Přízrak

Sálem se zvedá syčivá břitva nenávisti. Koukám do země a myslím si svoje. Že jim stálo za to vzít si v práci volno, nažehlit sváteční košile a zasednout do nepohodlných lavic. Někdo zapíská, jiný vyštěkne „Zrůdo!“. Jen si křičte, nadávejte, posílejte mě k samotnému ďáblu, peklem jsem si ale prošel.

Už několikrát mě vytáhl z klobouku jako králíka. Když zjistil, že jsem s Mailou chodil. Když nedokázal usvědčit Assmanna. Teď mě dostal před soud, protože prý má nové důkazy.

Víte, jaký to má důvod? Kde není vrah, musí se vymyslet. A dopadnout přízrak od Bodomského jezera, Nilse Gustafssona, to je terno. Viď, Matti?

 

„Ještě dýchá!“

„Ukažte!“ vykřikl komisař Matti.

Musel se prodrat špalírem čumilů. Ještě nám pošlapou stopy, povzdychl si. Jenže jak je zastavit? Nemůže oplotit celý les i s jeho stíny. Měl pocit, že za chvíli bude u Bodomského jezera celé Finsko. Tak brutální mord nepamatovalo.

Nilse s rozmláceným obličejem odvezli do nemocnice.

Anje, Seppovi a Maile pomoci nebylo. Leželi v roztrhaném stanu propleteni do sebe jako obří krvavý spacák. Vrah se nejvíc vyřádil na Maile. Byla od pasu dolů nahá a četnost jejích zranění brala Mattimu dech.

„Já je vobjevil. Stanovali tu,“ ozval se starší muž.

„Znal jste je?“

„Kdepak. Byla to parta přerostlejch děcek z města.“

Matti se rozhlédl po hladině jezera s vřetenem jemných vlnek, k němuž jezdíval v mládí rybařit. S kamarády se strašili historkami o přízraku, který obchází jezero a vraždí kvůli nešťastné lásce. Rychle tu myšlenku opustil. Jeho úkolem bylo chytat zločince z masa a kostí, protože ty jediné můžete poslat do vězení.

„Viděl jste odsud někoho odcházet?“

„Jo. Nad ránem jsem v lese potkal divnýho chlápka. Byl blonďatej a měl tlustý rty a vystouplý lícní kosti.“

„Viděl ho ještě někdo?“

K nebi se zvedly další ruce.

 

Do nemocnice za mnou přišel polda. Jmenoval se Matti a měl spoustu otázek. „Bude to jen na chvíli,“ přemluvil doktory. Jenže já věděl, že na chvíli to určitě nebude.

„Pamatuješ si, co se to stalo?“

„Jo. Praštil mě do hlavy!“ S přeraženou čelistí se mi špatně mluvilo.

„Co bylo potom?“

„To si nepamatuju.“

„Viděl jsi někoho?“

„Nevím, byla tma.“

Polda vytáhl z náprsní kapsy policejní portrét, který zobrazoval muže s masitými rty a výraznými lícními kostmi.

„Udělal to?“

„Jo. Musel to být on.“

„Prý jsi s Mailou chodil. Je to tak?“

Pokrčil jsem rameny.

Nějakou dobu jsme byli spolu. Pak jsme se chytli, už ani nevím kvůli čemu. Nechtěl jsem to nechat jen tak. Vzal jsem ji na romantický výlet k jezeru, bohužel se k němu přidali Anja se Seppem. I tak jsem ji bral za ruku a smál se jejím vtipům. Nezabralo to. Vrátit se ke mně nechtěla.

„Pohádali jste se ten večer?“

„Ne.“

Neřeknu mu nic, stejně by to nepochopil. Nejradši bych ho popadl za límec a vyhodil na chodbu, jenže jsem příliš slabý. Mám problém se natáhnout pro kelímek s vodou, tak moc mě to vrahounské kladivo zmalovalo.

Zaklapl zápisník. „Myslím, že mi neříkáš pravdu. Vrah Mailu svlékl od pasu dolů a taky znetvořil. Bodal do ní ještě po její smrti. Chtěl ses jí pomstít, Nilsi?”

Vtom se rozrazily dveře a v pokoji se objevila máma. Cosi na komisaře vyštěkla. Něco ve smyslu, ať se pakuje a příště se mnou nemluví bez ní.

„Kdyby radši hledali vraha,” ulevila si, když Matti odešel.

„Jak ti je?“

„Už o trošku líp.“

 

Matti čekal na telefon od prokurátora. Aby se uklidnil, znovu si prošel materiály k Assmannovi.

Hans Assmann, silný alkoholik, údajný dozorce v Osvětimi a údajný agent KGB zemřel v roce 1997. Byl to bloňdák, odpovídal popisu, den po vraždě se měl zakrvácený objevit v nemocnici, a dokonce se měl v roce 1960 zúčastnit společného pohřbu bodomských dětí.

Assmann měl o sedm let dříve zavraždit jinou dívku. Jednalo se o Kyllikki Saariovou, jejíž tělo měl pohodit napůl svlečené do bažin.  

Svůj podíl na masakru u jezera nikdy ani nepřiznal, ani nevyvrátil. Hodně toho napovídal a pozornost novin mu dělala dobře. Jelikož jeho historky stále více připomínaly špionážní román, obrátil Matti svou pozornost zpět k Nilsovi.

Nikdy ho nepřestal podezírat. Rok po vraždách ho dokonce donutil, aby se nechal uvést do stavu hypnózy. I tak Nils potvrdil, že ho napadl Assmann nebo muž, který se mu velmi podobal...

Matti nedokázal přijít s novými důkazy. Až do včerejška.

Telefon na stole se rozdrnčel a Matti k němu prosebně upnul oči.

 

Pozoruju je skrz žaluzie: dvě neoznačená černá auta si jedou pro svoji kořist. Nenápadnější být nemohli. Kdybych chtěl, rozrazím dveře od zadního dvorku a uteču. V životě by mě nenašli, v lesích se vyznám jako málokdo.

Dál by si mohli lámat hlavu s tím, kam zmizel přízrak. Mezitím by mohli objevit v bažinách další těla zatoulaných teenagerů a připsat mi je na účet.

Ozve se tlukot na dveře. Stojí v nich Matti. Bože, ten zestárl!

„Jsi zatčen, Nilsi.“

„Tak to dostanu nejmíň patnáct let,“ ušklíbnu se.

Matti stěží skrývá úsměv. Škrtne si poslední pomníček, pošle desky do archivu a slízne krapet pozornosti, než se odebere do penze. „Mám to brát jako přiznání?“

„Jak jste to dokázali? Zkorumpovali jste údajného svědka?“ odpovídám otázkou.

„Vůbec ne. Usvědčily tě tvoje boty.“

„Pletete se. Ty si obul Assmann, aby to na mě hodil.“

„Na Assmanna zapomeň, beztak je po smrti,” prohlásí Matti, načež vydá triumfální pokyn dvěma strážníkům, aby mi nasadili klepeta.

Když mě vedou k autu, cítím v zádech vytřeštěný pohled celé ulice.

 

„Na botách, které patřily Nilsi Gustafssonovi a které byly objeveny v křoví v blízkosti místa činu, byla zajištěna krev. Po analýze DNA bylo potvrzeno, že patří Maile Irmeli Björklundové, Anje Tuulikki Mäki a Seppovi Anterovi. Analýze DNA byly podrobeny i veškeré další předměty včetně stanu. Opět se našla pouze DNA tří zavražděných a Nilse Gustafssona. Vrahem tedy byl jediný přeživší, Nils Gustafsson.”

„Jaký měl motiv?” zeptal se soudce.

„Motivem byla žárlivost k Maile Irmeli Björklundové,” pokračoval prokurátor. „A také pomsta, jelikož vraždám předcházela hádka, při níž Seppo Antero Boisman fyzicky napadl Nilse Gustafssona. Ten počkal, až se ostatní uloží ke spánku, a zaútočil na ně kladivem a nožem zvnějšku stanu. Až poté poranil sám sebe.“

O slovo se přihlásil plešatý obhájce: „Fakt, že nebyly zajištěny vzorky DNA cizí osoby spíše vypovídá o neschopnosti policie, která nedokázala místo činu zajistit, aby se nestalo průchoďákem pro senzacechtivé zvědavce.“

Matti polkl naprázdno. Neposlouchalo se mu to snadno. Kdyby se mohl vrátit v čase, udělal by cokoliv, aby ochránil důkazy. Klidně by nechal vytvořit policejní kordon nebo vytáhl pistoli.

„Nedostatek důkazů se stal jakýmsi folklorem tohoto případu,“ ušklíbl se obhájce a takřka neznatelně si pohladil pleš, „a pokud mě paměť neklame, vražedné zbraně nebyly nikdy nalezeny.“

Pročesali jezero i celý les, ale marně, kladivo ani nůž nenašli, což Mattiho svádělo k domněnce, že si je vrah odnesl se sebou.

„Nezapomeňme, že Nils Gustafsson utrpěl natolik devastující zranění, že by nebyl schopen zavraždit tři osoby,” dodal obhájce a usedl zpět na lavici.

„Odročuji jednání za účelem vyhlášení rozsudku,“ oznámil soudce tichému sálu.

 

Měli jste vidět, jak se zatvářil Matti, když padl osvobozující verdikt. „Nedostatek důkazů?!“ utrhl se na soudce. „Sám se mi k tomu přiznal!“

„Buďte zticha, nebo vás nechám vyvést!“

Matti mě probodl očima. Oplatil jsem mu to pohledem, kterým jsem říkal „Užij si důchod, Matti“.  

Advokát mě odvádí ze sálu a já přemýšlím, jestli neposkytnu vyjádření novinám. Nikdy jsem je nemusel, ale teď když mě soud osvobodil, bych mohl svůj postoj přehodnotit.

Jakou verzi si pro ně připravím?

Určitě tu s tajemným blonďákem s masitými rty a vystouplými lícními kostmi, který zabil moje kamarády a taky znetvořil Mailu, aby si všichni mysleli, že jsem to udělal já.

Dál se poženou za přízrakem, který si sami vymysleli. Já je v tom pouze podpořil, protože – jak už jsem tvrdil na začátku – kde není vrah, musí se vymyslet.

---