Derviš a sultán

... takto pravila Šeherezád svému královskému manželovi, když do zahrady opět vstoupil večerní chlad a slunce se klonilo k západu:

"Alláh je veliký, Alláh je slitovný, a Mohammed je jeho prorok!

Žil jednou jeden sultán, který si opravdu přál pochopit, jak žijí jeho poddaní - co je trápí, co chtějí, po čem touží a o čem sní. Vydával se často v přestrojení mezi svůj lid, ale lidé po čase zjistili, že se tak děje, naučili se poznávat sultánovy převleky, a chovali se před ním tak, jak se chová každý na audienci u vladaře, který ho může zbavit života lusknutím prstů - se směsí úcty a bázně, ale nikdy tak, jak jim velelo jejich srdce. 

I doslechl se sultán, že v zemi žije divotvorný derviš, který umí učinit velké malým a malé velkým, a který vždy přichází ani brzy, ani pozdě, ale přesně tehdy, kdy je toho zapotřebí. Sultán se rozhodl, že nechá pro onoho derviše poslat, aby se stal sultánovým vezírem a pomohl sultánovi pochopit přání a obavy svých poddaných, protože sultán to myslel opravdu upřímně a chtěl vědět prostě všechno - to už je můj pane, takový pradávný vrtoch vládců. 

Sotva však sultán zvedl ruku, aby přivolal spěšné posly, zvedl se z pouště vítr a přivál oblak písku žlutého jako měsíc v úplňku, písek zavířil ve vzduchu, nabyl lidských obrysů, a - Alláh je veliký, a slitovný, a není boha kromě něho - kde se vzal, tu se vzal, stál před sultánem onen derviš, zdvořile se klaněl, a takto k sultánovi pravil:

"Znám tvé přání, můj vládče, a mohu ti ho splnit v mžiku oka, pokud tvá vůle trvá a tvé odhodlání neodvál závan pouštního větru."

Sultán se chystal nadšeně souhlasit, když tu pocítil, jak se s ním trůn naklání, a on padá kamsi do nesmírné propasti plné hvězd...

... aby - Alláh je veliký a zná všechna tajemství světa - ho vzápětí probral k vědomí dětský pláč, pláč jeho samotného. Derviš totiž svou kouzelnou mocí způsobil, že se sultán vtělil do nově narozené holčičky kdesi v zapadlém koutu říše, jednou ze dvanácti dětí chudých rolnických manželů, kteří kromě chatrče na spadnutí, hadrů na oblečení a zemědělského náčiní neměli vůbec nic. Sultán byl batoletem, pak dítětem, a nepoznal nic, než dřinu, neustálé výtky a popohánění, mozoly, a hlavně hlad. Když dorostl v mladou dívku, krásnou a ztepilou jako pouštní gazela, navštívil vesnici výběrčí daní. Sultánova rodina se sotva protloukala, co se urodilo, to putovalo do hrnce nad ohništěm, a stejně všem neustále kručelo v žaludku. Výběrčí daní ovšem neztloustl a nezbohatl z dobroty svého srdce, a tak řekl, že si místo dlužných berní vezme tělo krásné mladé dívky. Sultán si pamatoval vše - hrůzu, marný zápas, bolest těla i duše, stud, zoufalství, a nakonec netečnost, hlubokou jako mořské dno...

Ten rok se ale říši nedařilo. Vypukla válka a země hořela, a rok po výběrčím navštívili vesnici marodéři z hluboké pouště a žádali, co nebylo možné dát - a tak si ve svém hněvu vzali životy všech obyvatel vesnice. Sultán přežil, protože rána šamšírem určená jeho hlavě zasáhla místo toho jen veřej chatrče.

Když bylo dlouho ticho, odvážil se sultán vylézt z ruin toho, co bývalo léta jeho nuzným domovem. Co si nevzal červený kohout, to pokryl písek, protože otrávený pramen už nedokázal sloužit jako tepající srdce celé oázy. 

Zůstal jen strašlivý denní žár, noční mráz, cáry myšlenek, obav a nadějí, vítr, písek, který vysušil všechny slzy i vůli k životu, a nakonec milosrdné, zlaté kopí spalujícího slunce, které si vzalo i to poslední, co ještě zbývalo. 

Sultán otevřel oči a spatřil (Alláh je slitovný a dobrotivý), že sedí opět na svém trůně, jako by neuplynulo víc čase než co trvá, než slza z lidského oka dopadne na mramorovou podlahu paláce, a že se dívá do jasně modrých a moudrých očí starého derviše. Taková moc! napadlo sultána. Mohl by přinést říši pořádek a stabilitu, mohl by si podrobit sousední království, mohl by vládnout celému světu - moudře a spravedlivě, to se rozumí, z vůle Alláha, on je milosrdný. 

"Ne!" prohlásil najednou starý derviš, jako by četl sultánovy myšlenky. "Taková není má úloha. Splnil jsem upřímné přání, a tím je má role skončena." 

Sultán se zamračil a mávl rukou. Na ten pokyn učinily stráže, stojící do té doby nehybně jako sochy po obvodu kruhové místnosti krok vpřed, který zazněl jako ašaré zahrané o mramor podlahy trůnního sálu, a derviš se rázem ocitl v pasti zářící oceli hrotů kopí sultánovy osobní stráže. Starý muž, jehož vrásky připomínaly kůru staletého baobabu, jen smutně pokýval hlavou, a pak nakreslil svou holí na podlahu dva soustředné kruhy, a takto sultánovi pravil:

"Tento velký kruh, můj pane, je tvé království, ve kterém vládneš ty a tvá vůle. Já ale vidím, že pro starého derviše jako jsem já není v tom tvém kruhu ani tolik místa, kam by se vešel koberec k moblitbě a rozjímání. Uchýlím se tedy do své vlastní říše, kde vládnu já a má vůle, a už se proto nikdy neshledáme."

S těmito slovy vstoupil starý poustevník do menšího ze dvou nakreslených kruhů, a - Alláh je veliký! - zmizel zrakům sultána i jeho stráže tak, jako mizívá v poušti přelud z horka a žízně, a nikdo živý ho v sultánově království už nikdy potom nespatřil."