Stíny

Vozy stěhováků stály na silnici a muži přenášeli dovnitř skříně, židle, stolky, šanony a celou spoustu věcí. Milan si zvědavě prohlížel budovu, která se tyčila před nimi a stane se jeho novým domovem. Ještě se nevyrovnal s tím, jak krutě se změnil jeho život a musí se stěhovat do druhého domova… i když domova… Obsahoval sice tenhle název, ale za domov ho nepovažoval. Spíše byl takovým řešením v nouzi. Neměl žádné příbuzné, nikoho, kdo by se o něj postaral. Když před čtyřmi měsíci jeho rodiče zahynuli při hromadné automobilové nehodě, dostal vstupenku právě sem.

Autobus ho před chvílí vyhodil před bránu se skromným zavazadlem svých osobních věcí. Nevěděl, co může očekávat. Ve městě byl alespoň uprostřed civilizace. V anonymitě. Teď se ocitá v jakémsi světem zapomenutém zapadákově, i do školy musí dojíždět každý den. A ještě je pod dozorem.

„Tak mládeži, nebudete tu přece jen tak okounět. Popadněte aspoň těch pár šanonů a věcí, ať to odsýpá,“ pronesla nekompromisním hlasem ředitelka.

Hned ji poslechl. Nikdy neměl tendence na sebe upozorňovat, provokovat, dělat problémy. Pár chovanců se k němu přidalo, další připojili několik štiplavých poznámek a rozchechtali se. To byli potížisté, od kterých se raději držel dál. Pokud si ho nevyhledali sami, což si přál ze všeho nejméně. Jenže v domově, kde o sebe zakopávali úplně všude, bylo těžké uniknout.

S Romanem popadl naditou tašku, která vážila snad tunu a zamířili ke schodišti. Samotná budova vypadala zajímavě. Tvořila je dvě křídla s členitým zdobením a dvěma věžičkami. Navzájem byla propojena chodbou zdobenou arkádami, jako v nějaké antické pamětihodnosti, za níž se nacházely reprezentační místnosti. Ta nejmenší jako kancelář. Všiml si členitých vlisů nad okny v podobě okvětních listů. Mříže chránily jen přízemí. V patrech, kde měli být ubytováni, nebyly. To ocenil. Tam, kde byl předtím, si skrz ně připadal jako ve vězení.

„Pohyb, neflákejte se!“ zaslechl zvučný hlas jednoho z vychovatelů. Sotva vynesl tašku do patra, vracel se s kamarádem pro další. Popadli těžký koš naplněný po vrch šanony a ignorovali posměšky Pepana, Franty a jeho kumpánů. Ty kluky nesnášel, byli agresivní, neustále se do něj naváželi a vůbec si libovali v urážkách ostatních. Zejména těch mladších a slabších a nebylo jim proti srsti šikanovat i holky. Kolikrát se k nim přidávali další, jen aby se vlichotili do jejich přízně. Také proto se tu necítil dobře. Žil v neustálém stresu, kdy a kdo si na něj dovolí. Ředitelka byla fajn, vychovatelé taky, ale nemohli uhlídat všechno.

Zatím měli společně s holkami obývat pravé křídlo budovy. To levé ještě čekalo na rekonstrukci, po níž se domov rozšíří o další chovance.

Plahočili se až do večera. Teprve za soumraku měli všechny pokoje jakž takž uspořádané a připravené na nocleh. Milan se ubytoval se třemi kluky zhruba stejného věku. Tři z nich trochu znal už z předchozího působiště, ale nikdy se s nimi pořádně nesblížil. Zajímali je úplně jiné věci než jeho a dohromady si s nimi neměl mnoho co říct. Posadil se na židli a pozoroval krajinu za oknem. Slunce už zapadlo a barva oblohy přecházela z temně rudé do nachové až tmavě modré. Na obloze plula oblaka, zespodu ozářená slunečními paprsky. Formovala se do podivuhodných tvarů, připomínající podivné zmutované bytosti z jiného světa. Od zámku vedla dlážděná cesta lemovaná keři přerostlých růží. Na konci se nacházela silnice a u ní první osamocené domky s rozsvícenými okny. Občas nějaké zhaslo, nebo se naopak rozzářilo. Počkal, až ruch v domě utichne a vytáhl ze skříňky ručník. Nesnášel společné sprchování a za každou cenu se mu vyhýbal. Vadily mu různé přihlouplé poznámky a také někteří agresivní jedinci, kterým kraloval právě Pepan. Říkal si Big Pepan. Byl z nich nejvyšší a on a jeho věrný nohsled Franta seskupili kolem sebe partičku dalších pěti kluků, kteří se rádi vyžívali v násilí. Sám od nich utržil pár ran. Proto preferoval opatrnost.

„Jak to, žes nebyl ve sprše? Ty jsi ale prase,“ vpálil mu Ondřej.

„Jo, vždyť už jdu. Ještě jsem něco dělal,“ odpověděl polohlasem. Na chodbě se ještě trousili poslední opozdilci. Každý toho měl po náročném stěhování dost.

Na podlaze zůstaly kaluže, které nikdo nevytřel, ale to mu bylo jedno. Pustil sprchu a vychutnával proud vlažné vody, stékající mu po těle. Pak zaslechl křik. Linul se k němu z chodby a zněl zoufale a vyděšeně. Vylezl z kóje a v rychlosti si oblékl trenky a tričko. Vykoukl ven. Tam spatřil útlou dívku, která ze všech sil bojovala s dvěma kluky Pepanovy partičky. Halila se do osušky, kterou se jí násilníci snažili servat z těla. Z pokojů vycházeli další kluci a přihlíželi, co se to vlastně děje. Franta vše natáčel na mobil.

Milan nepřemýšlel a vlétl mezi ně. Vzápětí inkasoval tvrdý úder do žeber, po kterém se jen tak tak udržel na nohou.

„Nechte ji!“ vykřikl.

Vzápětí pocítil silný stisk jednoho z útočníků.

„Svlíknite ho taky, ať si je natočíme oba!“ halekal Pepan.

Vzápětí jej ke zdi přirazil vychovatel Standa.

„Co se tady děje?“ dýchl mu do tváře. Pepan zaúpěl, protože Standa mu zkroutil ruku za zády.

„Pusťte mne, co si to dovolujete?“ obořil se na něj.

„Teď se ptám já, co se tu děje?“ řekl přísně Standa.

„Nic, vůbec nic,“ ušklíbl se.

„Přepadli ji. Vytáhli ji ze sprchy a…“ ozval se Milan.

Dívka mezitím zapadla zpátky do koupelny.

„Tak co na to řekneš teď? Jak mi to vysvětlíš? Jak se tvé jednání slučuje se zásadami našeho domova?“ uhodil na něj.

„Já jsem nic nedělal. A od vás je to šikana. Stačí, abych zašel za nějakou lidskoprávní organizaci a budete vy mít problém. Šikana dítěte. Chcete si hledat jiné místo?“

Vychovatel ho pustil. „Běžte spát. Všichni,“ ucedil mezi zuby. „A piš si, že zítra vše projednám s ředitelkou. To ti jen tak neprojde. Nemysli si, že tady budeš takhle prudit. Jestli se naštvu, dostaneš lekci, že na ni nezapomeneš.“

Pak zaťukal na dveře koupelny. „Marie, můžeš jít ven. Už jsi v bezpečí, nic se ti nestane.“

 

*

 

Seděl před ředitelnou a dlaně se mu potily. Byl nervózní, i když neměl být z čeho. Vždyť jen vyjevil pravdu, popsal, co viděl. Nikdo ho nemůže z ničeho vinit. Mohl se vrátit na pokoj, ale nechtěl. Uvnitř byla dívka, kterou ti zmetci přepadli a chtěl vědět, jak to s ní bude. Nepochyboval, že násilníci budou potrestáni.

Za chvíli vyšla ze dveří. Letmo se po něm ohlédla, ve tváři zasmušilý výraz. Vzápětí vypadla na chodbu. Dodal si odvahy a vyrazil za ní.

„Tak co, jak to dopadlo?“

Plaše se ohlédla, zda je někdo nesleduje.

„Já nevím. Ale tobě děkuju. Kdo ví, jak bych dopadla, kdyby ses mne nezastal.“

„Nejsem jediný v tomhle domově.“

„Jo, jenže ostatní jen čuměli a ty jediný jsi mi přiskočil na pomoc. To ti nikdy nezapomenu.“ Řekla to s takovou upřímností, že se mu rázem v duši usídlil opojný radostný pocit, jaký od tragédie nepoznal.

Směrem k ředitelně právě přicházel Pepan a doprovázel ho neznámý mladík. Raději přidali do kroku. Rozloučili se a zapadl každý do svého pokoje.

 

*

 

Ředitelka neměla dobrou náladu. Na její bedra se poslední dobou snášelo starostí až přespříliš. Výpověď z původní adresy, překotné stěhování daleko za město a téměř všechno si musela zajišťovat sama. Problémy s personálem, protože ne každému vychovali se chtělo každý den dojíždět a polovina podala okamžitou výpověď. Ještě že se mohla spolehnout na Standu, který se uvolil do nového domova přestěhovat. Čekala na jednání se starostkou, která se urgentně dožadovala slyšení. Včera musela řešit závažný incident a ke všemu jí hned ráno volal nějaký chlap z organizace Stop kriminálům, který s ní chce projednat podnět jejího nejproblémovějšího chovance. Ještě si nenašla čas ani na ranní kávu. Přitom by ji tolik potřebovala. Měla své povolání ráda, brala ho jako poslání a toužila dětem, ke kterým se osud nezachoval právě nejlépe, poskytnout co nejlepší průpravu do života. Poslední dobou se však cítila přetažená. Pozorovala na sobě stopy vyhoření. Vyčerpával ji boj s byrokracií, stále dotěrnějšími úředníky, kteří velice rádi vznášeli kritiku a připomínky, ale že by sami nějak pomohli? To ani náhodou. Zvláště po zrušení výchovných ústavů a sloučení s dětskými domovy na ní spadla ještě větší zodpovědnost. Tohle musel vymyslet úplný idiot, který o praktickém životě nemá ani páru.

Povzdychla si a připravila si složku pro jednání se starostkou. Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále,“ pronesla. Nebyla to však starostka, ale sebevědomě se tvářící mladý muž ve značkovém obleku. Co ten tady chce, pomyslela si.

„Artur Chmelný. Přicházím jménem organizace „Stop kriminálům,“ představil se.

„No dobrá. Ale co vás k nám přivádí? Zrovna včera jsme se přestěhovali. Jsme ještě v provizoriu.“

„Jenže já jsem se včas ohlásil, vaše logistické problémy mne nezajímají. Jak víte, máme patronát nad OHZZ. Monitorujeme, zda je s nimi zacházeno v intencích novelizované legislativy. Při vašem vzdělání jistě více, co to znamená.“

„OHZZ, osoba hodná zvláštního zřetele. Nu, a v čem vám mohu pomoci?“

„Jedná se o jednoho z našich klientů. Josef Skrutný. Je mezi vašimi chovanci.“

„Máte pravdu. Bohužel poněkud problematický jedinec. Máme s ním neustálé kázeňské problémy.“

„Právě o to jde. Včera mne kontaktoval s politováníhodným podnětem, že se stal terčem šikany.“

Ředitelka udiveně zvedla obočí. „Šikany? On? Odkud berete takové informace? Naopak, právě on šikanoval jednu z našich dívek, a to dost nechutným způsobem.“

„On že šikanoval? Nějak si pletete pojmy.“ Vytáhl z kapsy mobil a pustil zvukový záznam.

„Jestli se naštvu, dostaneš lekci, že na ni nezapomeneš.“ Zahleděl se na ředitelku, jako by představovala nějaký obtížný hmyz.

„Nepoznáváte? Tahle slova vypustil jeden z vašich vychovatelů. Jistě uznáte, že by to byl pádný důvod k okamžité výpovědi. Zatím jsem však ochoten řešit situaci smírnou cestou.“

„Jestlipak víte, pane Chmelný, co téhle větě předcházelo? Nehledě k tomu, že je zcela vytržena z konceptu a nemá žádnou vypovídací schopnost.“

„Etická komise by nepochybně smýšlela jinak. V žádném případě není povinna zkoumat, co a při jaké příležitosti bylo vysloveno předtím a potom. Podstatná je výhružka, která vůči mému klientovi zazněla. To jistě nepopřete.“

Ředitelka spolkla peprnou poznámku. Věděla, že musí zachovat klid, vše ostatní by jí jen přitížilo.

„Opakuji, že váš klient, jak tomu říkáte, včera po večeři hrubým způsobem vyvlekl ze sprchy jednu dívku, zcela nahou, a spolu s partou svých kamarádů ji urážel. Za onoho vychovatele ručím. Jen se snažil situaci zachránit. Mám rovněž podepsané svědectví hocha, který se ji snažil. Vyslechla jsem oba a učinila záznam. Chcete ho vidět? Není problém. Připomínám, že ona dívka patří rovněž k OHZZ. Stala se obětí sexuálního zneužívání v rodině.“

„Jenže to náleží do kategorie B. Můj klient je v kategorii A. Jeho otec je ve vězení za loupežné přepadení a dvojnásobnou vraždu, jeho matka zemřela na předávkování drogami a můj klient má vinou celkové frustrace v záznamech dvě přepadení a jedno ublížení na zdraví. Pochází ještě z doby, kdy byli lidé s takovou minulostí veřejností odsuzováni a odsunováni na okraj společnosti. Díky osvíceným rozhodnutím se tenhle přístup mění. Lidé jej časem pochopí, jen to chce čas. Takže podle toho postupujte. Nestudovala jste snad nové zákony?“

„Mám je v malíčku. Jenže co ta dívka? Copak nezaslouží ochranu? Nezdá se vám tohle neetické?“

„Jistěže si zaslouží ochranu, jedná se však o domácí sexuální zneužívání, a to je prosím, kategorie B. Ale můj klient je, opakuji, v kategorii A. Právě na takové je společnost nejvíce vysazena a nejčastěji ho šikanuje. Proto zasluhuje citlivý, mimořádně citlivý přístup. Každý případný trest by zhoršoval jeho frustraci a komplikoval jeho včlenění do společnosti. Budu s ním v pravidelném kontaktu a celou situaci pečlivě monitorovat. Jestli zklamete, pocítíte důsledky. Váš ústav je závislý na dotacích, nemám pravdu?“

„A jen kvůli tomu jednomu, který má neblahý vliv na další hochy, byste nás hodil přes palubu? Co by s těmi dětmi bylo?“

„Co by. Nic. Jen vy už byste nebyla ředitelkou.“ Přistoupil ke dveřím a otevřel je. Dovnitř vstoupil se samolibým úsměvem Pepan. Pohrdavě si změřil ředitelku.

„Takže nezapomeňte, od této chvíle sleduji vaše počínání. Stačí jediná sankce vůči mému klientovi, třeba zákaz vycházek nebo omezení společných akcí, snížení kapesného a pošlu na vás okamžitě inspekci. Pak můžete navštívit úřad práce, ale s posudkem, který vám vypracujeme, těžko v oboru něco seženete. Stejně jako onen vychovatel. Měli byste mi děkovat. Díky naší organizaci se vězení během pár let stanou reliktem minulosti a lidé, kteří byli dosud kriminalizováni, se stanou oporami společnosti.“

Otočil se a ani nepozdravil.

Pepan se na ředitelku ušklíbl. „Pamatuj, babizno, ještě jednou mne nasereš a letíš.“

 

*

 

Než se objevila starostka, dostavili se do práce zbylí vychovatelé. Druhá návštěva byla příjemnější, ale ředitelce přivodil další vrásky na čele.

„Jsem velice ráda, že vám naše obec poskytne střechu nad hlavou a zámek se po letech chátrání konečně dočká pořádné rekonstrukce. Těším se, že váš pobyt oživí i místní podnikání, jistě budete do sytosti využívat našich služeb. Bohužel situace není ve všem tak růžová, jak jsem se domnívala.“

„Takže druhá špatná zpráva dnešního dne, a to jsem ani nedopila své ranní kafe. Promiňte, dáte si také? O co se jedná?“ Přistoupila ke kávovaru.

„Je mi to trapné. Opravdu jsem si myslela, že veřejnost ocení, jak se v naší obci postaráme o děti a mladistvé, kteří neměli právě dobrý start do života. Přesun dětského domova bohužel vyvolal i hodně hlasitý odpor,“ odpověděla starostka.

„To mne mrzí. Věřte, že se nás místní nemusí bát.“

„Nevykládejte si to špatně, jsem přesvědčena, že drtivá většina lidí takhle nesmýšlí, a naopak vás chápou a podporují. Jenže je tu i taková malá skupina, která je hodně slyšet a bohužel k sobě natahuje další přívržence. Na obci jsme jejich požadavkům vyslovili jasné ne, ale oni se s tím nemíní smířit. Obdržela jsem tuhle petici. Považuji za seriózní vás o ní informovat. Je dost nechutná, píší o vás jako o odpadu společnosti, zmetcích, kvůli kterým vzroste v obci kriminalita. Lidé se prý bojí o život a kdo že jim nahradí ztráty, až je někdo z vás vykrade. Odpověděla jsem jim, že petice nesplňuje ani základní pravidla a odmítáme se jí zabývat. Tlumočila jsem jim stanovisko obce, že ji považuji za šíření poplašné zprávy, na které existují paragrafy. Víte, jak si říkají? Slušní lidé. Jak absurdní.“

„Rozhodně se vynasnažíme, abychom vaší obci nepřinesli žádné komplikace. Drtivá většina mých chovanců jsou slušné děti. Mám sice některé… ehm, problémové… ale kriminalitu vylučuji.“

„Chci, abyste věděla, že vás budu v každém případě podporovat a hájit. Jen jsem k vám chtěla být upřímná. Buďte obezřetná. Všichni se k vám nebudou chovat dobře. Mohou i provokovat.“

„Beru vaše slova na vědomí. Děkuji za upozornění. Jak vidím, nemáme mnoho pochopení jak seshora, tak zespodu.“

 

*

 

Uplynul týden a pomalu se zde zabydlovali. Levé křídlo zámku čekala rekonstrukce, dělníci už začali stavět lešení. Právě jim končila směna. Kolem se povalovala spousta stavebního materiálu. Zrovna bylo léto, prázdniny, ale Milan se paradoxně těšil, až skončí. Nemohl se dočkat toho, jak bude každé ráno dojíždět půl hodiny do okresního města na zdejší gymnázium. Spolu se svou kamarádkou Marií, s kterou trávil každou volnou chvíli. Dalo se říci, že spolu začali chodit, i když k většímu sblížení nikdy nedošlo. Věděl, čím si prošla a netroufal si ji ani políbit. Navíc se oba stále častěji stávali terčem posměšků. Nejen oni, ale i mladší kluci. Pepan s Frantou byli čím dál drzejší a stále více kluků fascinovala Pepanovou vůdčí rolí. A protože měl za sebou svého mentora z mocné organizace, ředitelka byla proti tomu bezmocná. Mohla apelovat na jeho morálku, jenže jak na ni apelovat u někoho, komu jsou morální principy cizí?

 

*

 

Právě byli na výletě. Nebyl dlouhý, trasa měřila asi deset kilometrů a ředitelka ji zvolila coby program na dnešní den. Někteří reptali, jak je to daleko, samý kopec a bolí je nohy, Pepan se svou partou toho využíval ke své chvástavé exhibici. Právě kráčeli po vrcholku hory podél sotva patrných ruin. Mapa prozradila, že se jedná o bývalý hrad Skalník, vypálený někdy v XVI. století. Cesta klesala do údolí, odkud se jim ocitl nádherný výhled na zámek. Ve skále po jejich pravici se objevila hluboká, úzká soutěska, končící strmou stěnou. Byla to zvláštní soutěska. Na šířku měřila sotva dva metry a pravé straně ji zdobily zvláštní, děsivé sochy vytesané přímo do skály. Představovaly mnichy v pláštích sahajících až k zemi a v kápích, které jim zakrývaly sotva polovinu hlavy. Neměli tvář, pouze rozšklebené lebky, bezmasá ústa otevřená dokořán, jako kdyby křičeli. Postavy jako z nějakého béčkového hororu. Za poslední sochou zela prázdná místa. Jako by sochař předčasně ukončil své dílo. Skalní stěna ustupovala do pozadí, jako by z ní někdo kus odstranil a umělec si až pozdě uvědomil, že nemá další sochy z čeho tesat. To mu nedošlo dřív? Milan si útvar prohlížel zblízka. Třeba byly sochy na místo dopraveny dodatečně. Ale ne, bylo zjevné, že byly součástí masívu. Nad nimi spatřil nápis v kameni, ale už se nedal přečíst.

Znenadání pocítil tvrdý úder do zad a narazil čelem na skálu. Zajiskřilo se mu před očima a když si sáhl na nos, prsty mu zrudly od krve.

„Copak, kam čumíš, blbečku?“ vysmíval se mu Pepan.

„Co je to zase?“ ozval se vychovatel.

„Nic není. Jen se chci projevit. Chceš mne zase šikanovat? Budeš mne šikanovat? Zkus to a můžeš si hledat novej flek, debile? Podívej, Franta tě zrovna točí. Pošlu to svýmu mentorovi a voni zatočej s tebou.“

Standa zatnul pěsti a zmlkl. Všechno se v něm bouřilo a nehorší ze všeho byla bezmoc.

„Okamžitě se zařaď. Večer si to s vámi se všemi vyřídím.“

Sklonil se k Milanovi. „Jak jsi na tom?“

„Dobrý. Jen to trochu odnesl můj nos. To zvládnu,“ odpověděl.

„Bolí tě? Po návratu zajedeme k lékaři, jestli není zlomený. Nechám si od něj napsat zprávu. Tomu zmetkovi to jen tak neprojde, to ti slibuju.“

 

*

 

K zámku to měli už jen kousek. Stačilo sejít kamenitou cestou a už ho viděli v celé jeho majestátnosti. Standa odvedl Milana k autu.

„Mohu jet s vámi?“ zeptala se Marie.

„Proč? Byla bys tam zbytečná. Brzy budeme zpátky.“

„Je to můj kamarád.“

„Já vím. Neboj se. Všechno bude v pořádku. Jen se o tom musím přesvědčit. A mít nějaký doklad v ruce. Nemáme to jednoduché, viď?“

Šlápl na plyn a nejkratší trasou vyrazil k okresnímu městu na pohotovost.

 

*

 

„Stejně by mne zajímalo, co ty sochy znamenaly. Nikde tam nebyla žádná cedule. To je divný,“ pronesl Milan ráno u snídaně.

„Tak se zeptáme, ne?“ odpověděla Marie.

„Myslíš, že se tady s námi někdo bude bavit? Lidi se tu tváří hodně nepřátelsky. Řekl bych, že nás mají asi tak v oblibě, jako Pepan.“

„A co zajít do místní knihovny? Všimla jsem si, že ji mají přímo na radnici. A zrovna dneska je úřední den. Tam by mohli být vstřícnější, nemyslíš?“

„No možná jo. Že bychom si zrovna nechali vystavit průkazku?“

„Víš, že jsem na to myslela už dřív? Co chceš taky dělat po večerech? Je tu nuda, pořád čumět do mobilu mne taky nebaví a ke všemu wi-fi občas vypadává.“

„Tak bychom mohli vyrazit třeba hned po obědě. V rámci poledního klidu.“

„Jo, super,“ rozzářila se.

 

*

 

Jak se domluvili, tak učinili. Když obcházeli zámek, všimli si hned u vchodu nasprejovaného nápisu: TÁHNĚTE ODKUD JSTE PŘIŠLY, VI HAJZLY!!!

„Autor gramatice asi nikdy moc nedal,“ zasmála se Marie. Hned u plotu narazili na další symbol nepřátelství. Tentokrát se autor nepouštěl do slovních obratů, ale rovnou namaloval kosočtverec.

Po silnici to měli na náves sotva čtvrt hodiny, Z jednoho domku vyběhl velký černý pes, štěkal a vztekle dorážel na plot. Některé příčky už byly lehce prohnilé. Vylekali se.

„Co to očumujete, vagabundi? Přišli jste krást?!“ zařval na ně nepříjemně vyhlížející muž v červených trenýrkách a propoceném tričku.

„My nekrademe,“ ohradil se Milan. „Jdeme jen do knihovny.“

„Nelži sráči! A padej vod mýho plotu, i s tou svou kurvou! A rychle! Nebo chceš zkusit, jak se ti Azor zakousne do prdele?“ Muž se nebezpečně blížil k vrátkům.

Raději přidali do kroku. Za zády se na ně snášel příval těch nejhorších nadávek. Náladě jim to nepřidalo. Cítili se jako vetřelci v nepřátelské zemi. Naštěstí v knihovně si náladu spravili.

Přivítala je starší žena už důchodového věku, která si tu nejspíš z dlouhé chvíle přivydělávala.

„Ráda přivítám každého nového čtenáře,“ usmála se na ně. „To víte, mám jich zapsaných jen pár, tady se moc nečte. Leda nějaký bulvár nebo letáky, kde je jaká sleva. Vy jste z toho nového domova?“

Marie přikývla.

„Máme otevřeno každé pondělí a středu. Přijďte, budu se těšit.“

„To jste hodná. Já měl pocit, že nás tady všichni nesnáší.“

„Kdepak, takhle to není. Jedná se jen o pár lidí, kteří vždycky nadávají úplně na všechno. Právě tihle jsou nejvíce slyšet. Většině lidí nevadíte, jen o tom nemluví. Proto vypadá, jaký že je svět zlý. Jenže tak tomu není, věřte zkušené knihovnici.“

„Vy tu žijete odjakživa?“

„Ano, narodila jsem se tady.“

„Mohu se vás na něco zeptat? Při výletě jsme narazili ve skalách na takové zvláštní sochy. Kostlivce v kápích mnichů. Jenže tam nebyl žádný panel, žádná informace. Zajímá nás, kde se tam vzaly a kdo je vytvořil.“

„Něco o tom vím, ale úplně nejlepší bude, když zajdete za místním archivářem. Má osmdesát let, ale pořád mu to skvěle myslí. Historii zdejšího kraje má v malíčku. Bydlí hned dva domy odtud, nemůžete ho minout, jediný je omítnutý do zelena. Je doma, potkala jsem ho cestou do knihovny.“

 

*

 

„Tak vás zajímá historie?“ zeptal se stařec. Seděl na lavičce na dvorku a oči se mu rozzářily.

„Jasně, chceme vědět něco víc… když už tu bydlíme… Ty sochy nás zaujaly.“

„Tak počkejte.“ Vrátil se do domu a přinesl ohmatanou knihu.

„Tuhle jsem vydával před patnácti lety. Zafinancoval ji starosta z obecních peněz. Pracoval jsem na ní dvacet let, ale výsledek stál za to. Podívejte, tady to mám.“

Hleděli na sérii fotografii, které ukazovaly sochy v celém jejich děsivém detailu.

„Všimli jsme si, že je nad nimi nějaký nápis, ale nebyli jsme schopni ho vyluštit.“

„Není divu, vždyť pochází ze XVII. století a povětrnostní vlivy na něm zanechaly stopy. Nicméně jeho plné znění se mi podařilo zjistit ze starých listin, tady čtěte.“ Ukazováčkem namířil na odstavec napsaný kurzívou.

Cum apprehenderit malum animarum vestrarum, surgamus et faciamus te servis nostris. Odium cave in anima tua. Cavete a nobis daemones portas inferni aperientes.

„Hm, teď nejsem o nic moudřejší,“ prohlásil Milan.

„Je psán latinsky. V doslovném překladu znamená Až zlo uchvátí vaše duše, vstaneme a učiníme z vás naše služebníky. Střezte se nenávisti ve své duši. Střeste se nás, démonů, otvírajících brány pekelné.“

„Zvláštní poselství.“

„Pojí se k němu zajímavá legenda. Chcete si ji vyslechnout?“

„Jasně, že jo. Proto jsme tady.“

„Autorem soch byl jeden španělský šlechtic, jistý Antonio z Bilbaa. Údajně sem uprchl před inkvizicí, která ho označila za kacíře. Jenže je to ústní podání, konkrétní historická fakta k němu neexistují. Každopádně byl hodně bohatý, koupil si zdejší hrad a usadil se na něm. Místní mu zrovna nedůvěřovali, povídalo se, že v rodné zemi působil jako alchymista a oplýval znalostmi černé magie. Domnívám se, že nejspíše se jednalo o pomluvu, neboť ležel v hlavě představitelům katolické církve. Navíc byl svobodný, žil sám, a tak o něm šířili fámy, že je stoupencem sodomie, což by v dnešním jazyce znamenalo homosexualitu. Ta tehdy představovala smrtelný hřích. Inkvizitoři si nakonec našli záminku a obžalovali ho ze styků s ďáblem. Tvrdili, že ty sochy vznikly během jediné noci s pomocí sil pekelných. Bylo to zrovna v době, kdy u nás vypuklo šílenství čarodějnických procesů. Avšak soud se nevyvíjel tak, jak si představovali. Onen šlechtic byl bohatý a snad se dokonce jednalo o člena zednářské lóže, která měla své styky. Usvědčit jej nebylo vůbec snadné a když vše nasvědčovalo tomu, že se Antonio ze všeho dostane, zvolili inkvizitoři účinnější taktiku. Zfanatizovali dav, který vtrhl do hradu, Antonia s celou jeho družinou zavraždil a hrad vypálil. Tohle jsou fakta, která mám ověřená ze starých kronik. Až pak následuje ona podivná, strašidelná legenda.“

„Jaká?“

„Týká se oněch soch. Druhou noc po oněch tragických událostech byli tři inkvizitoři a tři představitelé lůzy nalezeni ve skalách úplně beze smyslů, šílení. Což se považovalo za posedlost ďáblem a všech šest bylo neprodleně upáleno na hranici. Dá se říci, že co připravovali sami, dostali návdavkem. Šest soch údajně beze stop zmizelo. Povídalo se, že se zhmotnily a odnesly duše viníků do pekla. Prý se tak stalo za úplňku, kdy má magie největší moc. Nejspíše se někdo nechal inspirovat prázdnými místy za sousoším a v záchvatu fantazie vymyslel tuhle báji. Kostlivé sochy mnichů podle ní stráží spravedlnost a pokud se v kraji stane velká nepravost, oživnou a viníky potrestají. Bohužel o tomhle se v žádném historickém pramenu nedočtete. Příští rok chce paní starostka zafinancovat poznávací stezku, konečně jí schválili dotaci. Je ostuda, že jsme ji tu doposud neměli, takové zajímavé místo by jistě přilákalo turisty. Přijďte se podívat na slavnostní otevření, bude to velká událost.“

Ještě dlouho si povídali a teprve za soumraku se Milan s Marií vydali zpátky do domova. Sotva vyběhli do svého poschodí, všimli si, že tu panuje větší rozruch než obvykle.

„Co tady bylo?“ zeptala se Magdaleny.

„Zas konflikt. Pepanova parta zmlátila nějaký mladší kluky v koupelně. Vletěl tam Standa a bylo to drsný. Vlastně se tam servali.“

„No potěš. A co bylo dál?“

„Pepan volal toho svého patrona. Vypadá to, že zítra budeme mít inspekci.“

„Z toho ředitelka nebude mít radost.“

„To si piš. Jen doufám, že nám nevezmou Standu. Je hrozně fajn, z vychovatelů ten nejlepší.“

„Přece nebudou vyhazovat nejlepší zaměstnance,“ pronesl Milan, ale jistý si nebyl.

Než ulehl ke spánku, vyhlédl z okna. Krajina před ním tonula ve tmě, jen na protějším kopci zahlédl matnou, fosforeskující záři. Neuměl si vysvětlit, co to může být, ale byl příliš unavený, než aby se tím zabýval. Během půlhodiny usnul tvrdým spánkem.

 

*

 

Příští den se na obědě zdržel o trochu déle. Vracel se jako poslední a zaslechl rozrušené hlasy. Dveře do ředitelny byly pootevřené. Věděl, že poslouchat cizí hovory se nemá, ale zvědavost byla silnější.

„Já na něho fakt nemám nervy. Je to každý den, znova a znova. Už nevím, co proti tomu dělat.“

„Rozumím a chápu. Bohužel moje kompetence jsou v tomhle značně omezené. V noci jsem přemýšlela, jak z toho ven, ale je to začarovaný kruh.“

„Patřil by do výchovného ústavu. Vyzkoušel jsem už všechno, ale je to marné. Promluvy do duše? K ničemu, jen se vám vysměje do očí.“

„Jenže výchovné ústavy loni zrušili. Nezbavíme se ho nejméně do jeho šestadvaceti let. Nezapomeňte, že jeho kategorie má výjimku.“

„Po všech těch průserech se ho snažím neustále sledovat, aby zase něco nevyvedl. Jako dnes ráno. Se svou patričkou někde chytili kočku a snažili se ji utopit. Zabránil jsem tomu, ale bez násilí se to neobešlo. Jeden z těch zmetků natočil, jak ho zpacifikuji. Dost tvrdě, jinak to nešlo.“

„Nahlásil to?“

„To si pište. Odpoledne můžeme čekat další návštěvu toho vola. Kdo ubližuje slabým a zvířatům, pro toho nemám žádnou omluvu. Vždyť on a Franta se v agresi přímo vyžívají. Ostatní vychovatelé to zasklívají. Radši se tváří, že nic nevidí. Jako by jim to bylo jedno. Chápu je, bojí se o místa. Jenže s tímhle se nikam nedostaneme. Sám pocházím z dětského z domova a téhle profesi jsem chtěl zasvětit svůj život. Vždyť my dva tady i bydlíme, obětovali jsme domovu i naše soukromí. Jestli vyhodí nás oba, tenhle ústav jde do kopru, to vám povídám. Kdo se zastane těch slušných děcek? Nikdo. Co jsme vybudovali, bude rázem v hajzlu.“

„Toho se nebojím. Znáte úředníky. Jsou důležití a líbí se jim, když nahánějí strach. Také máme něco v ruce. Nechal jste si vystavit to lékařské potvrzení?“

„Samozřejmě. Jednalo se jen o povrchové zranění, ale doufám, že ten papír trochu pomůže.“

Milan vyslechl už dost. Raději se vytratil, než ho někdo přistihne při šmírování. Neupozorňovat na sebe, to bylo jeho krédo. Když vyšel na zahradu a zamával na Marii, všiml si, jak ho z lešení ho nedůvěřivě sleduje černá kočka. Chtěl ji pohladit, ale zachrčela a utekla pryč. Vůbec se jí nedivil.

 

*

 

Na programu měli úklid zahrady a péči o záhony, na závěr v rámci tělocviku absolvovali pár sportovních disciplín. Někteří se nezapojili vůbec a škodolibě komentovali počínání ostatních. Milan se snažil držet od Pepana a jeho party co nejdál. Ta byla dnes nezvykle klidná. K polednímu pochopil proč. Ze silnice odbočilo auto a z něj vystoupil Artur Chmelný. Upravil si vázanku a sebevědomě vkročil dovnitř. Ředitelka se Standou ho už očekávali. Během dopoledne jim přišla SMS, že je navštíví.

„Varoval jsem vás. Velice důrazně jsem vás varoval, ale moje slova nepadla na úrodnou půdu. Co mi povíte k dalšímu incidentu? Obdržel jsem velice závažné video, v němž fyzicky hrubě napadáte mého klienta.“ Nevraživě pohlédl na Standu.

„Je mi to jasné. Jeden z jeho nohsledů mne natáčel. Jistě video nejprve patřičně vystříhal, aby svědčilo v jeho prospěch. Chcete slyšet, jak to bylo doopravdy?“

„To mne nezajímá. Předložené materiály mi bohatě postačí. Vycházím ze skutečnosti, že můj klient je OHZZ kategorie A.“

„To ještě neznamená, že nebude dodržovat zákony. Topit kočku je snad v pořádku? Není to týrání zvířete?“

„Jistě, že je. Ale není to vinou mého klienta.“

„Jak to, že ne?“ oponovala ředitelka. „Máme nastavena nějaká pravidla, bez jejich dodržování by zde zavládl chaos.“

„Můj klient jednal pod vlivem frustrace. A že je frustrovaný, o čemž není pochyb, je především vaše vina. Máte k němu přistupovat citlivě, empaticky, aby na něj tak fatálně nedopadalo poznání, jak jej společnost diskriminuje.“

„Včera napadl jednoho z našich chovanců, Milana Rašku. Byl jsem u toho. Musel jsem ho odvézt k lékaři. Tady máte zprávu.“

Muž ji zběžně prohlédl a pak vytáhl mobil. Chvíli hledal, než našel, co potřeboval.

„Milan Raška, OHZZ, v ústavu umístěn po tragické smrti svých rodičů. Vždyť je jen kategorie C,“ řekl pohrdavě.

„Co to říkáte? Jenom céčko?“ vyjela ředitelka. „Víte, jak strašné je přijít o rodiče? Copak ten hoch není frustrovaný a nezasluhuje ochranu?“

„Ochranu jistě, ale rovněž tenhle konflikt byla především jeho vina. A také vaše. Měla jste ho důsledně poučit, jak se má chovat k OHZZ kategorie A. Prokazovat mu úctu, vycházet vstříc a snažit se pro něj vytvořit láskyplné a maximálně vstřícné prostředí. Takové, v němž se bude cítit dobře.“

„A co ten Pepanův kumpán, Franta? Ten je v kategorii C. To máme jen přihlížet, jak ubližuje ostatním a nezasahovat? Kam bychom došli? Kde bychom byli s disciplínou?“ vyjel naštvaně Standa.

„Jak si vůbec dovolujete používat natolik familiární a dehonestující oslovení Pepan a Franta? Když už, tak pan Josef Skrutný a František Kovář. Mimochodem, pan Josef Skrutný označil pana Františka Kováře za svého nejlepšího kamaráda, tudíž i on je pro tyto účely posuzovaný, jako by spadal do kategorie A. Tohle jsou prosím základní vědomosti, které musíte mít v malíčku. Značím si další závadu v činnosti tohoto ústavu. Není divu, že oba se stali obětí trvalé frustrace. Každý den se musí vypořádávat s mikroagresí z vaší strany, tudíž obdivuji, že ji zvládají tak dobře.“

„Vytvářet láskyplné prostředí bychom měli pro všechny děti, nejen pro ty, co považujete za privilegované. Naše práce je velice náročná a potřebujeme jisté kompetence ve výchovném procesu. Není dobré je bořit,“ ozvala se dotčeně ředitelka.

„Prošla jste příslušnými školeními, tak mi neříkejte, že nevíte jak. Na svou funkci evidentně nestačíte a váš podřízený zrovna tak. Hned zítra požádám o vaše odvolání. Důkazního břemene mám víc než dost. Do týdne sem přijedou mí nadřízení a zařídí veškeré formality. Přeji hezký den.“

 

*

 

Byla to prazvláštní noc. Úplněk ozařoval zámek přízračným stříbřitým světlem a plaché stíny vykreslovaly na podlaze zvláštní obrysy. Z pokojů se ozývalo pravidelné oddechování chovanců. Jen Milan se převaloval z boku na bok. V hlavě mu rezonoval vyslechnutý rozhovor ředitelky se Standou. Všichni viděli, že odpoledne dojel ten namistrovaný chlápek. Měl strach, že se blíží něco zlého a všem zkomplikuje už tak náročný život. Bál se Pepana, který se tvářil tak namistrovaně. Jako by mu to tady všechno patřilo a mohl si dělat, co se mu zachtělo.

Pocítil tlak v močovém měchýři. Chvíli se snažil usnout, ale nakonec tiše vklouzl do pantoflí a vydal se na záchod. Na chodbě nerozsvěcel, měsíční svit mu plně stačil k orientaci. Když se chtěl vrátit zpátky, trochu se mu zatočila hlava. Musel se na chvilku opřít o stěnu. Tělem jako by mu projela neviditelná ledová ruka, až se celý roztřásl. Pokoušely se o něj mdloby, ale záchvat zimnice naštěstí hned pominul. Vykoukl na chodbu a nevěřícně hleděl na podivnou scénu. Asi dvacet metrů před ním kráčel Pepan. Pomalu, systematicky, nedíval se napravo, nalevo. A co ho překvapilo ještě více, za ruku jej držela postava v černém hábitu. Nikdy nikoho takového v domově neviděl. Než se vzpamatoval, oba zmizeli na schodišti. Vzápětí vrzly dveře znovu. Nenápadně se otočil. Z pokoje vyšla další temná postava a za ruku vedla Frantu, Pepanova nejvěrnějšího nohsleda. Podivný průvodce byl vysoký, měřil určitě přes dva metry. Pokusil se identifikovat jeho tvář. Byla podivně bledá, nerozpoznal detaily. V šeru zasvítily dvě rudé oči. Pocítil zase onen mrazivý závan. Celý vyděšený zapadl na záchod.

Sotva vykoukl, zahlédl je mizet na schodech. Nevěděl, co má dělat. Vrátit se zpátky do postele byla nejlogičtější varianta. Jenže zvědavost byla silnější. Chvilku váhal, a pak se rozběhl o poschodí výš. Vklouzl do dívčího pokoje a našel Mariinu postel. Lehce se dotkl její paže. Otevřela oči a překvapeně na něj hleděla. Přiložil si ukazováček k ústům.

„Pst. Pojď za mnou.“

„Co se děje?“ zašeptala.

„Na nic se neptej a pojď. Děje se tu něco divného.“

Proběhli tiše chodbou a směřovali po schodišti dolů. Zahlédli dvě postavy, jak mizí za vstupními dveřmi. Přiběhli k nim a zjistili, že jsou zamčené. Přitom neslyšeli, že by je někdo odemykal.

„Zkusíme to oknem,“ navrhl Milan. V přízemí byla zabezpečena mříží, ale stačilo zaběhnout do prvního patra levého křídla a slézt po lešení. V dálce před sebou spatřili pověstnou horu. Šířilo se od ní rudé světlo, jako by tam snad zuřil požár. Jenže ten to nemohl být, plameny by šlehaly i v korunách stromů, ale nic takového nedělo. U silnice stálo auto, dveře otevřené. Kdo by jen tak opustil luxusní vůz? Na cestě zahlédli pohyb. Obezřetně zamířili tím směrem. Chladná země je studila do bosých chodidel, ale nedbali toho. Pokračovali stezkou, kterou nedávno prošli. Zakrátko se před nimi vynořila skalní úžlabina. Právě z ní se šířila ona podivná záře. Když do ní nahlédli, spatřili skupinu lidí, kráčejících ruku v ruce s oněmi vysokými záhadnými postavami, oblečenými do tmavého roucha. Splývalo až k zemi a hlavu jim kryla kápě. Tam, kde dřív končila skalní stěna zela jeskyně, z níž vycházela pronikavá zář. Oslňovala tak, až si museli zakrýt oči. Vzduch kolem nich elektrizoval zvláštním napětím. Nohy jim ztěžkly, hlava se jim točila a zrak rozostřil. Jako by se ocitli v jakési halucinaci, kde nic není tak, jak má být. Zdálo se jim, že postavy se rozdělily. Jedna zůstala na místě, druhou, světélkující, odváděli neznámí společníci dovnitř jeskyně. Právě se jedna z nich otočila a upřela na ně zrak. Vyjekli zděšením. Neměla tvář, jen holou, bílou lebku a z očí jí šlehaly rudé záblesky, pronikající jim až do mozku. Ve vteřině zůstali paralyzovaní, nohy jim zdřevěněly a nedokázali udělat jediný krok. Postava na ně zírala, pak se otočila a zamířila do jeskyně. Milan s Marií se vzpamatovali, vzali nohy na ramena a pelášili zpátky do zámku. Vlétli do koupelny, zamkli se a vytrvali zde až do svítání. Noční dobrodružství si nechali pro sebe.

 

*

 

Podivná událost v Horních Lezcích

Vesnice Horní Lezce se stala svědkem podivné události, kterou si nikdo z místních nedokáže vysvětlit. Sedm lidí ve značně zmateném stavu nalezl brzy ráno jeden z houbařů. Protože s nimi nebyl schopen navázat rozumnou řeč, zavolal policii a zdravotníci je posléze převezli na psychiatrické oddělení nejbližší nemocnice. Dotyční si nepamatují ani své jméno, natož aby objasnili, jak se na uvedené místo, k tomu v noci, dostali. Působili naprosto vyděšeně, vykřikovali nesouvislá, nesrozumitelná slova a museli být pacifikováni sedativy. Podařilo se je identifikovat až na základě fotografií a svědectví občanů, protože pouze jeden z nich měl u sebe občanský průkaz. Ten jediný byl nalezen v civilním oblečení, ostatní byli bosí a na sobě měli jen spodní prádlo nebo pyžamo, což záhadu ještě prohlubuje. Policie tvrdí, že nenalezla jedinou indicii, a to ani po prověření jejich mobilních telefonů. Proč by je někdo lákal právě na tak odlehlé místo, k tomu chybí jakýkoliv motiv. Zvláštní je, že z těch sedmi lze šest hodnotit jako problematické, konfliktní osobnosti, což by snad mohlo nasvědčovat nějaké pomstě. Nicméně ani toxikologické vyšetření neprokázalo přítomnost jakékoliv drogy. Dvě z obětí jsou chovanci dětského domova, který byl nedávno umístěn do prostor místního zámku. Podle ředitelky ústavu J.H. měla s oběma kázeňské problémy, podle jejího vyjádření, které máme k dispozici, šikanovali ostatní chovance domova. Poslední z hospitalizovaný A.Ch. působil v organizaci „Stop kriminálům“ a často jezdil na inspekce do podobných zařízení. Nadřízení ho hodnotí jako velice pracovitého, zásadového a bezkonfliktního zaměstnance, který vždy dbal o blaho svých klientů. V místním dětském domově byl v poslední době na dvou inspekcích, ale záznamy z těchto návštěv nebyly k nalezení. Nevysvětlitelným se stala rovněž skutečnost, proč odjel do Horních Lezců pozdě v noci, což dokládá kamerový záznam z okresního města. Vůz nechal zaparkovaný na silnici před zámkem, dokonce jej ponechal otevřený a vydal se do skal. Policie dosud nevydala prohlášení, dle sdělení tiskové mluvčí se okolnosti šetří a o výsledcích bude veřejnost včas informována.

Druhou prazvláštní události v Horních Lazcích je fakt, že z proslulého sochařského sousoší, kterému se podle pověstí přezdívá „trestající mniši“ zmizelo sedm soch. Nebyly shledány žádné stopy, že by je někdo odsekal, přičemž podle odborníků by to ani nebylo v tak krátkém časovém úseku technicky možné. Terén je zde natolik náročný, že tam nelze dopravit žádnou těžkou mechanizací, kterou by bylo možné sochy odvézt. Zvláštní je rovněž latinský nápis nad sousoším, nyní zcela čitelný, ačkoliv dle místních byl dosud silně narušen povětrnostními vlivy. Podle dávné pověsti měli mniši zasáhnout v případě, že se v regionu rozšíří zlo a duše viníků odvést do pekla.

V souvislosti s těmito nevysvětlenými událostmi se do oblasti sjela spousta televizních štábů, záhadologů a přívrženců konspiračních teorií, kteří přicházejí se spoustou bizarních, až absurdních vysvětlení, které nemá cenu v seriózním tisku rozebírat. Vývoj případu budeme i nadále sledovat. Zůstaňte s námi. Kupujte Vysočinský Deník. Nikde nenajdete serióznější informace z našeho regionu.

Milan odložil noviny na stolek. Ještě jednou pohlédl na snímek zachycující kamenné mnichy ve zredukovaném počtu. Kluci kolem něj viseli na mobilech a sledovali podcasty, kterými se to jen hemžilo.

U brány postávalo několik desítek chovanců a kolem nich se doslova rojili reportéři a televizních štáby. Někteří už opouštěli areál, další právě přijížděli. Z hloučku přicházela Marie.

„Tak co?“ zeptal se.

„Klasika. Pořád se vyptávali, jestli si někdo z nás něčeho nevšiml, co si o tom myslíme, a tak. Pořád dokola.“

„Doufám, že jsi nic neprozradila.“

„Jasně, že ne. Na tom jsme se přece domluvili. Ještě by nás měli za cvoky.“

„Že jo? A jiní zase srandu, nebo by nás obviňovali, že jsme si to celé vymysleli, abychom byli důležití.“

„Aspoň se nám ulevilo. Šikana skončila.“

„Stejně nemohu uvěřit, že se to stalo.“

„Já taky ne. Je to tak ujeté, šílené. Zůstane našim společným tajemstvím.“

Vzal ji za ruku a odváděl na skryté zákoutí zahrady, kde mohli užívat klidu jen sami dva.

 

*

 

Postávali na zastávce a choulili se do zimních bund. Z polí foukal ostrý, syrový vítr, který srážel pocitovou teplotu ještě níže. V dálce spatřili světla autobusu, mířícího do okresního města. Ke gymnáziu, kam chodili jen oni dva, Milan a Marie. Podivné události je sblížily ještě víc a dalo se říct, že se do sebe zamilovali.

Řidič otevřel dveře, posadili se a vstřebávali příjemné teplo. Byl konec listopadu a za chvíli začne vánoční čas. Ve vesnici i okolí lidé stále probírali záhadu, které nikdo nedokázal přijít na kloub. Mnoho se od té doby nezměnilo. Sedm šílenců zůstávalo na uzavřeném oddělení psychiatrie a patrně tam zůstanou až do smrti. Jejich stav se vůbec nelepšil a lékaři si s nimi nevěděli rady. Policie se neměla čeho chytit a vše spělo k tomu, že případ se stane dalším z nikdy nerozluštěných případů. Odborníci zkoumající zmizení soch se ocitli ve slepé uličce. Skály totiž vypadaly i po detailním prošetření, jako by zde tyto sochy nikdy nestály. Povrch byl prorostlý letitým mechem, jako by zde po staletí působila pouze příroda. Jenže proti tomu stály dříve pořízené fotografie. Ve vědeckém světě to vzbudilo vášnivou polemiku, která nikam nevedla.

Milan s Marií si nechávali svá tajemství pro sebe. Situace v dětském domově se zklidnila. Sice se objevovaly rozmíšky a konflikty, ale nedaly se srovnat se situací, která zde vládla za Pepana s Frantou. Jejich přívrženci si bez svých vůdců tolik netroufali. Ředitelku nechávaly nadřízené úřady na pokoji. Po Arturovi Chmelném sem nikdo nevyrazil na inspekci. Jeho mobil ani písemné záznamy se nikdy nenašly, takže ani nebyl důvod. Zato přibylo turistů, informace se na sociálních sítích šířila neuvěřitelnou rychlostí a každý chtěl legendární sousoší spatřit na vlastní oči. Obchodníci ucítili příležitost a začali prodávat trička s vyobrazením kostlivých mnichů.

Sponzorem domova se stal jeden z velkých podnikatelů, který sám tragicky ztratil rodiče. Rekonstrukce proto zdárně pokračovala v ještě vyšším tempu. Ředitelce slíbil, že těm nepilnějším poskytne po odchodu z domova bydlení v komplexu svých domů a pokud se osvědčí, mohou po studiích nastoupit do jeho firmy. Tohle dávalo Milanovi i Marii motivaci. Toužili této šance využít, vždyť nejsou všechny dny špatné.

Nad pustými poli vycházelo slunce a odhánělo stíny noci pryč.

---