Jak vidno.

Stala se mi báseň

na peróně

o páru dřív

o Shinkansen později

( od krve byla ale

jako za koněspřežky  ) 

až Evita pokřtila

ohlůdky mých nocí

a ani anděl se tam nevešel

a že tam bylo všech

i lidí

a bylo co spěchat

lehký lob lobotomie

jestřábí okem ale vidět

jen kotník prodávajícího

tělo už na příjmu

začal jsem s pěti prsty

co stránka, to jeden článek

příběh tak musel býti prostý

zhruba tak dvacet osm stránek

na poštu jsem si zašel

abych odtud svůj prst odeslal

dneska už nepotřebuji ani židli

však stále píšu   .   .   .