Cormac McCarthy – Pasažér (a trochu Stella Maris)

Pro literárního kritika existuje několik téměř nesplnitelných úkolů. Například:

- napsat sedmou kritiku oblíbeného autora tak, aby stále působila čerstvě

- předložit nezaujaté zhodnocení posledního románu celosvětově uznávaného autora bez přebírání cizích názorů

- přednést kritiku románu, který vyšel krátce po smrti autora, aniž by text zmutoval do epitafu.

Poslední román mého oblíbeného, světově proslulého a nedávno zesnulého autora Cormaca McCarthyho kombinuje vše výše vypsané. Abych ale pro efektnost začátku článku nesklouzl k přílišné zkratce, dodám, že Pasažér nestojí sám o sobě, ale společně s novelou Stella Maris tvoří nerozdělitelný diptych – kéž by to náročnost tohoto textu vydělilo dvěma.

Každý ze dvou románů je zasvěcen jednomu ze sourozenců Westernových, Stella Maris nadané matematičce Alici a Pasažér, který by měl být předmětem dnešního textu, jejímu bratrovi Robertovi. Ačkoliv je Robert vystudovaný teoretický fyzik, v současnosti se živí hlubinnými potápěčskými pracemi. To znamená cokoliv od podvodního svařování vrtné soupravy, po záchranu nákladu ze ztroskotané lodi. Poslední zadání zní, aby vyzvedl černou skříňku z vraku havarovaného letadla. Během ponoru však zjistí, že černá skříňka chybí – a společně s ní i jeden z pasažérů.

Rozjezd pasažéra si nezadá s thrillerem. Po incidentu s letadlem se kolem Roberta začínají vršit znepokojující události: na pláži se objeví zamaskovaný člun, Robertovi někdo tajně prohledá byt a za pár dní se ohlásí agenti tajné služby s otázkami, které stírají rozdíl mezi svědkem a podezřelým. Počáteční atmosféra dává upomenout na mcCarthyho neowesternovou klasiku Tahle země není pro starý, v níž hlavní hrdina nalezne v poušti opuštěný automobil, aby o pár chvil později stál proti drogovému kartelu. Pasažér se však zahušťuje dalšími motivy. Prvně nenápadně, když v krátkých kurzívách promlouvá Robertova sestra Alice, kterou pronásledují schizofrenické přízraky: kluk s ploutvemi místo prstů, naftalínem prosáklá stařena zabydlená ve skříni. Následně, když Robert navštíví příbuzné, aby zjistil, proč se ztratila korespondence jejich otce.  Teprve během této návštěvy si Robert uvědomí, že jeho pronásledovatel nenosí sladěná saka s kouřovými brýlemi a neprokazuje se odznakem státní vyšetřovací agentury, nepřítel sídlí hlouběji a nabývá různých podob: nevyjasněný, místy téměř milenecký vztah k vlastní sestře, otec, který sehrál ústřední roli při vývoji jaderné pumy, a vnesl tak do života svých dětí, potažmo celého lidstva, horizont zániku.

Základem mcCarthyho diptychu se stává vyrovnání se s pochmurným odkazem neodstranitelného zničení. Alice, která se v roli matematičky nikdy nedokázala plně vzdát otcova hříchu, vyvodí jediný možný závěr, a totiž sebevraždu, Robert se pokusí uniknout. Prvně zavrhne kariéru fyzika, čímž se zřekne vědy, která světu přinesla záhubu, a následně uniká i neviditelným vládním silám, které si jadernou apokalypsu objednaly. Stává se uprchlíkem, nakonec poustevníkem. Jeho redukované bytí je však obtěžkáno samotou a nemožností plného života podobně, jako si zakázal propadnout lásce k sestře. Jak ostrý to je kontrast k mcCarthyho rannému románu Vnější tma, v němž je sourozenecký incest završen zrozením dítěte! Jaký rozdíl od bojujících hrdinů v Hraničářské trilogii!

Pasažér je smířlivější, zříká se divadelnosti, na které stojí mcCarthyho ranná tvorba, naopak završuje ontologickou složku mcCarthyho psaní. To je u pozdního díla (jakéhokoliv autora) očekávatelné. Nakonec hrozící zánik se netýká pouze sourozenců Westernových, ale i autora, který jim vdechl život. Daní za to je děsivá melancholie znásobená skutečností, že mcCarthy chápe existenční smutek jako neodstranitelný, ležící v základě pobývání. Alicina sebevražda je zbytečná, protože její úděl a přízraky, které ji pronásledovaly, nyní přežívají v bratrových vzpomínkách. Robert, který zvolil opačnou cestu, nikdy nesetřese pocit pronásledování. Příroda, která mu poskytne dočasné útočiště, je zastíněná jadernou apokalypsou. Za noční bouřky se mu zjeví kluk s ploutvemi místo prstů.

Obdobně očekávatelná je i čistě vykrystalizovaná forma. Pasažér nese všechny rysy mcCarthyho psaní: potlačení interpunkce v přímé řeči, monumentální popisy krajiny, vnějškovost charakterizace postav i nečekaný vtip a drsnou lyričnost. Zaváhání je patrné jen v matematicko-fyzikálních úvahách, jimiž se některé z vedlejších postav snaží ohledat smysl své existence a které nezachází hlouběji než za popis matematických paradoxů na wikipedii. Kniha, jejímiž hlavními hrdiny jsou matematička a fyzik, by měla takovou povrchnost překročit a nazírat matematiku stejně nečekaně jako bytí svých postav.

Pasažér představuje asi nejkompletnější a nejpřehlednější souhrn mcCarthyho motivů a literárních postupů. To jej sice činí pochoutkou pro literární kritiky, ale náhodnému kolemjdoucímu bych přeci jen doporučil jiné vstupy. Pro trochu thrilleru otevřete Tuhle zem není pro starý, pro obskurní divadelní motivy cokoliv z ranější tvorby, nicotnost lidského údělu hledejte v Krvavém poledníku. Teprve pak budete připraveni. Ke smutku totiž vede dlouhá, složitá a, jak jste jistě po dočtení pochopili, nevyhnutelná cesta.

autor: Cormac mcCarthy / přeložil: Ladislav Nagy  / vydáno: 2022 / česky: 2023 / nakladatelství: Argo