Podzimní dopoledne

Karel se schoulil do díry, kterou jeho otec přes noc vykopal na zahradě, a podivil se, zda není pro psa příliš veliká.

“Však taky není pro psa,” ozval se nad ním hlas.

“Uff, to jsi ty. Zase mi čteš myšlenky?”

Karlův malý bratr Petr stál nad jámou a neodpovídal. 

“A pro koho teda je?”

“Pro mě. Ale můžeš si ji klidně půjčit, když se ti v ní líbí.”

“Nefouká tady na mě.”

“Já vím.”

Když Karel vylezl, bratra nikde neviděl. Z mlhy vystupovaly jen obrysy známých tvarů. Hledal ho na pískovišti pod vrbou, ale marně. Nehrál si se zetlelým listí ořechu. Nebyl ani na houpačce. Nalezl ho až v protějším rohu zahrady za keři rybízu. Vyšťourával rezavou skobou maltu ze spár plotní zídky.

“Otec tě zabije, jestli tě načapá.”

“Už vylezl?”

Karel chtěl odpovědět, že neví, ale v tom oba chlapci uslyšeli šustění. Jejich otec vlekl po trávě objemný pytel z černého igelitu. Těžce oddechoval námahou.

“Nikdy jsem si neuvědomil, že byl Punťa tak těžkej,” zašeptal Karel.

Petr v odpověď jen mírně zavrtěl hlavou a ukázal prstem k jabloni.

“Vykopal tam ještě jednu.”

Karel mžoural tím směrem a spíš vytušil než uviděl velkou hromadu hlíny.

“Myslíš, že do ní dáme shnilá jablka?”

Šustění ustalo. Teď slyšeli, jak se střídavě železo zařezává do hlíny a její zrnka dopadají na igelit. Pak dusání. Pak ticho.

Mlha ještě zhoustla.

“Asi je to tak lepší, bráško.”

“Zase mi čteš myšlenky?”

“Vím, že ti bude chybět. Je mi zima.”

“Tak pojď. A neboj se.”

Šli a drželi se za ruce. Pod jabloní na ně čekal otec, opřený o rýč.