Kolik je vlastně hodin?

Cestou k rybníčku za Úlehlí se neustále otáčím zpět. Mám strach. Jde se mnou můj mladší bratr Matěj a říká: „Neboj se, Jakub je posera!“ Jde s námi ještě někdo, ale místo tváře má jen prázdný ciferník, na kterém nejde přečíst, kolik je vlastně hodin.

Kráčíme po hrázi rybníčka, je to obtížné, neboť je tam hodně vody nebo možná byla hráz právě vybetonována.

Pokračujeme dolů na Podlučí a poté nahoru k lesům na Sekyře. Z dálky slyším traktor: „Není to Jakub?“ Ptám se Matěje. „Ne, tenhle krám má jinej zvuk, je určitě ještě starší než ten náš.“ Vidím traktor dole na Podlučí. My zajdeme mezi stromy.

Pokračujeme lesem a snažíme se dostat přes údolí. Je tam jakýsi skalní "práh" či "ochoz" a za ním terén prudce klesá. Matěj a ten třetí se chytí skály, ale ta se s nimi pomalu urve a oni za hurónského křiku spadnou dolů do údolí. Taky se držím skály pokryté zemí, ale nějak se mi podaří vyškrábat se zpátky nahoru.

Pak jdu lesem podél skalních výchozů až dolů do údolí. Nachází se tam nějaká vesnice, ze které mě turistické značení vyvede do postupně stoupajícího lesního úvalu.

Z obou stran podél cesty stojí chaty a všude je spousta rekreantů. Kupodivu kousek opodál stojí v údolí i jakési středověké opevnění, zeptám se na jeho jméno někoho z davu: „To je hrad Hes!“

Já ale znám pouze zříceninu Hus nad řekou Blanicí, mezi Prachaticemi a Volary, k níž jsem nejednou šlapal. Název hradu Hes mi připomíná spíše nacistické zločince a jednoho výstředníka z gymplu.

Naproti gotické pevnosti kdosi buduje základy nové chaty. Kolem přicházejí lidé navlečení do kostýmů z dob husitských válek. Je mezi nimi i jeden spolužák ze základky, kterého dodnes nepustilo hraní na vojáky.

Kolem prochází taky Matěj s tím třetím, kteří spadli ze skály. Matěj se tváří, jako by se nic nestalo, jeho společník nemá tvář. Oba mizí směrem dolů do vesnice.

V dálce pozoruji za hradem Hes nějaké město, podle vysokého teplárenského komínu jej nakonec ztotožním se Strakonicemi.

Sáhnu do kapsy pro digitální foťák. Vyfotím staré opevnění, ale i blízkou chatu s jejími obyvateli. Nabízím jim, že jim fotku pošlu. Nějaká dívka se vzdálí pro svůj telefon, pak ji dlouze držím za loket, aniž by to komukoli vadilo. Dívka mě překvapivě vyzve, ať jí dám na sebe číslo.

Z údolí slyším přijíždět po cestě traktor, ale nevěnuji tomu valnou pozornost. Chtěl bych dívku políbit, ale to už slyším přes řev motoru křik Matěje a Jakuba. Oba vyskočí z traktoru, který jede dál vzhůru po cestě, aniž by jej kdokoli řídil.

Dívka se poleká, vytrhne se mi a uteče do chaty. Zřetelně slyším, jak se za ní zabouchly dveře. Ty se ovšem vzápětí opět otevírají. Dívčina rodina se náhle vyrojí ven, všichni na sobě mají husitské oděvy a jsou ozbrojeni vidlemi, okovanými cepy, sudlicemi a podobně. Velí jim spolužák ze základky, který je zřejmě otcem dívčiny.

Z druhé strany přicházejí moji bratři, každý drží v ruce předpotopní kvér. Podívám se na Jakuba, ale místo jeho rozezleného obličeje spatřím jen prázdný ciferník, z něhož nelze vyčíst, kolik je vlastně hodin.