Čas je přítel

Tak dneska večer! Jste všichni připraveni?
„Jasně,“ ozve se sborem.
„Ty taky, Jirko?“ zeptá se Lukáš, uznávaný jako šéf party.
„Jasně,“ zopakuje Jirka po ostatních, ale moc jistě to nezní. Žije jen s maminkou, a kdyby ta zjistila, že v noci není doma, byla by určitě hrozně smutná. Ale kluky zklamat nechce. Musí to nějak navlíknout.

„Zopakujeme si, kdo co bere. Petře?“
„Baterku.“
„Zdeňku?“
„Štípačky.“
„Patriku?“
„Sendviče pro všechny.“
„To si mákneš,“ zhodnotí Kuba, „já beru lano… a kápézetku. Pro jistotu.“
„Ó ká. Telefony nechte doma,“ připomene Lukáš, „já beru vysílačky a radši nějakou plachtu. Má bejt hnusně.“

V jedenáct už se kluci krčí za keřem nedaleko nádražní budovy. Dřív, když tudy tajemný vlak projížděl, přicházeli si ho lidé prohlédnout, ale teď po letech už si všichni zvykli a zvlášť v takovémhle počasí zůstávají radši zalezlí doma.
„A stejně, není to divný, že vždycky, když jede, začne bouřka?“ zeptá se zničehonic Jirka.
„Anebo obráceně, když začne bouřka, tak jede. Číhejte…“ ukáže Lukáš na blížící se světla, „Teď musíme bejt rychlý. Jak zpomalí, naskočíme… Tři, dva, jedna, teď!“

Kluci se rozběhnou co nejrychleji a jeden po druhém vyskakují na schůdky starého vagonu.
„Patriku, ten batoh!“
„Jirka zakopl, hoďte mu někdo lano!“

Konečně jsou všichni nahoře a vlak začne zrychlovat. Kluci zarývají prsty do zábradlí.
„Tak… zkusíme dveře,“ prolomí ticho Lukáš. Snaží se působit klidně, ale z hlasu je poznat, že se jistě necítí. Stiskne kliku a opatrně pootevře dveře. Nikdo tu není. „Můžeme dovnitř.“
„Tý jo, to je jak z technickýho muzea,“ řekne nadšeně Zdeněk, když obhlídne interiér, „a já si nevzal foťák.“
“Stejně by ti k ničemu nebyl, záhady se přece nedají vyfotit,“ upozorní ho Jirka.

Všichni se usadí a poprvé vyhlédnou z okna. Venku najednou vůbec není tma.
„Kde to jsme?“ zeptá se Kuba úplně zbytečně. Je mu jasné, že odpověď nikdo nezná.
„Kluci, četli jste Harryho Pottera, ne?“ řekne najednou Jirka.
„Jasně, všichni. Myslíš, že jedeme do Bradavic? Přece nevěříš na pohádky?“ trochu se ušklíbne Lukáš.
„Pravda, dávno nám není jedenáct,“ zamyslí se Jirka. Je jim už totiž dvanáct. A půl. Přitom si vzpomene na maminku a rychle se podívá z okna, aby si nikdo nevšiml jeho zaváhání.
„Ale záhada to je, ne? Na pohádky nevěřím, to je jasný, ale co to teda asi znamená? Přece všichni nespíme a nezdá se nám to?“ přidá se Patrik.
Kuba řekne: „Já teda rozhodně nespím, protože začínám mít pořádnej hlad. Patriku, dej mi jeden sendvič.“
„Mně taky.“
„I mně.“ Přidávají se ostatní a natahují ruce.

Sotva se zakousnou do křupavého pečiva, začnou se ozývat hlásky: „Dejte nám taky. Hmm to voní. I já bych si dala…“ a z pod lavic a různých jiných úkrytů začnou vylézat malí roztomilí skřítci. Jsou velcí sotva jako pěst, ale jinak jsou lidem hodně podobní, jen mají o trochu delší nosy.

Klukům málem zaskočí, ale brzy se vzpamatují, věděli, že tohle nebude jen tak obyčejná noc. Ulamují kousky baget a podávají je mrňouskům, kteří už se jim šplhají po kalhotách nebo se spouštějí po kapuci.
„Ahoj, kdo jste?“ snaží se zjistit Jirka.
„My, my jsme My, ale kdo jste vy?“ odpoví mu buclatá skřítka otázkou.
„Já jsem Jirka a bydlím v Záhořanech, odkud vyjel tenhle vlak,“ představí se kluk slušně.
„Jirka?“ zakroutí skřítka hlavičkou. „V Záhořanech? Kde to je? Tady máme akorát louky a tamten veliký kopec, do kterého někdy zajíždíme pro poklad. Jako dneska. Máte velké štěstí, že jste narazili zrovna na nás a… že máte tak dobré jídlo,“ snaží se vysvětlit skřítka, ale větší jasno klukům neudělala.

„Promiň, asi jsem přeslechl tvoje jméno,“ naváže opatrně Jirka, „jak jsi to myslela, že máme štěstí?“
„My nemáme jména, já jsem prostě Já,“ a pod dlouhým nosem se objeví úsměv. Hned ale zase zmizí. „Měli byste se co nejrychleji vrátit, odkud jste přišli. Budou tu co nevidět.“
„Kdo?“ skočí jim do řeči Kuba.
„No, Oni,“ zamračí se skřítka.
„Radši mlč,“ upozorní ji s plnou pusou skřítek v červených kalhotách.
„Stejně už jsem to řekla, tak co?“ odsekne Já a pokračuje. „Oni jsou fakt strašní, ty nechcete potkat. Vůbec se neusmívají, pořád říkají, že nemají čas… a přitom… spíš nemají fantazii.“
„O kom to teda mluvíte?“ ptají se netrpělivě už všichni kluci.
„No o dospělých přece, jezdí normálními vlaky, pořád koukají na hodinky nebo telefonují, vůbec je nezajímá, co je za okny a nikdy, ale nikdy se s námi nepodělí o sendviče.“
„To je skoro jako u nás, až na to, že nám ještě někdy dělají sendviče mámy, když máme to štěstí, že máme mladší sourozence nebo když jsme sami, že jo, Jirko?“ otočí se Lukáš na kamaráda, ale když vidí, jak je bledý, dojde mu, že by měli začít myslet na návrat, co kdyby se rodiče probudili.

„Víte někdo kolik je hodin?“
„Pomóóóc, už taky shánějí hodiny! To nééé!“ vykřiknou vyděšeně skřítci a horem pádem seskakují ze sedaček a schovávají se ve svých skrýších.
„Počkejte!“ volají kluci. „Jak se dostaneme domů, kdy jede vlak zpátky do Záhořan?“
Ale to už jsou skřítci v trapu.

Najednou zahřmí, vlak se zastaví a nabere zpětný chod. Začne taková bouřka, že z okýnek není vůbec vidět ven. Netrvá to ale dlouho a nebe se brzy rozzáří hvězdami.
„Koukejte záhořanské nádraží,“ ukáže Jirka z okýnka.
Všichni popadnou svoje věci a u jejich keře zase vyskákají ven. Uff.
„Jé, zapomněl jsem tam kápézetku,“ otočí se Kuba, ale po vlaku jako by se zem slehla.

„Kde asi je?“ ozve se po dlouhé době Zdeněk a podává Kubovi jeho krabičku.
„Zmizel, jako vždycky. Tys ji vzal?“ zaraduje se kamarád.
„Kluci koukejte,“ ozve se najednou Lukáš a ukazuje na nádražní hodiny, na kterých je přesně jedenáct, „jestli jsme se neposunuli v čase o několik let, měli bychom jít rychle domů, třeba si naši ani ničeho nevšimnou. A příště skřítkům vysvětlíme, že času se nemusejí bát, ale můžou se s ním i přátelit.