Vejce

   Membrána oddělující Vejce od vnitřního prostoru se stáhla a odhalila zeleně světélkující dutinu. Nahý pilot pohlédl směrem ke dvěma postavám v bílých kombinézách stojících před svítícími stěnami na kterých se míhaly neustále se měnící grafy a shluky různých symbolů. Jedna z postav se k němu otočila a zvedla ruku s palcem vzhůru že je vše v pořádku. Pilot to prastaré gesto opětoval a opatrně vstoupil do Vejce. Rosol uvnitř se podvolil tlaku jeho těla a membrána se vrátila na své původní místo. Současně se dutina začala plnit kapalinou. Pilot zavřel oči a snažil se co možná nejklidněji dýchat rychle mizící vzduch. Pak už mu nezbývalo nic jiného než z hluboka do plic vdechnout tekutinu která zcela zaplnila dutinu. Realita kolem něj na chvilku pohasla aby byla prakticky vzápětí protnuta náhlou explozí prudkého světla. Jeho vědomí a tělo se stalo součástí Vejce.

   A najednou byl i venku z mateřské lodi! Sám ve volném vesmíru. Ale ne nebyl sám. Vnímal i ostatní Vejce jako drobné stříbrné tečky na zlatě zářících siločárách rozprostírajících se všude kolem. Domov byl malý oranžový květ někde vpravo dole pod ním. Oproti tomu nejbližší hvězda se jevila jako svíjející se bílé klubko hadů. Vybral si jednu ze siločar a velkým obloukem se hvězdě vyhnul. Zamířil ke dvěma jiným hvězdám slabě zářícím někde na hranici jeho vnímání. Zvolená siločára jej přivedla někde do prostoru zhruba mezi obě klubka. Na chvilku se zastavil a nechal prozářit všechny siločáry okolo Vejce a hvězd. Vše bylo v pořádku a tak vyrazil dál. Tentokrát si vybral objekt který se ukázal být dvouhvězdou. Malé červené klubíčko tančilo kolem většího bílého. Tady bylo pozorování a vnímání o něco těžší. Červený drobek zbarvoval okolní siločáry k obrazu svému. Snáze bylo možno přehlédnout něco důležitého. Trpělivě kontroloval siločáry a už už se chystal vyrazit dál když až skoro na hranici jeho vnímání jednu siločáru narušila nepatrná fialová šipka. Vosa! Pilot byl na tu barvu úplně alergický! Přesunul se tak aby hvězda byla mezi ním a Vosou. Zároveň po siločáře vyslal vlákno které mělo Vosu zlikvidovat. Vlákno začalo fialový objekt omotávat když v tom se za první šipkou objevila druhá. Další Vosa! Pilot si nebyl jist jestli jedním vláknem dokáže eliminovat oba cízí objekty ale zkusil to. První Vosa už byla zcela omotána a tak posunul vlákno k druhé. Ta se snažila na poslední chvíli zmizet ale byla bez šance. Jakmile se jí jednou vlákno dotklo byla ztracena. Podařilo se! Vyčkával na svém stanovišti dokud zlaté siločáry nevstřebají oba kokony. Po nějaké době už všude kolem zářila čistá síť. Nastal čas návratu. Soustředil se na čilosáry které jej přivedly na toto místo a Vejce se po nich stejnou trasou vrátilo k domovu. Ještě vnímal oranžový květ a pak už...

   Vypadl na podlahu vnitřního prostoru kóje a z úst a plic dávil poslední zbytky kapaliny. Byl na všech čtyřech snažil se popadnout dech a přitom až divoce kašlal. Jeden z techniků mu přes ramena přehodil velký kus látky jako osušku. Jinak trpělivě čekali až se pilot vrátí k svému lidskému já. Po chvíli se pilot posadil a oba technici si sundaly masky. Dobrý? Řekl jeden z nich. Dobrý zachrčel pilot. I když se mu zdálo že ty návraty jsou pro něj čím dál tím nesnesitelnější. Ne. Nejsou. Řekl si. To se mi opravdu jenom zdá. Technici odešli a on se zvedl a zamířil do sprchy. Pak si oblékl svou bledě modrou kombinézu opustil kóji a vydal se po chodbách do hloubi lodi. Konkrétně do jídelny. Cítil že má hlad jako Vejce. Usmál se tomu přirovnání. Ještě poměrně nedávno se říkávalo mít hlad jako vlk. Jenže nikdo pořádně nevěděl co to ono vlk vlastně je. Prý že snad nějaké zvíře z dávné historie lidstva. Na druhou stranu ovšem všichni věděli jakou mají chuť Vejce na Vosy. Chvilku přemýšlel nad tou vosou ale pak mávl rukou a pokračoval dál. 

   Už byl skoro po jídle když se u dveří jídelny strhl nějaký povyk. Pohlédl tím směrem a viděl jak se pomocný personál v oranžových kombinézách snaží někomu zabránit ve vstupu dovnitř. Tím někdo byla mladá dívka ve fialové kombinéze. Pilotovi se málem obrátil žaludek. Jak jen nesnášel fialovou! Dívka něco křičela ale pilot na tu vzdálenost která je dělila nerozumněl co. Dva muži ji pevně drželi a nakonec se jim ji podařilo vyšoupnout za vstupní portál a zablokovat dveře. Jeden z nich zamířil k pilotovi. Pane spustil. Ta žena tvrdí že je z informační kanceláře a že s vámi chce udělat rozhovor. Řekli jsme jí že vás nesmí rušit. Že jste po misi. A... Opravdu jste dnes zlikvidoval dvě Vosy? Gratuluji! Hmmm... Pomyslel si pilot. Informace se šíří jako světlo. Ano řekl a pro jistotu ještě kývl hlavou. Zahleděl se na jmenovku toho muže a dodal: Děkuji Q9+/delta/0068. Pane! Bylo mi ctí! 

   Za dveřmi jídelny bylo ticho přesto opatrně vykoukl na chodbu za nimi. Nic. Prázdné šedivé nic tlumeně osvětlené luminiscenčními světly. Zamířil ke své kajutě. Vstupní portál jej naskenoval a poté propustil dovnitř. Padl naznak na lůžko a zavřel oči. Konečně na něj dolehla únava. Jenom ležel a vnímal přítomnost. Tiše oddechoval a poslouchal vzdálený tlumený šum lodi. Náhle se do zvuků přimotal jakýsi podivný šramot. Přemýšlel co by to mohlo být ale nic jej nenapadalo. Ostatně původ toho zvuku se vysvětlil vzápětí sám. Otevřel oči právě v okamžiku kdy ze stropu vypadla mřížka klimatizace. A ze vzniklého otvoru... Zase se mu navalilo! A z otvoru na něj spadlo něco odporně fialového. Zase ta holka! Žuchla na něj jako nějaký lis. Stokilový lis. Ne ne. To byl jen prvotní dojem. Vlasně ani nebyla tak těžká. Akorát že se jí podařilo totálně jej zalehnout tím způsobem že mu vyrazila dech. Lapal po kyslíku několik dlouhých chvil než se mu podařilo posadit se. Díval se na ni a ač nechtíc opět se musel usmát. Tohle děvče by dokázala vyrazit dech kdekomu. Bez ohledu na okolnosti. Tvářička srovnatelná s portréty andělů rámovaná zlatohnědými vlasy. A pak promluvili oba najednou: Co?!_ Omlouvám se!?_

   Uvědomil si že vlastně ani neví jestli se má zlobit a nebo... Začal se smát. Dívka se začala smát také. Promiňte. Tohle jsem nechtěla. Řekla když se konečně oba dosyta nasmáli. A co jste teda chtěla navázal on. Rozhovor! Vystřelila z úst. Zamračil se. Nerad o sobě mluvil. Třebaže chápal pohnutky které k němu tazatelku přivedly. Už už se nadechoval k odpovědi když se kajutou rozezněl zvuk na hranici snesitelnosti lidského ucha. Zároveň se světlo změnilo z tlumeného zlatavého na ostře červené. A současně se také ozval hlasitý ženský hlas který skoro znuděným tónem dával na vědomí: NAPADENÍ! EVAKUACE! FRAGMENTACE LODI ZA TŘI MINUTY! TEĎ! Pilot vyskočil a přistoupil k Sarkofágu uprostřed kajuty. Zmáčkl tlačítko a ten se otevřel. Zároveň se vyvlékl z kombinézy a zakřičel na dívku: Svlékni se! Šokovaně se na něj dívala a jinak nereagovala. Hned!!! Jestli chceš žít! Nečekal a položil se do sarkofágu naznak. Nebyl si jist jestli zvládne přijmout dvě lidská těla na místo jednoho ale prostě nebylo na výběr. Poslechla. Naštěstí pro ni. Lehni si na mě křikl! Poslechla. Ještě si stačil uvědomit dotek jejích ňader na své hrudi a pak už stačil další tlačítko a propadl se do tmy.

   Víko sarkofágu se otevřelo. Pilot vnímal podivný tlak na hrudi. Snad nemá něco se srdcem? Otevřel oči a usmál se. Ano. Má něco se srdcem. Díval se na záplavu zlatohnědých kadeří na svém těle a vzpomínky se pozvolna začaly vracet zpět. FRAGMENTACE. Mateřská loď se bránila útoku Vos a tak se rozdělila do jednotlivých záchraných bloků které se po siločárách rozptýlily do vesmíru všude kolem. Naprogramovány byly k tomu aby se po odvrácení útoku buď opět seskupily a nebo vyhledaly první možné místo záchrany. Pilot zprůhlednil stěny kajuty. Nad hlavou se mu klenulo nebe odstínu karibská modř a opodál se ve vánku kývala palma. Zrušil stěny a ty se poslušně schovaly do základové plošiny. Vítr jej pohladil po tváři. Začal se smát a dívka se probrala k vědomí. Díval se do jejích oříškových očí když se zeptala: Žijeme?! Ano! A začal se smát na celé kolo jako blázen! Co?! Nechápala ona. Podívej! Kývl hlavou směrem k obrazovce na stěně sarkofágu. Pohlédla tím směrem a na displeji mohla číst:

CELKOVÝ ČAS EVAKUAČNÍ MISE: 1969 LET.