Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sepřed spaním
Autor
stanislav
Pokusil jsem se rozpomenout, co kdy člověka jako dítě poznamenalo, co si nejvíc pamatuje.
Před spaním ty hry. Hry o samotě, vyrábění si živých snů, pod polštářem schovaná pistolka z umělohmotných trubiček pestrých barev s výstupky a prohlubněmi. Tou jsem bráníval dívku, kterou jsem chutě objímal, tedy ten polštář, co mi ji ztvárňoval, a ujížděli jsme nějakou liduprázdnou prostranou, třeba savanou, pak na noc ulehli do zadní části té naší dodávky, a já bděl, zdali nepřijdou loupežníci, divoké šelmy nebo zlotřilé bytosti, co nemají nic jiného na práci, než se usilovat o moji nereálnou dívku. Dost času mi zabralo vymyslet, jaké že to máme zavazadla, abychom vydrželi v pustině, těch konzerv, nože, sekyrky, pušky, prostě celou dodávku jsem těmihle vymyšlenými věcmi nacpal.
Hlavně jsem o těchto věcech, svých pravidelných představeních sám pro sebe, nikdy s nikým nemluvil, bylo to mé vlastní území, na které nikdo cizí nemohl. Skutečnost mě asi moc neuspokojovala, mezidětské vztahy mě spíš znervózňovaly, někdy, když byly v pořádku, tak jsem na nich moc neujížděl, tuše, že je to přechodné.
Řídit auta ve snu, a v životě si neudělat řidičák, dálky, pustiny, a v životě se někam tam, do dáli, nevydat, to je takové legrační, člověk snil o věcech, které se nestanou, nějak si doplňoval předem místo, které v tom „skutečném světě“ zůstane prázdné.
Sny si můžu přehrát s poklidem znovu, jsou stejně skutečné jako třeba vzpomínky na lezení na strom, na cestu autem s rodiči na dovolenou, na chuť krve v puse, když jsem se popral, a to tak, že na plné pecky, abychom pak s tím klukem mohli říkat, že se jen tak kočkujeme, a přitom se bytostně nenávidět. Je toho moc, ale sny a představy jsou skutečné úplně stejně, jsou to vzpomínky stejného řádu, je mezi nimi nepatrný rozdíl, a to ještě kdoví jestli. Vím, co mi scházelo, co zůstalo vždy nedovysvětlené, nedořečené, cítím, jak mi to hrozně scházelo, nevidět přes obzor, ale časem to přešlo, časem jsem se se sebou vyrovnal, zabývat se nemožným, tahle touha opadává, jen někdy se vrátí, ale neznamená pro mě tolik jako tehdy pro dítě, tu trýzeň, která je sice ve mně dál, ale už utlumena starým člověkem, který nikam nepospíchá, a má radost z věcí skutečných, které jsou, z dobrých i špatných. Stejně tak ze vzpomínek, dobrých i špatných.
7 názorů
Tak je vidět, podle odpovědí, že holky to mají naprosto stejné jako kluci.
Tak to je přesně typická klukovská povaha, kde je možné i nemožné. U mě je to přesně stejné. Ve snu jsem se dokázal skamarádit i s brontosaurem na vesnickém rybníčku. To bylo pro mě důležité, protože pak člověk dokáže na druhého pohlížet nejen svýma očima ale i jeho. Nevím zda to mají děvčata podobné. Ale i kluci to mají asi odlišné. Třeba můj bratr si vzpomíná úplně na jiné věci než já, přestože jsme je třeba zažili společně. Představy mohou být tak silné že v ně člověk uvěří. To může být i nebezpečné, zvlášť u politiků, protože někdo uvěří i tomu že má moc nad druhými... Zajímavé zamyšlení.
Pěkný text, stanislave! Také tě ráda čtu.
Tvé vzpomínky na napůl dětské sny i vzpomínky v ohlasech mi vybavily mé polodětské/ polodospělé sny... také byly velmi výrazné, když si je doteď pamatuji. Zdával se mi vlastně jediný sen, film na pokračování a ráda jsem se do něj -nějak vědomě- vracela. Jako jediná hrdinka jsem se přátelila s partou několika známých herců a mladíků ze školy, kteří se mi v té době zrovna líbili:-), podnikali jsme výpravy ve stylu Rychlých Šípů... jedním z herců byl Pierre Brice.
Přidám něco osobního na oplátku... moje dětské sny bývaly hodně akční, milovala jsem westerny a romantiku skal a prérií... najezdila jsem na koních asi víc než žokejové na Pardubické... i když samozřejmě v reálu jsem koně obdivovala jen z uctivé vzdálenosti. Sem tam mě taky někdo zachraňoval, nejoblíbenější scéna byla, jak spolu prcháme nějakým těm banditům a pak nocujeme v přírodě, u hřejícího ohně, ta představa mě vždycky spolehlivě uspala, aniž teda došlo byť jen na polibek... Měl trošku smůlu ten můj kovboj, nebyl jsi to ty? ;)
Snění je úžasné, nikdy jsem se ho úplně nevzdala, a dokonce se někdy vracím i k těm naivním, ale kouzelným dětským a holčičím snům. Vlastně mě uklidňují, uspávají, jsou účinné proti stresujícím myšlenkám... Díky, žes mi je připomněl, a žes vyslovil tu krásnou teorii, že sny jsou stejně skutečné jako vzpomínky. Ta úvaha se mi moc líbí.
"ale časem to přešlo, časem jsem se se sebou vyrovnal, zabývat se nemožným, tahle touha opadává, jen někdy se vrátí, ale neznamená pro mě tolik jako tehdy pro dítě, tu trýzeň, která je sice ve mně dál, ale už utlumena starým člověkem, který nikam nepospíchá, a má radost z věcí skutečných, které jsou, z dobrých i špatných. Stejně tak ze vzpomínek, dobrých i špatných." skvele si to vystihol...
si vnímavý, láskavý, premýšľavý človek nad životom, jeho rôznymi etapami, podobami...
občas zabúdam, že mám svoj vek a už to nie je ako kedysi, ale skutočnosť mi to niekedy až bolestivo pripomenie...
i keď moje sny neboli zďaleka také akčné, skôr som bola tou zachraňovanou... asi okolo 8 rokov som priam bolestne snívala o živote s Indiánmi, Winnetou bol pre mňa stelesnením všetkého krásneho a ušľachtilého, vzorom a nenaplnenou láskou na celý život...