkou kolem osmi centimetrů. Jde však o výjimky. Tělo je rozděleno na články (nejdelší známý jich měl šest set padesát osm).

Přes den je zalezlý v noře z písku nebo štěrku a s příchodem noci vystrčí hlavu opatřenou kusadly ostrými jako břitva. Jakmile se nic netušící kořist dostane na dosah, červ doslova vystřelí, popadne ji kusadly a stáhne do nory. Končí udušena pískem nebo zahyne na prokousnutí životně důležitých orgánů. Pokud je příliš velká, kusadla spolehlivě zajistí přestřižení. Útočí na vše, co octne v dosahu jeho stanoviště a postrádá pud sebezáchovy.

Doménou jsou především tropická moře, lze ho však najít i v subtropických lokalitách s teplou vodou. Pro pány bude zřejmě překvapením, že jim po vzoru paní Bobbitové může odpomoci od části mužské chlouby i ve Středomoří. Útěchou je, že v těchto lokalitách dorůstá maximálně metru a půl s průměrem do pětadvaceti milimetrů.

Na Prckův pokyn zaujali studenti bezpečný odstup. Teprve potom červa pustila. Tělo několikrát zakroužilo ve snaze polapit trýznitele, než zmizelo v noře. Na písku zůstala opět jen nenápadná hromádka.

„Co to bylo za potvoru?“ vyjekla Luz, když se vynořili.

„Eunice aphroditois, mnohoštětinatec a postrach akvárií. Pokud se tam dostane, dokáže zlikvidovat rybí populaci včetně korálů dřív, než majitelé zjistí důvod,“ vysvětlila, „radši nezkoušejte to, co jsem vám předvedla.  Je známej případ, kdy červ ušmik potápěči prst.“

„Myslel jsem si, že filmaři si pro horory stvůry vymejšlej, ale nemusej,“ ušklíbl se Hugh, „stačí se podívat, co žije na Zemi.“

„Tak to vám ukážu ještě něco, až se dostanem k útesu,“ slíbila, „jestli jste viděli film Predátor, tak dvojitý čelisti maj taky původ v moři. Teď si chvilku oddechnem u ostrova.“

„Doma jsem chytala rukou i chřestýše, ale můžeš se spolehnout, že na tuhle potvoru sahat nikdy nebudu,“ oklepala se odporem Luz.

Ani u ostrova nezahálela. Pro odpočinek zvolila místo, kde byl útes vzdálený jen pár desítek metrů od břehu. Když se usadili na kamenech, začala pátrat ve štěrbinách. Po chvíli sklouzla pod hladinu, a když opět vylezla na břeh, držela v ruce kraba, kterého si posadila na koleno.

Během příští čtvrt hodiny si studentíci několikrát vyměnili znepokojivé pohledy. Měli obavu, zda Prckovi definitivně nehráblo. Sundala totiž rukavice a poklepala na krunýř těsně za párem tykadélek nesoucích oči. Potom ťukla do klepítka. Krab ho pozvedl a střihl.

Zamračila se, zabrebentila cosi ve své mateřštině a proceduru provedla ještě nejméně desetkrát, než krab pochopil, že nemá klepeto zavřít. K údivu společníků strčila do otevřených čelistí ukazovák. Krab této velikosti umí pěkně štípnout, ale pokud očekávali, že z prstu začne téct krev, nestalo se. Místo toho jím jemně poklepala, jako když někomu potřásáme rukou. Potom krab sevření uvolnil. Spokojená s výsledkem vrátila korýše opět do vody.

„Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřila bych,“ komentovala výjev Luz, „ochočit kraba přece není možný.“

Potápěčka působila dojmem, že ji nevnímá. Hleděla do míst, kde krab zmizel mezi kameny, a něco tiše mumlala ve své mateřštině.

„Prcku, my jsme tu taky,“ připomněl se Hugh.

Přešla do angličtiny. Museli však napnout sluch, aby rozuměli.

„Jsou tu přes půl miliardy let. Byli tu dřív, než první živočichové opustili moře. Jsou úspěšný v adaptaci na nový životní podmínky jako hmyz. Žijou na souši, ve slaný i sladký vodě a některý to zvládnou ve všech prostředích. Živěj se vším, co uměj chytit do klepet. Známe mikroskopický druhy i velekraba japonskýho s rozpětím přes tři a půl metru. Popsali jsme šest tisíc druhů, ale co o nich víme? Je japonskej největší nebo na dně oceánů žijou větší? Jsou dokonalí a až tuhle planetu zahubíme, snad někde v hlubinách přežijou. Maj na to právo.“

Posezení na kamenech ukončil hřbet ryby, který vykoukl z vody pár metrů od nich. Studentům unikl, ale jejich průvodkyni nikoliv.

„Viděli jste ho?“ vyskočila, aby měla lepší výhled pod hladinu.

Když Luz s Hughem svorně zavrtěli hlavou, nečekala a zmizela ve vodě. Po pár minutách byla zpět s půlmetrovým chňapalem v náručí. Podle všeho se rybě neočekávané uvěznění nezamlouvalo, což dávala najevo urputnou, ale marnou snahou uniknout. Potom došlo na ještě horší zážitek, byla vyzvednuta nad hladinu.

„Víte, co je to za rybu?“ rozhodla se kolegy vyzkoušet.

„Tipuju na chňapala,“ odhadl Hugh.

„Zřejmě císařskej, a dost mladej,“ doplnila Luz, „jednou jsem o nich četla, že v dospělosti už tak barevný nejsou.“

„Správně,“ pochválila je, „ale víte, co je nejzajímavější?“ Netušili a odpovědí je překvapila: „Nemá tu co dělat. Je dobrejch dva tisíce mil východně od hranic domova.“

Doménou Chňapala císařského (Lutjanus sebae) je Indický oceán a část západního Pacifiku. Výskyt za pomyslnou čárou spojující východní pobřeží Austrálie s Japonskem nebyl doposud oficiálně potvrzen. Na volném moři na něho narazíme do hloubky 200 m. Většinou však dává přednost útesům navazujícím na písčité dno. V mládí žije u pobřeží, ale s přibývajícím věkem mu během léta vyhovují hlubší vody. Na zimu sbalí kufry a vrací se na mělčiny.

Dorůsá kolem 110 cm s hmotností lehce přes 30 kg. Nejvýraznějším rysem je vysoké čelo, dozadu protažená malá hřbetní a řitní ploutev. Díky dobré výbavě ústní dutiny si rád pochutná na korýších, ale nepohrdne ani rybami a hlavonožci.

V mládí se pyšní stříbřitým nebo béžovým tělem s červenými pruhy. Během dospívání se mění na cihlovou a postupně barvu získá celé tělo. V některých oblastech je loven i pro maso, které je však tuhé, a ne příliš chutné. Konzumace dospělých jedinců může způsobit i otravu.

„A co tu tedy dělá?“ vykulila Luz oči.

„Vidělas jich víc?“ přidal se s mnohem rozumnější otázkou Hugh.

„Ne, ale to nic neznamená,“ usoudila, stále svírajíc chňapala v náručí, „odhaduju, že dosáh věk, kdy začíná žít samotářsky. Pokud je tu jeden, moh ho sem zanýst jako maličkýho tajfun. V případě celýho hejna jde o záhadu nebo v tom maj prsty nějaký změny. Nemigrující ryby poznaj svý teritorium podle chemickýho složení a teploty vody, popřípadě síly geomagnetickýho pole. Když odchylky překročej obvyklou mez, zazmatkujou a můžou zabloudit.“

„Podíváme se po nich?“ zeptal se Hugh.

Ponořila rybu do vody, počkala, až se vzpamatuje a zmizí k útesu. Teprve potom odpověděla: „Proberem to s Nan. Pokud pojedem všichni, i tak zabere dva dny prozkoumání celý laguny.“

„Kdybysme našli celý hejno, mohla bys napsat článek do nějakýho odbornýho časopisu,“ přidala návrh Luz.

Prcek nesouhlasně zavrtěla hlavou: „Jestli chňapaly najdem, zůstane to mezi náma,“

„Proč? Takovej objev by vyvolal senzaci,“ nechápala dívka.

„Rozhlídni se kolem, líbí se ti tady?“

„Je tu nádherně.“

„Víš proč?“

„Krásný dva ostrůvky, laguna plná života…“

„To proto, že tu nejsou lidi. Co způsobí článek? Nával zvědavců, po kterejch zůstanou hromady odpadků, možná i zničená čistící stanice, protože žraloky většina potápěčů považuje za nebezpečný. Rozvrácenej ekosystém, kterej si tu zatím spokojeně vegetuje. To bys chtěla? Já už takovou spoušť párkrát viděla a nechci přivodit další. Všechno zůstane mezi náma a myslím, že to potvrdí i Nan.“

- pokračování -