Legrace

Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.

Legrace

V práci, kdo přijde pozdě (9.01 nebo později), si může vybrat, jestli ostatním zazpívá, řekne jazykolam nebo odvypráví vtip. Je to nařízení manažera. Všichni dělají, že se hrozně baví a smějí se, já si dovolil vzít při serenádě, zpívání, jazykolamech na hlavu celouzavřená sluchátka. Vidím v tom nějaký smysl, protože to, co v nich teď je, je příjemnej drum n´ bass mix. Všichni se tu usmívají a dělají openspace legraci, já ne. Ani ze škodolibosti, ani z radosti.

Špatné indicie. Jedna za druhou, ano, bylo i hůře, ale já si myslím, že každý člověk má nějaký svůj pohár, do něhož mohou kapat kapky z různých stran. A jedna kapka je vždy ta poslední. Nejen v práci, ale i v životě. Kapky mohou padat do poháru z různých stran. Jde o nějakou hořkou, bolestnou tekutinu, která, když se rozlije, není to dobrý. Pohár je schopen pojmout jen určitý objem, neumí se zvětšit ani zmenšit. Je to dané. Člověk si může dát nějaký strop. Neměl by si ho dávat nízko. A přes strop už to nejde a řešení je radikální změna. Strop v práci, strop ve vztazích, strop v životě. Vysoko, a přesto někdy tak lehko dosažitelný. Pohár i strop jsou konstanty. Pohár je objektivní, neměnná veličina; strop je subjektivní a musí být svou výškou nižší nebo roven kapacitě poháru. Je to jednoduchá rovnice. Se kterou lze pracovat v ideálním případě srdcem i rozumem v nějakém poměru. Dá se oddalovat od stropu, mnoha aktivitami, taktikami a strategiemi; dá se upouštět z poháru, stejně tak. Někdy ale člověk jen dává a nedostává prakticky nic. Pak se procesy plnění poháru a dosahování stropu zrychlují.

Svou neverbální komunikací dávám najevo dostatek. Chce to někdo riskovat, mluvit na mě či mi zadat práci jinak než přes systém, mail nebo Skype? Jak se z extroverta může stát totální introvert, tohle asi není konstanta. Třeba tím, když extrovert s touhou po sdílení, komunikaci, vzájemné inspiraci vidí, že většinou není s kým sdílet - komunikovat - vzájemně se inspirovat. Jakých obrysů pak nabírá příměr o člověku, který je osamocen-sám uprostřed náměstí plného lidí. Vyhledávám společnost zvířat, před prací ráno krmím ptáky v parku semínky, je to jediná smysluplná činnost za pracovní část dne. Ukrojím pár minut z pracovního času. A pak v práci ani nezazpívám, zazpívali mi ptáci, vděční za slunečnicová semínka – protože chtěli. Cítím zvířata, cítím, že jsou mi bližší než většina lidí, člověk bývá obvykle takové zdegenerované zvíře.

„Honzo, přišel jsi dvě minuty po deváté, dneska zpíváš. Nebudeš říkat ani jazykolam, nebudeš říkat vtip, prý skvěle zpíváš, chceme to slyšet žejo všichni.“

Mlčení.

Opakování požadavku, mlčení.

„Honzo, proč mlčíš?“

„Někdy je lepší mlčet a vypadat jako idiot než promluvit a potvrdit to.“

„Super, už mluvíš, pojďme komunikovat.“

„Ano, snižuji se na úroveň, která na mě zkouší být aplikována. Budeme tedy jednat. Zpěv nemám v pracovní smlouvě. A ani to, že si musím u vaší finanční instituce dělat účet; jak bylo řečeno na minulé poradě, jinak mi hrozí komplikace s výplatou a vyhazov. Týmu, jehož pracovní jednotkou jsem i já, bylo sděleno, že je to banda lůzrů, já v bandě lůzrů být nepotřebuju, asi mám v životě na víc.“

„Honzo, neber to osobně, jen zazpívej a máš klid, zpívaj přece všichni,“ zamyslel se manažer.

„Neberu to osobně, ale energeticky. Já ale mám (svůj) klid a neřeknu tu ani vtip, že dva šli a prostřední upad, navíc se tady zdržujeme od práce, ne? Firma přece prodělává, je těžká situace, nebudou peníze, plýtváme tu časem, time-is-money, vyhazujeme peníze z okna,“ odvětil jsem z jeho pohledu.

„Honzo, nerozbíjej tým, musíš to respektovat. Takhle to nejde.“

„Jsem lůzr v bandě lůzrů, jak tu bylo řečeno. Tak chci v tomto trendu pokračovat. A jen lůzr se přece nepřizpůsobí – nikdy, je to asociální lůzr.“

„Honzo, tady není ale místo na sarkasmus, zazpívej a je to, třeba jen »Skákal pes« a je to.“

„Já myslím, že ten pes dávno doskákal, nemá cenu o něm zpívat,“ pokouším se o kontramanipulaci a diskvalifikaci komunikace. Chtěl jsem působit i vtipně a s nadhledem, ale ta reakční doba je pár vteřin, tak se to úplně nepovedlo. Navíc nejsem vtipnej a nemám nadhled.

„No nic, tak nezpívej, prémie teď půl roku nebudou, ok?“

„Je to otázka prémií jen na dva měsíce a něco, možná i už vlastně žádných,“ upřesnil jsem.

„Jsi v open space, tak se musíš ovládat!“ zvýšil hlas manažer a hodil na zem notebook. Nebo mu jen upadl. Praskl displej, moje škodolibost je plně saturována a můj Stín tančí po kanceláři.

„Jdu se domluvit s majitelem, zda výpověď dohodou, nebo zda tu budu nezpívat a nedostávat prémie ještě dva měsíce a 13 dní, nebo s okamžitou platností.“ 

Je vymleto, jsem zas ve svém středu, jdu s papíry za majitelem, to bude krátké formální jednání, stejně chtějí propouštět, držet mě tu nikdo nebude, tenhle pocit vlastního bytí za to stojí. A možná to tak chtěli. Mí podřízení jsou neschopní a jsou tu za minimální mzdu, tak ať si tu staví ten marketing, jak chtějí. „Response-ability“ znamená schopnost reagovat, musel jsem se ji naučit, naštěstí jsem k tomu měl předpoklady, které jsem mohl k životu v džungli rozvinout a následně aplikovat. Vím, co má cenu, a co ne. A za jakou cenu.

Když by měl člověk obětovat část sebe za to, aby měl ty druhé, a když druzí i ve svém součtu mají nižší cenu než on, obchod končí v jeho neprospěch. Je to tvrdá matematika, má dáti - dal. Jsem ve finanční instituci. Naučili mě tu nedělat špatné obchody; nejít pod cenu; domluvit se, když to za to stojí; ignorovat, když to za to nestojí a bejt tvrdej a neústupnej, když je potřeba. A naučil mě to i život. Cestu z bludišť všech typů lze rozmlátit kladivem a jít přes ty zdi, protože ony nejsou tak silné, jak vypadají. Není moc co ztratit. Učím se smysl pro humor. Aplikovat ho na sebe. V sarkasmu vůči druhým jsem dosáhl povzbudivé úrovně už před lety. Ono to půjde, i kdyby to nešlo.

S úlevou jdu ven. Sice je jen obědová pauza, ale zítra jen jdu pro věci. Nedostanu výplatu, nevrátím notebook a budu v plusu. Tohle Lenovo je jediný, co tu fungovalo a co bylo dobrý. Lehkej, rychlej, magnezitová slitina, dobrej displej, baterka vydrží 14 hodin. Z dálky vidím ceduli „Úřad práce – nezaměstnaným vstup zakázán“, dobří holubi se vracejí. Jako ti ke mně na mou lavičku v parku. Je to někdy cyklení, jindy spirála. Beru nordic walkingové hole z 80% karbonu, flétnu, papír a tužku a putuju dál, vstříc horizontu. Co za ním bude, to mi neřeknou ani tarotové karty, ty mohou snad něco nastínit, ale rozhodnutí, jak to bude, je vždy na mně. Svoboda volby. Uplatňuju ji. Není to jen filosofie a teorie. Má volba nemusí být racionální a logická, nejsem jen racionální a logická bytost. Stejně jako dopoledne v tom open space. Jak mi říkal kolega z bývalé práce u openspaců pro dva tisíce lidí: tady pracuje jenom kuchař a ostatní jsou jen spekulace sem a tam, tihle lidé neprodukují nic. Má pravdu a já aspoň krmím ptáky v parku, začíná být zima, tak to má o to větší smysl. A zítra na moje místo, jedna hora za Prahou, nejsou odtud vidět lidská obydlí, nikdo tam nechodí. Jsou tam nádherné stromy. Nadechnout se a cítit určitý typ radosti.