Odkaz

 Skupinky lidí se pomalu trousily přes náves k místnímu pohostinství, kde probíhal kar. Karel šel sám. Choulil se v mlhavém podzimním odpoledni do černého kabátu a rozhlížel se po důvěrně známých místech. Kolik je to let? Pět, sedm, kdy tu byl naposled? Potom, co jeho rodiče odešli a on vypořádal veškerý majetek, neměl sem potřebu nadále jezdit.

     Ze zamyšlení jej probral zápach zvětralého piva. Aniž si to uvědomil, ocitl se uprostřed ospalého lokálu. U jednoho ze stolů seděli možná čtyři štamgasti, jinak tu bylo prázdno. Za ta léta se to tu nijak nezměnilo, pomyslel si. Neměl moc čas pátrat po detailech, protože pokračoval s davem do velkého sálu za lokálem, kde už na všechny čekala smutečně prostřená tabule. Karel si vyhledal místo blíže k východu ze sálu. Nehodlal se zdržet dlouho. Původně ani neplánoval, že sem půjde, ale když ho v kostele při vyjadřování upřímné soustrasti pozvali, ze slušnosti souhlasil. Posadil se a díval se kolem sebe, občas někomu odpověděl na pozdrav. Opět ho přemohly vzpomínky.

    Tady se dali s Janou dohromady. Bylo to při jedné z mnoha zábav, jež hospodský Franta Toman (kterému nikdo neřekl jinak než Frťan) pořádal společně s místním SSM a MNV právě v tomto sále. Byl začátek krásného léta. Karel za sebou měl úspěšně složenou maturitu. Právě se vrátili s klukama z báječného čundru a celý svět mu ležel u nohou. Lépe řečeno na něj čekal za pár měsíců v Praze, kde nastupoval na vysokou školu. Janu znal od vidění a věděl, že chodí na zdravku. Tipoval, že jí bude tak šestnáct. V letních přiléhavých minišatičkách jej mimořádně zaujala, a protože byl opojený úspěchem, létem a také několika pivy, při ploužáku neváhal ani chvilku a došel si pro ni. Překvapivě neodmítla a tančili dlouho, poté si venku stranou všech lidí povídali a bylo jim spolu dobře. Než začalo svítat, došlo i na polibky. Takto se spolu rozloučili, když Karel Janu doprovodil domů.

     Postupně se začali vídat a trávili spolu všechen volný čas. Myslel na ni, když nebyli právě spolu.  Pokud spolu byli, jezdili se na kole koupat k rybníku, s partou na pivo, nebo se toulali v lese. Pak leželi v trávě a líbali se. Postupně mu dovolovala víc a někdy v půlce srpna se poprvé milovali. Bylo to poprvé pro oba. Léto rychle skončilo a Janě začala škola. Teď se vídali jen o víkendu. Září bylo nevlídné a tak se schovali u Frťana. Blížil se Karlův odjezd do Prahy a dopadla na ně síla okamžiku. Karel sliboval, že bude psát a že jednou za měsíc dorazí domů.

    Jana byla smutná. Karel ji chtěl nějak utěšit, ale sám nevěděl jak. Najednou ho něco napadlo: z poza opasku vytáhnul svoji zálesáckou dýku, odkryl cíp ubrusu RaJ a do dubové desky stolu začal dýkou dloubat. Jana ho chtěla zastavit, ale jenom ji odstrčil a požádal, ať se nedívá. Po chvíli byl se svou prací hotový a dovolil Janě nahlédnout. To, co spatřila, ji dojalo a silně se ke Karlovi přitiskla. Potom své oči znovu upřela ke stolu, aby si ještě jednou prohlédla nápis „J + K forever“.  „Neboj se, naše láska tu bude navěky“, šeptal jí při tom Karel něžně do ucha.

     Potom odjel do Prahy. Z počátku bylo vše tak, jak si slíbili, ale postupně psal méně a méně. Úplně jej pohltilo nové prostředí, škola, spolužáci, pražské kluby a hospody. Všechno pro něj bylo nové a neobyčejné. Jejich malé městečko mu přišlo nudné a ospalé a brzy mu taková začala připadat i Jana, která nedokázala úplně ocenit Karlovo vyprávění a opojení velkoměstem. Rozešli se během vánočních svátků.

     „Jsem rád, že jsi dorazil uctít její památku“, ozval se zlomený hlas těsně vedle Karlovy hlavy. Byl to Josef, Janin manžel. Jeho hlas byl tichý a oči měl vlhké. Karel vstal a ještě jednou mu potřásl rukou a popřál upřímnou soustrast. „Pojď, dej si se mnou jednoho na Janu,“ podal Josef sobě a Karlovi panáka slivovice a hned je na ex vypili. Karel mlčky poplácal Josefa po rameni.

    Josef byl jeho spolužák ze základky, dobrý chlap. Že Jana s Josefem chodí, se Karel dozvěděl asi ve třeťáku na výšce. Ulevilo se mu, když zjistil, že ti dva se mají opravdu rádi. Nedlouho poté přišla Jana do jiného stavu a s Josefem se vzali.  Do té doby měl Karel pocit, že je hajzl, co Janu zradil a opustil.  Užíval si plnými doušky studentského života se vším, co k tomu patří. Měl za sebou pár krátkých známostí, ale zatím se nehodlal vázat. Svoji životní lásku potkal až o pár let později.

     Karel střídavě propadal vzpomínkám, ze kterých ho vyrušovali buďto dávní známí, nebo jiné dění v sále. Tak tomu bylo také teď, kdy něčí malé děti nedbaly vážnosti okamžiku a při pobíhání kolem plných stolů se jim podařilo převrhnout sklenici s minerálkou. Karel sledoval, jak se nápoj vsakuje do ubrusu na stole. Maminka caparta okřikla a za ruku jej táhla ven. Dítě se dalo do pláče.

     Za chvíli se odněkud objevil vrchní s novým ubrusem. Karel jej na první pohled nepoznal, ale po chvíli si byl jistý. To musí být mladý Frťan! Věděl, že po revoluci Frťan hospodu získal v malé privatizaci společně se svým synem. Starý už to měl dávno za sebou a „mladému“ mohlo být tak k padesátce.  Společně s několika hosty postupně přeskládali ze stolu koláče, poloprázdné půllitry, panáky a rozpité kávy, aby mohl mladý Frťan ubrus vyměnit. Ten nejdřív opatrně stáhl starý ubrus a poté vytřel stůl do sucha. Nakonec zjistil, že čistý ubrus, který si původně přinesl, je malý a tak odešel pro větší.

     Karel potřeboval na záchod a také se nadechnout čerstvého vzduchu. Uvažoval, že svoji účast už projevil, tak je nejvyšší čas smuteční hostinu opustit. Když procházel kolem původně politého stolu, něco jej zarazilo. Zastavil se a zbystřil. Po zádech mu přejel mráz. Deska stolu byla hodněkrát přebroušená a nově nalakovaná. Frťan byl škrt a nic nevyhodil. Kontury se docela ohladily několikaterou renovací a člověk se musel opravdu soustředit.  Nebylo ale pochyb. Karel si se zatajeným dechem přečetl: „ J + K forever“. Těžce polkl a dnes poprvé se jeho oči zalily slzami.