Poslední noc doma

Jamardi,

překvapilo mě, že je tahle básnička některým lidem docela blízká. Prožíváme asi podobné osudy.

Hanko,

taky jsme opravovali naše chalupy a to několikrát, ale nikdy nedošlo k takovým změnám, že by nebyly k poznání. To se spíš radikálně změnila zahrada kolem. Z ovocného sadu je teď park, či spíše arboretum. Za to domek hned vedle nás se prodal a noví majitel ho přestavěl tak, že s tou někdejší stavbou už nemá nic společného. V dětství jsem žila v úplně jiném světě, než je "satelit", který nás obklopuje dnes.  ...Ale když se dům prodá cizím lidem, je asi lepší, když si jej ti cizí lidé úplně změní k obrazu svému. Dětství zůstane na fotkácha ve vzpomínkách a ztráta domova pak míň bolí. 

Mám chuť říct "Co mi lezeš do snu!", jak řekl pan Werich ve známé pohádce.

Mama predala dom, kde som vyrastala a ktorý bol mojim prvým ozajstným domovom, kvoli nezhodám s mojou sestrou...skončili tak rodinné stretnutia, posedenia so susedmi na priedomi, vzájomná pomoc...je to dávno, dom je prerobený, aj záhrada vyzerá inak...asi je to tak lepšie, keď sa už nepodobajú...chodim už len na cintorín za rodičmi a občas k susedom...doteraz sa mi sníva, ako s mamou pečieme, smejeme sa.  Chýba mi to vsetko...

Hanko,

když rodiče umřeli, prodali jsme se sestrou byt ve velkém městě a koupili jsme neteři nový byt v malém městě blízko naší rodinné usedlosti. Pro ni je už asi teď domovem ten nový byt, pro mně ale zůstane domovem ten starý, prodaný. I když se ve velkém městě občas vyskytnu, "našim" končinám se raději vyhýbám.

až ma srdce zabolelo, keď som čítala...keď sme po 8 rokoch odchádzali z nášho prvého bytu, bolo mi smutno...spomínala som, ako som sa veľmi tešila, keď sme ho dostali, s akou láskou som ho zariaďovala kúsok po kúsku, priniesla tam obe deti. Odchod do iného mesta bol posledným pokusom zachrániť manželstvo...nevydaril sa...dlho sme si s deťmi zvykali na nový byt,  chceli ísť "domov" a tak som sa s nimi ešte raz vybrala do toho prázdneho bytu, kde asi pochopili, že bez ich vecí, vône, všetkého toho, čo robí domov domovom to už nie je ono...je to už 34 rokov, už majú obaja svoje domovy, ale ešte stále sa vracajú aj domov sem ku mne. Zvykli sme si tu, je to asi moja konečná ...

Janino,

já žiju v chalupě z roku 1883 jakožto pátá generace v tomto domě. Ano - možná je to ten "skutečný" domov", ale já od dětství žila i ve velkém městě a byl to v zásadě úplně jiný život než ten "na pasekách". Jako by půl mého já tak nějak odumřelo.

Vystřídala jsem v mládí několik přechodných bydlení {studentské koleje, ubytovny, podnájmy) a vždycky jsem se těšila na to nové, co bude následovat, a téměř se neohlížela. Ale po domově, domě, ve kterém jsem vyrostla, mi v životě zůstala nezaplnitelná mezera. Díky za dobré verše.

Zeanddrichu,

někdo je doma spíš v kanceláři, pro někoho je smyslem života práce (zaměstnání). Pro mě bylo vždy smyslem života spíš to, co následovalo po práci.

Benetko,

já jsem měla po celý život dva až tři domovy, zatímco běžní lidé mívají jen jeden domov a ten někdy stěhují z bytu do bytu, nebo i z města do města. 

Kolik domovů máš, tolikrát jsi člověkem. Kolik máš domovů, tolik máš i životů a mně už teď zbývá jen jeden jediný. 

... .

Zajímavé je, Alice :), že jsem teď spíše vzpomněl na vyklizené kanceláře (obchůdky, sklady, etc.) :), které jsem kdy opouštěl :), než na byty... :) (možná i proto, že kanceláře střídal jsem (zaím) častěji...? :) ).