Gana XV.

Z náruče divokých snů mě vyrve otravné pípání malého plastového budíku. Rozlepím víčka a zahledím se na displej. Je půl páté odpoledne. Slunce mi prolézá dovnitř skrz škvíry v žaluziích a otravně mě píchne do očí. Zhluboka se nadechnu. Bodne mě na prsou. Když se pokusím pohnout, zjistím, že mě bolí každý sval. Noc v hořícím slumu mi dala zabrat. Dokonce natolik, že jsem po návratu sebou mrskla na postel a vytuhla v zakouřeném špinavém oblečení. Tak tu teď ležím, bolavá, smrdutá, ale někde uvnitř mi je dobře. Mělo to cenu. Stálo to za to.

Zachraňovat lidi mi přijde daleko smysluplnější než jim dávat pokuty, nebo je zbavovat svobody. Možná bych se do budoucna mohla porozhlédnout po práci v tomhle oboru, napadne mě.

Události předchozí noci lovím z paměti v útržcích. Slévají se mi v jednu žhnoucí hmotu plnou kouře a neštěstí. Před očima se mi míhají popálená těla, vystrašené černé oči a bezútěšný zmar ležící na každém kroku. A to vše pod palbou reportérských halogenů, které nám mnohdy svítily do očí a oslepovaly nás, jen aby urvaly ten nejautentičtější záběr. Bylo jich tam místy jako much nad čerstvým hovnem, přišli mi jako nějací supi, když nad námi kroužili.

V hlavě se mi mihne vzpomínka na velký stan pro děti bez rodičů. I na něho se přenesl požár. Nacházel se na špatném místě, hasiči se k němu dostali pozdě. Konstrukce se zřítila. Viděla jsem jednu mladou záchranářku, jak vběhla ještě před tím dovnitř. Byla to holčina o pár let starší než já. V ruce držela malý kufřík s modrým srdcem. Nikdo si jí nevšiml. Snad kromě těch parchantů nad námi, ti to zabírali ostošest. Kdyby nám šli radši pomoci. Idioti.

Pak mám výpadek. Pamatuju jen na dusivý dým. Bolest svalů, hrozivé úpění. Popálenou kůži…

Podívám se na svou pravici. Je ovázaná zašedlým obvazem. Opatrně se ho dotknu. Projede mnou ostrá bolest. Radši na to už sahat nebudu.

Uvědomím si, že mám žízeň. Jazyk se mi lepí k patru, v dutině mě krku vyprahlá krusta.

Musím vstát a jít se napít. A taky umýt a obléknout do čistých hadrů. Za pár hodin mi začíná další noční.

Silou vůle a za tichého láteření se donutím zvednout. Bolí mě snad i palce u nohou. Zachraňování lidí je pěkná dřina.

Dobelhám se do koupelny a hltavě piju z kohoutku. Pak hodím oblečení do pračky a vlezu si do sprchového koutu. Nohy se pode mnou podlomí. Musím se chytit dveří, abych si nerozbila hubu.

Roztočím kohoutky a nechám na sebe tryskat proud horké vody. Je to příjemné, probere mě to. Udělá se mi lépe.

Vylezu ven, zamotám se do osušky a z ledničky vylovím džus. Pak se vydám zpátky do svého malého kamrlíku v podkroví. Jsem ráda, že tu nemám žádnou spolubydlící. Sice jsem si musela připlatit, ale soukromí je super. Ano, mám soukromí a džus. A v přihrádce čokoládu a na stěně panel, na kterém jde chytit síť. Jsem boháč.

Zmáčknu ovladač a projíždím kanály, dokud netrefím zprávy.

Usednu na postel a začnu pít přímo z krabice. Nápoj je sladký, dodá mi energii.

„…hasiči odklízejí zbytky požáru, který vypukl v nočních hodinách v jednom z orbenských přistěhovaleckých táborů,“ hlásá monotónním hlasem reportérka. Pro ni to je jedna z mnoha událostí, nemá v tom žádné emoce. To já jich mám naopak mnoho.

 Následuje pohled na plápolající celty, obličeje zkřivené hrůzou a tryskající vodu z hasičských stříkaček. Střih. Záběr na Bellana svírající v náruči mrtvé nemluvně. Střih. Záběr na otevřenou zlomeninu jednoho z hasičů. Střih. Záběr na křičící děti vybíhající ze stanu. Střih. Záběr na řítící se prohořelou konstrukci. Střih. Záběr na krátkovlasou holku v uniformě městské stráže, která ven vleče mladou ženu v začouzené záchranářské haleně.

Obě jsou špinavé od hlavy až k patě. Když se dostanou ven, krátkovlasá holka padne vyčerpáním. To už k nim ale přibíhá několik hasičů. Záchranářka je v bezvědomí. V náruči však křečovitě svírá malé zelené nemluvně. To poulí očička a vůbec nechápe, co se děje. Střih. Záběr na reportérku.

„Polovina tábora lehla popelem a v místě došlo k několika vážným zraněním členů integrovaného záchranného systému. Událost si vybrala i oběti na životech. Finální počet v tuto chvíli ještě stále není známý. Podle výpovědi svědků byl požár založen úmyslně. Policie zahájila vyšetřování,“ pokračuje reportérka v monologu.

Polknu džus a překvapeně na to zírám. Rychle zmáčknu tlačítko: uložit program. Poté si to pustím celé znovu.

A znovu.

Nemůže být pochyb. Tak holka v oranžové uniformě stráže jsem já.

 

***

 

Do práce se dovleču s napůl zasněným pocitem. Zachránila jsem miminko. Malé, zelené, patřící k nenáviděnému národu Bellanů. Jenže nebýt mě a té záchranářky, tak by teď bylo mrtvé. Včerejšek měl smysl.

Zapadnu na svoje místo na služebně. Obvykle jsme seděli vedle sebe s Plamínkem, ale ten se dneska nachází v rohu u okna a nepřátelsky se mračí. Ani mi nepokývne na pozdrav. Kretén.

Zato pár nejbližších kolegů mě poplácá po zádech, další jen uznale pokyvují. Zřejmě všichni viděli zprávy. Cítím se skvěle, tenhle pocit si budu muset uložit do nějakého vnitřního šuplátka, abych si jím až mi bude blbě, mohla spravit náladu.

Všichni čekáme, co se pro dnešek objeví na obrazovce, ale místo toho se dokutálí Zorba osobně.

Pusu má od ucha k uchu a spokojeně se uculuje.

„Ty jsi dneska v práci?“ podiví se.

„No.“

„Měla sis vzít volno, po tom všem. A co ta ruka? Není to vážný. Neměla by sis ji nechat někde převázat? Máš ten obvaz hrozně špinavej,“ praví skoro mateřsky.

„Tak při požáru se člověk ušpiní,“ pokrčím rameny.

Pár kolegů se uchechtne.

„Zastav se na pohotovosti a pak mazej domů. S tímhle nemůžeš do služby. Nech si vystavit neschopenku.“

„No dobře.“

„Ale jinak. Dobrá práce,“ podá mi pravici.

Opatrně ji stisknu.

„Už jsem tady klukům pouštěl to video ze zpráv a upřímně. Fakt palec nahoru, jak jsi vytáhla tu záchranářku z hořícího stanu. Jinak by tam zhebla, ale díky tobě bude žít. Je v pořádku, už se po tobě prý i ptala. Ona, ty i pár dalších dostanete ocenění primátora za statečnost. Celá ta šaráda proběhne za tři týdny. Tak se do tý doby dej do kupy. Ať tam neuděláš ostudu,“ mrkne na mě.

„Cože?“ vydechnu překvapeně.

„Co se divíš. Zasloužíš si to. Kdo jinej by to měl sakra dostat, když ne ty.“

Ostatní souhlasně přikyvují. Až dosud jsme se moc nebavili. Drželi jsme se s Plamínkem stranou.

Vrhnu jeho směrem krátký pohled.

Kouká z okna a tváří se, že ho to vůbec nezajímá. Já ho ale znám dobře. Zlobí se a s ničím z toho nesouhlasí. Možná to je závist, možná ho jen popouzí, že si vedu dobře i bez něj. Ať tak či tak, náš vztah je definitivně u konce. Od teď si tu budu muset poradit sama. Místo lítosti však cítím úlevu z padajících okovů.

 

***

 

Na pohotovosti jsou mraky lidí. Sedí na koženkových sedačkách a v letním podvečeru znaveně klimbají. Na zpocených čelech se jim lesknou krůpěje potu. Na to, že se smráká, je pořád poměrně dusno.

Zůstanu stát vedle dveří a vyčkávám. Trvá to dlouho. Na řadu se dostanu až zhruba za hodinu.

„Vaše ID, prosím,“ osloví mě sestra místo pozdravu, sotva za mnou zapadnou dveře.

„Jistě,“ shodím na zem batoh a začnu se v něm přehrabovat. Mám ho uložený v dokladovce spolu s pracovním a zbrojním průkazem. Prohledám celý bágl poměrně pečlivě, ale dokladovka v něm není.

Sakra! Musela jsem ho zapomenout doma při tom všem rozrušení. Jsem blbka.

„Omlouvám se, ale nemohla bych vám ho jen nadiktovat? Nejspíš jsem ho zapomněla doma,“ hlesnu sklesle.

„To tak. Co když nadiktujete falešné údaje, dneska podvádí leckdo. Každý takový lhaní my pak zaplatíme ze svých daní,“ zamračí se sestra.

„Mám práci, a tudíž si platím i pojištění. Jen jsem si zapomněla tu kartičku,“ stáhnu podmračeně rty. Přece jsem tu frontu nestála zbytečně.

  „A co se vám přihodilo?“ zeptá se starší doktorka, která až dosud něco ťukala do klávesnice.

„Popáleniny. Potřebuju je převázat,“ zvednu ruku do výše.

„Snad jste nebyla včera při tom požáru v táboře?“ zvedne se.

„Byla. Pracovně.“

„A kde děláte?“

„U stráže,“ odpovím tiše. Jasně, že by bylo lepší být záchranářka. Tu by zcela jistě ošetřili hned, protože bych patřila do jejich party. I hasič by měl dobrou pozici. O strážných veřejnost nemá příliš vysoké mínění…

„Takže jste to vy,“ žene se ke mně najednou žena v bílém plášti.

„E?“

„Ta krátkovlasá dívčina, co vytáhla z toho hořícího bordelu moji dceru…“

„E?“

„Viděla jsem vás ve zprávách a moc vám za to děkuji. Liria bude díky vám v pořádku,“ stiskne mi pravici.

„Vaši dceru?“ vykulím oči.

„Dělá druhým rokem u záchranky. Já jí vždycky říkala, že to není bezpečná práce, že by měla jít radši někam na internu, ale nedala si říct. Včera se jí ta její tvrdá palice málem stala osudnou. Nebýt vás, nemusela tu už být,“ zalkne se.

„Mám radost, že je vaše dcera v pořádku. Pozdravujte ji.“

„To si pište, že budu. Taková náhoda. A teď mi ukažte tu ruku. Podívám se na to. A zítra, až půjdete na převaz, tak rovnou zaklepejte. Ať nemusíte čekat tu hroznou frontu.“

Být hrdina se vyplatí.

 

 

***

 

 

Hlavní sál Orbenské radnice je přeplněný k prasknutí. Po stranách se mačkají členové integrovaného záchranného a na velké plazmové obrazovce běží záběry z nejdůležitějších zásahů tohoto roku.

Policejní akce v centrální orbenské nemocnici, kde se chtěl odpálit nějaký blázen, srážka dvou špatně naprogramovaných rychlovlaků, několik nebezpečných autonehod, havárie meziplanetárního vznášedla. A naposledy požár v  bellanském táboře.

 

Nejistě přešlapuju ve své nejlepší uniformě před shromážděnými kolegy, a netrpělivě vyčkávám, až primátor Gula dokončí svůj projev. Chci to už mít, co nejdřív za sebou. Necítím se takhle na očích úplně nejlíp. Po mém boku postávají hasiči, zdravotníci, pár policajtů a mladá záchranářka se zarudlou jizvou na pravé tváři. Vděčně mi pokyne.

Mírně pokrčím rameny, jako že není zač. Jako není. Dělala jsem jen svoji práci, díky níž mám pokoj ve zděném domě a čokošku ve skříni. Teda teď už ne, ale než jsem začala marodit, tak tam byla.

Oči mi zvědavě těkají po křišťálových lustrech, mramorových sochách v nadživotní velikosti a lakovaných parketách vycíděných do nevyššího lesku. Vzpomenu na Ulinu. Ta si tady musela dneska pěkně máknout. Chudák.

Zrak mi zabloudí k vybraným lahůdkám umístěným na sněhobílých ubrusech. Už se těším, až je budu moci ochutnat. Některé vypadají hodně cizokrajně. Ty určitě nepochází z téhle planety.

Ruba by tady byla ve svém živlu, ušklíbnu se a ruka mi podvědomě vystřelí k přívěšku na krku. Je to vlastně jediná ozdoba, co nosím. Cetka z pobřeží, kterou mi dala, abych na ni nikdy nezapomněla. A tak na ni teď myslím. Jak by se tu cpala, kdyby tu byla.

Musím se jí někdy ozvat, nebo ji navštívit. Nemám v tomhle ohledu nejčistší svědomí. Poslední dobou jsem žila jenom prací a minulost se kvůli Plamínkovi snažila spíš vytěsnit. Jenže to byla blbost. On před sebou člověk stejně neuteče. Musí se umět přijmout i se svými slabostmi a nočními můrami.

A primátor řeční. Dává na odiv vybavení, výstroj a výcvik všech uniformovaných složek, kterým se díky tomu podařilo minimalizovat škody na majetku a ztráty na životech. Na jednu stranu děkuje za práci všem zúčastněným, na stranu druhou chválí sebe a svůj tým za investice, které město každoročně do integrovaného záchranného systému vynakládá. Má na sobě dobře padnoucí sako z kvalitního materiálu a ve tváři usazený profesionální úsměv, který mi však přijde kapánek neupřímný.

Vše se leskne a blyští a fotoaparáty reportérů předních médií cvakají o sto šest, až si musím zaclonit oči, aby mě neoslňovaly.

„A nyní bych rád ocenil zde nastoupené jednotlivce, kteří svou mimořádnou statečností a odvahou prokazatelně přispěli k záchraně mužů, žen a dětí. Neboť tito výjimeční hrdinové neváhali riskovat své vlastní životy, aby pomohli jiným ze smrtelného nebezpečí,“ pozvedne konečně hlas.

Polknu. Jde se na to. Teď hlavně neudělat nějaký trapas.

Pohlédnu do tváří ostatních kolegů, kteří více než po oceňovaných pokukují po občerstvení na bílých ubrusech. Někteří se mezi sebou tlumeně baví, jiným skelní pohledy nudou. Na jednu stranu je chápu. Koukat, jak oceňují někoho jiného, než jste vy sami, je zdlouhavé a otravné. Stát nahoře v záři reflektorů znamená naopak pěkné nervy.

Jak tak bloumám od jednoho ke druhému, najednou strnu.

Pohled šedomodrých očí mi v útrobách rozkmitá motýlí křídla. Ztmavnu rozpaky.

Hort.

Netuším proč, ale je tu. Usmívá se. Když si všimne, že se na něho dívám, zvedne palec vzhůru a mí a povzbudivě na mě mrkne.

Je to hřejivé a tak strašně povzbuzující. Do mé zmatené duše pronikne paprsek prchavého štěstí.

„A jedno z posledních ocenění za záchranu bellanského nemluvněte a kolegyně v nouzi získává…,“ učiní primátor nacvičenou pomlku.

Přejedu jazykem po vyschlých rtech a nervózně si prohrábnu svoje černé strniště.

„…Gana Jaurisová, za svou výjimečnou statečnost a houževnatost při výkonu služby.“

Na plazmovce se znovu objeví záběr, který znám už absolutně zpaměti.

Sálem zaburácí hřmotný potlesk. Blesky fotoaparátů se rozcvakají, až mě z toho rozbolí oči.

„Gratuluji,“ podá mi Gula pravici. Má kluzkou zpocenou dlaň a velmi jemný, takřka zženštilý stisk. Je cítit drahým kořeněným parfémem. Vypadá, že si pudruje obličej, aby se méně leskl na pořízených fotografiích.

„Děkuji,“ odvětím ochraptěle. V krku mám sucho.

 Tohle je tedy to opravdové štěstí. Nejmocnější muž, největšího města mi tady udílí poctu. To po čem jsem odmalička prahla, se z ničeho nic bez varování stalo skutečností. Zastaví se mi dech. Chci si tuto malou chvíli uložit navždy do své mysli a nikdy na ni nezapomenout.

Připadám si jako opravdový vítěz. Nejen nad svým osudem, ale i nad nenávistí, kterou se mi podařilo ovládnout a získat díky tomu více, než v co jsem kdy doufala.

Cítím, jak mi primátor na klopu uniformy špendlí blyštivé vyznamenání, dívám se do Hortových rozzářených očí a moje nitro ovládá omamující hrdost. Právě jsem se ocitla na vrcholu tak vysokém, že by mě to nenapadlo ani v těch nejodvážnějších snech.

 

V jednu chvíli všechno ztichne. Ti, co se až dosud tlumeně bavili, se otáčí směrem ke vchodu.

I já pohlédnu tím směrem. Mezi shromážděnými lidmi si klestí cestičku skupinka mužů v černých uniformách a taktických vestách. Vzhledem k tomu, že jsou plně ozbrojeni, s největší pravděpodobností nepatří k pozvaným. Jde o vysoké, urostlé muže ze speciální jednotky, kteří budou nejspíš ve službě. Všichni jim ustupují a zvědavými zraky pozorují jejich nečekaný příchod. V sále zhoustne vzduch.

Dojdou až doprostřed a začnou se okolo sebe pátravě rozhlížet, jako kdyby někoho hledali. Pohledem kontrolují obličeje a srovnávají je s malou kartičkou, kterou drží nejvyšší z nich v dlani. Analytickým zrakem zkoumá jednoho po druhém.

Celou dobu je zvědavě sleduju stejně jako ostatní, dokud svou pozornost nezaměří mým směrem a nevydají se k nízkému podiu, na kterém stojíme.

„Gana Jaurisová?“ probodne mě zrakem vysoký.

 „Eh?“ začne mi znenadání chybět vzduch v plicích. Vůbec nechápu, co se děje. Srdce se mi rozbuší, že hrozí vyskočením z hrudi. Cítím bublání krve ve spáncích. Cítím problémy.

„Je toto váš identifikační doklad?“

Zamrkám a překvapeně couvnu.

ID!

Úplně jsem na něj v neschopnosti zapomněla. Nepotřebovala jsem ho k fasování zbraně ani k ošetření na pohotovosti. Nestresovala se tím…

 „Nevím, o čem to mluvíte,“ uhnu pohledem.

„Odpovězte! Je, anebo není,“ ztvrdne pohled příchozího. „Pokud jeho vlastnictví odmítáte, dokažte, že vlastníte jiný.“

„Je to moje identifikace,“ hlesnu bezmocně.

Šumění v sále začíná připomínat mořský příboj.

„Je padělaná.“

Do prdele!

Lidé, kteří vše zvědavě poslouchali, zatají dech.

„Padělání dokladů je trestný čin. Nepocházíte z města, jste ilegální přistěhovalec,“ seká nekompromisně slova jedno za druhým.

Mlčky hledím k zemi. Před chviličkou jsem se ocitla na vrcholu, teď cítím, jak ho pomalu opouštím a začínám sjíždět na dno propasti. Hluboké, temné a bezvýchodné.

Na maličký okamžik zariskuju pohled do sálu.

Hortův obvykle klidný pohled, najednou působí vystrašeně. Hort má málokdy strach. A teď se bojí.

Sakra, to nevypadá dobře.

Přejedu očima po ostatních. Ještě před chvílí jsem v nich četla sounáležitost jedné velké uniformované rodiny. Nyní se objevuje opovržení a tiché nepřátelství. Rodina o přistěhovalce nestojí.

Jak tak bloumám z jednoho na druhého, povšimnu si, že skupinku příchozích uzavírá důvěrně známá osoba.

Stisknu zuby a sevřu rty.

Stojí tam. Ruce v kapsách, v puse žvýká žvýkačku. V temných očích se zračí škodolibé uspokojení.

To on nejspíš našel moji ztracenou dokladovku. Projel ji policejní lustrací a pak mě prásknul.

Plamínek.

Sráč!

Stačila jediná neposlušnost, jediný vzdor jeho diktátu a odstřihl mě jako cenovku na zboží z výprodeje.

„Přiznáváte se?“ zahřmí mužův hlas. V ruce se mu objeví pouta.

Jen opět bezmocně pokrčím rameny a zabodnu pohled do země. Zrada pálí jako žhavý uhlík. Ještě nedávno se mi hrabal ve výstřihu a vykřikoval, jak perfektně se cítí v mojí blízkosti.

Hajzl!

„Opřete se dlaněmi o zeď. Nohy od sebe! Máte při sobě nějakou zbraň?“

„Ne,“ zavrtím bezmocně hlavou.

„Prohledej ji,“ přikáže kolegovi.

Cítím, jak mi po kůži putují dlaně v kožených rukavicích. Dneska je to moje tělo, které se prohledává. Dneska jsem já tady ten zločinec.

Pouta zacvaknou a do paže se mi zaryjí prsty. Smýknou se mnou, až málem upadnu.

„Chcete se k tomu nějak vyjádřit?“ podstrčí mi pod nos mikrofon jeden z reportérů.

Eh?

„Jen jsem se snažila…“ zajíknu se. Hlas mě moc neposlouchá, je toho na mne příliš „…snažila být užitečná,“ zadívám se bezmocně do kamery. Pak se naposledy rozhlédnu okolo sebe.

Moje krátké vystoupení vyvolá emoce. Čiré nepřátelství se promění v soucit. Muži a ženy ve slavnostních uniformách vrtí hlavou a začínají dávat najevo nesouhlas.

„Tohle se nemělo stát,“ zaslechnu za zády, když mě vyvádějí ven. Vlečou mě mezi sebou. Pánové v černém, se zaholenými krky, svírají moje paže každý z jedné strany.

Na kratičký okamžik se otočím.

„Ať tě odvedou kamkoliv, snaž se za každou cenu přežít!“ slyším naléhavý Hortův hlas. Vypadá zoufale.

Je mi to tak strašně líto. Je mi i líto jeho lítosti. Už tak to nemá jednoduché.

„Slib mi to,“ praví prosebně.

Je tak naléhavý, že mě donutí váhavě přikývnout.

Slibem člověk neublíží, i když třeba nebude v jeho silách ten slib splnit.

---