Školení

Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.

Školení

Personalistka na mě mrkla. Nevím, jestli má tik, nebo jestli na mě mrkla; ale spíš mrkla.

„Honzo, bude školení!“ rozzářila se.

„A to jako kdy?“

„Dneska. Sice to nebylo úplně plánované, ale lektor mohl právě dnes, tak tady všechny obíhám.“

„Nestačí to poslat mailem?“

„No, já si aspoň zasportuju, a přece osobní kontakt je osobní kontakt, lepší než e-mailový, nejsi rád?“ usmívá se personalistka.

„Jo, jsem rád, školení jsou někdy fajn,“ poznamenal jsem unaveně.

„Tak jo, těším se!“ uculila se personalistka pracovně-pozitivním úsměvem a odebrala se sdělovat novinku zas o dům dál, do další skleněné kukaně.

Udělat si čas. Abych mohl kvalitně prožívat (třeba to školení), musím si udělat čas. Tohle je zásadní time-managementová dovednost. Čas. Čas je mystérium, jak říkává můj někdejší učitel literatury. A já skončil jako reklamní textař. Člověk může být sebevíc v přítomné mindfulness meditaci, ale jak nemá čas, málo prožívá, málo žije. Když čas máme, může přijít takový ten „druhý“ typ myšlení, intuitivní, pomalý; ten typ, který asociativně propojuje v člověku databázová data, to myšlení, ze kterého se často „vymyslí“ něco nového. Něco jako data běžící „neefektivně“ na pozadí, ale přitom fatálně důležitá. Přesně tenhle typ myšlení funguje, když jdu srát, a nejvíc přesně při tomto procesu. Vypíná se logika, posloupnost – přichází pozadí a databáze, intuice, napojení. Končí to často dobrým nápadem (a nekvalitním toaletním papírem, pokud jsem v kolbence, ale plánuji si brát ze zdravotních důvodů svůj).

V práci píšu. Dokopat se k první větě, pak už to jde samo. Většinou. Školení...

Celý team se přesunul na školení. Sedíme u síťových počítačů, malá vzpomínka na školní léta. Já nikdy nezlobil, hrál jsem s kámošem šachy pod lavicí, kreslil jsem si, psal jsem si, neměl jsem potřebu srát se do učitelů, a to proto, že by se mi mstili, a taky proto, že jsem neměl potřebu někomu dělat zle, nechali mě na pokoji a já je taky. Nastupuje lektor, archetypální trenér, kouč, učitel se sebevědomě vstřícným kamarádským úsměvem.

Po úvodní prezentaci mi jde hlava trochu kolem, nejsem moc technický typ. Je to docela výživné, ale na druhou stranu základ chápu a z reakcí okolí vidím, že toho chápu asi o dost víc než ostatní. Je to o selekci a propojování informací, na to jsem zvyklý právě z textů. Poezie se mi píše líp než próza, jak kdy. Dozvídám se, že intonace je timingování slov.

„Výběr kontingenční tabulky, to radši nezkoušejte, zkoušel jsem to několikrát a málem jsem přišel o rozum,“ zní slova kouče. Dál ho už moc neposlouchám. Nechci se bavit ani s personalistkou, chci si číst knížku o pohanské axiologii a čmárat si v ní, bude to navíc vypadat, jako že si dělám poznámky. Spojit příjemné s užitečným. Jak říká můj táta, „můžeš žrát, ale nesmíš u toho mlaskat!“, tímhle se docela řídím; řídil jsem se tím ve škole, řídím se tím v práci. „Nesmí se moc,“ jako se spoustou věcí, a ač nejsem rozhodně žádným apoštolem vyrovnanosti, něco na té rovnováze je, když je tedy dynamická a hýbe se to, protože pohyb je život.

„Zejtra by měl bejt foťák v práci,“ pošeptala producerovi Andrea.

„Jakej feťák?!“ vzal si to osobně jeden ze zarostlých grafiků ve vytahaném triku.

„Ne, dobrý, říkám foťák!“ upřesňuje grafikovi Andrea a ani se na něj nedívá, jako obvykle. Nemá ráda oční kontakt, zvláště s grafiky.

Školení tady nikdo nerozumí, za chvíli to všechno zapomenu. Na druhou stranu je dobrý zapomenout to, čemu člověk nerozumí, vyčistíš si hlavu dvojnásob.

„Chápete to vole?!“ zašeptal neobratně směrem k mému týmu produktový specialista. Kouč to asi uslyšel, ale díval se jinam a jen mírně pozdvihl obočí.

„Co potřebuju, to chápu,“ odpovídám mu chladně. A mluvím pravdu, protože z toho nepotřebuju absolutně nic. K odpovědi rychle přidávám dokonale chytrý a profesionální výraz, za kteroužto přetvářku by se nemusel stydět ani prohnaný severský bůh Loki.  

„Nikdo to nevytvořil a nikdo to ani needitoval,“ slyším zas kus projevu školitele, je to jako vystřižené z hodin moderní filosofie. Filosofie mě bavila a tyhle přednášky jsem považoval za duchovní orgasmus. Naučilo mě to vidět věci z víc úhlů, filosofie je asi to nejvíc, co mi škola dala. Jsem rád za hodně věcí, ač třeba nevypadaly v danou chvíli dobře a správně. Jak za co.

Sedíme zase na svých místech, odbilo půl čtvrté.

„Tak já jdu,“ balím si svůj černý batoh.

„Ty nám taky,“ odsekne grafik.

Personalistka na mě zase mrkla, tentokrát na chodbě. Tik to nebude. Taky jsem se na ní usmál a řekl jsem jí, že jestli ví, co nejlepšího zažít v posteli, a že to je osm hodin kvalitního spánku. A jdem si zas každý svou cestou, do kanceláří, domů, já pak, jak říkají Japonci, „dát si koupel v lese“.