Pražská pilulka a invaze nestvůr

1. kapitola - Sen

Svět se změnil. A vše začalo ve snech.

Po internetu se šířily podivné zvěsti. Stovky populárních influencerů, kteří měli na sociálních sítích miliony sledujících, začali sdílet zvláštní, znepokojivý sen. V tom snu se objevilo město Lagos v Nigérii, pohlcené chaosem a hrůzou. Ulice města zaplnily rychle se pohybující nestvůry, nepředstavitelné bytosti s nelidskou silou a rychlostí. Zasáhly s takovou zuřivostí, že před nimi nebylo úniku. Přežít mohl pouze ten, kdo spolkl speciální tabletku – malou, nenápadnou pilulku, která byla k dostání pouze v jednom ošuntělém obchodě kdesi v Praze.

Zprvu to znělo jako nesmysl. Jen další výstřelek v záplavě podivných trendů, které se objevovaly na internetu. Ale pak začaly tyto sny hlásit další a další známé osobnosti – všichni popisovali přesně totéž. Stejné místo, stejný obchod, stejná tabletka. Mnozí z nich natočili videa, ve kterých tento sen popisovali, a ptali se svých sledujících: „Co si o tom myslíte?“

Sociální sítě explodovaly diskuzemi a spekulacemi. Někteří tvrdili, že je to jen virální marketingový trik. Jiní byli přesvědčeni, že to je nějaký druh varování. Pak, asi týden po prvním videu, se stalo něco nečekaného.

Obchod, o kterém se ve snech mluvilo, opravdu existoval. Byl to malý, zapadlý krámek na periferii Prahy, který se specializoval na různé esoterické a podivné předměty. Všichni ti, kteří ve snech hledali tabletku, najednou zjistili, že obchod začal tyto pilulky prodávat. Žádná reklama, žádné fanfáry – jednoduše byly k dispozici. Krátce nato začali influenceři zveřejňovat fotky a videa, jak si tabletku koupili, někteří dokonce ukázali, jak ji spolknou.

Šílenství po pilulkách rostlo. Lidé cestovali z různých koutů světa do Prahy, jen aby si ji koupili, a zásoby se rychle tenčily. Ale mnozí tomu stále nevěřili. Jak by mohla nějaká pilulka, prodávaná v zapadlém krámku, někoho zachránit před neexistující hrozbou? Bylo to absurdní.

O týden později však přišlo to, co si nikdo nedokázal představit.

Město Lagos v Nigérii, pulzující metropole s miliony obyvatel, se náhle ocitlo ve stínu děsivého útoku. Kamery a telefony zachytily první záběry, které se šířily po internetu s bleskovou rychlostí. Po ulicích Lagosu se rozběhly nestvůry – rychlé, nelítostné bytosti, které ničily všechno, co jim stálo v cestě. Bylo jich přes dva miliony, a jak se šířily městem, chaos narůstal. Lidé neměli šanci uniknout. Tyto bytosti byly čtyřicetkrát rychlejší než člověk, a jakmile ovládly Lagos, jejich pohledy se upřely na okolní oblasti.

Světem se začala šířit panika. Co se stalo v Lagosu, by mohlo zničit i další města. A ti, kteří měli tu záhadnou pilulku, se začali ptát: „Skutečně nás to zachrání?“

Nikdo neznal odpověď, ale jeden fakt byl jasný – proroctví se naplnilo. A svět už nikdy nebude stejný.

2. kapitola - Dáša

Dáša seděla na okenním parapetu svého malého bytu v pražské uličce a pozorovala lidi proudící do krámku naproti. Byl to zvláštní pohled – nikdy předtím tam tolik zákazníků neviděla. Obchod „Podivnosti a záhady“ byl vždy spíš tichým místem, které občas navštívili turisté, co se zatoulali do těchto zapomenutých uliček. Ale teď, jako by celé město vědělo o existenci toho obchodu. Lidé, většinou mladí, ve značkových oblečení, čekali ve frontě, trpělivě stáli před dveřmi a netrpělivě vyhlíželi, až na ně přijde řada.

„Blázni,“ zamumlala si pod nos a vrátila se zpět do svého bytu. Nenechala se snadno strhnout davem. Prožila si toho už dost na to, aby věděla, že většina takových senzací je jen nafouknutá bublina. I když se teď svět zdál zcela posedlý těmi podivnými tabletkami, Dáša se zajímala jen o to, aby si dala svůj život zase dohromady.

Nedávno se rozešla s přítelem. Byli spolu skoro tři roky, ale poslední dobou se odcizili. David, vždy plný elánu, se začal víc věnovat své práci a své ambice přenesl i do jejich vztahu. Dáša se naopak držela při zemi, spokojena s tím, co měla. Živila se roznášením reklamních letáků – práce, která byla sice fyzicky náročná, ale jí poskytovala dostatek volného času a klid. Ale David to nepochopil. Nakonec se rozhodli, že půjdou každý svou cestou. Od té doby se cítila prázdná, jako by se z ní vytratila část její identity.

Zatímco přemýšlela, její telefon zavibroval. Sáhla po něm a pohlédla na displej. Nová zpráva od jedné z jejích kamarádek: „Viděla jsi to? V Lagosu je to prý fakt šílený. Ty tabletky naproti prý fakt fungujou!“

Dáša se zamračila. Už několik dní slyšela o těch podivných tabletkách, ale nepřikládala tomu větší pozornost. Večerní zprávy, internet, sociální sítě – všude se teď mluvilo jen o tom. Ale ona zůstávala skeptická.

Vyhlédla znovu z okna. Obchod naproti byl stále plný zákazníků, a před jeho dveřmi byla fronta delší než kdy jindy. V hlavě se jí mihla myšlenka: Co když to není jen šílenství? Co když na tom opravdu něco je?

Náhlý pocit úzkosti ji přinutil vstát a začít se procházet po bytě. Venku se začalo stmívat a její myšlenky se stáčely k tomu, co se dělo ve světě. Zprávy o Lagosu byly znepokojivé. Nebyla si jistá, co je pravda a co ne, ale jedno věděla – ta atmosféra strachu a nejistoty se začala dotýkat i jí. Byla sama, zranitelná a bez iluzí.

Nakonec to nevydržela. Oblékla si bundu, popadla klíče a zamířila dolů na ulici. Sotva se dostala na chodník, zahlédla sousedku, starší ženu, která často sedávala před svým domem a klábosila s kolemjdoucími. Dnes ale měla v očích zvláštní výraz – úzkost, kterou Dáša u ní ještě nikdy neviděla.

„Ty jdeš taky pro tu pilulku?“ zeptala se sousedka, když ji viděla přicházet.

Dáša zaváhala. „Nevím… Všichni o tom mluví, ale… Mám pocit, že je to jen hloupost.“

Sousedka na ni pohlédla a přikývla.

 

3. kapitola - David

Dáša stála před vchodem do krámku a sledovala posledního zákazníka, jak si odnáší krabičku s pilulkou. Uvnitř už nebylo nic, jen prázdné regály a prodavač, který unaveně zavíral dveře. Přišla pozdě. Zklamání ji sevřelo, ale zároveň cítila i zvláštní pocit úlevy – snad se tím potvrdilo, že celé to šílenství je jen marketingový trik, jak z lidí vytáhnout peníze.

Ale ten pocit úlevy netrval dlouho. Jakmile vyšla z uličky na širší ulici, všude kolem slyšela útržky rozhovorů. Lidé mluvili o útocích na další africké země. Nestvůry postupovaly rychleji, než kdokoliv čekal, drancovaly všechno, co jim stálo v cestě, a ani vzdálené oázy uprostřed Sahary už nebyly bezpečné. Svět byl v šoku, a panika se začala šířit Evropou jako lavina.

Když Dáša dorazila zpět domů, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně. Pokusila se uklidnit, ale myšlenky jí létaly hlavou jako splašené včely. Co teď? Byla bez pilulky, sama, a všechny zprávy naznačovaly, že tenhle chaos může brzy zasáhnout i Evropu. Nevěděla, co si počít. V tu chvíli její telefon znovu zavibroval. Tentokrát to bylo něco jiného než obvyklé zprávy. Na displeji blikalo jméno, které nečekala – David. Zamračila se, ale hovor přijala. „Davide?“

„Dášo,“ ozval se jeho hlas, který zněl nezvykle klidně, skoro až triumfálně. „Slyšel jsem, že ty tabletky naproti jsou vyprodané. Všichni po nich šílí, co?“

„Jo, už tam nic nemají,“ odpověděla chladně. „Co potřebuješ?“

Chvíli bylo ticho, než David pokračoval. „Víš, mám jednu pilulku navíc. Koupil jsem ji, kdyby se něco stalo. Můžeš ji mít, Dášo.“

Zastavilo se jí srdce. „Opravdu?“

„Ano,“ řekl s tónem, který jí připomněl jejich společnou minulost. „Ale mám jednu podmínku.“

Nervózně polkla. „Jakou podmínku?“

David se chvíli odmlčel, pak spustil: „Chci, aby ses ke mně vrátila. Dášo, chci, abys byla poslušná, jako dřív. Žádné hádky, žádné nesmysly. Uděláš, co ti řeknu, a budeme znovu spolu. Tak jako předtím.“

Dáša zůstala na místě zmrzlá, jako by na ni dolehlo celé tíživé ticho jejich prázdného bytu. Myšlenky na všechny jejich hádky, na to, jak se jí snažil ovládat a měnit ji, se jí mihly hlavou. Ale pak přišla myšlenka na nestvůry. Na chaos a strach, který se šířil světem.

„Tak co, Dášo?“ naléhal David. „Jsi rozumná, víš, že tohle je jediná šance. Pojď za mnou, pilulka tě zachrání. Uděláme to po mém, a přežijeme to.“

Stála tam, telefon přitisknutý k uchu, a její mysl vířila mezi zoufalstvím a vztekem. Představila si, jak by se vrátila k Davidovi, jak by žila pod jeho kontrolou jen proto, aby získala tu mizernou pilulku. Ale pak si také představila, co by se stalo, kdyby to neudělala – svět mimo její byt, kde se šíří smrtící nestvůry, a ona bez jakékoliv šance na přežití.

Nakonec, když se Davidova trpělivost začínala lámat, Dáša tiše odpověděla: „Dobře, přijdu.“

Telefon utichl a Dáša zůstala sama v přítmí svého bytu, kde se ve vzduchu vznášel pocit osudovosti. Nevěděla, jestli udělala správně, ale teď už nebylo cesty zpět. Věděla, že se právě upsala něčemu strašnému, ale taky věděla, že strach z toho, co se děje venku, ji donutil obětovat víc, než kdy chtěla.

Zhluboka se nadechla, oblékla si bundu a vyšla z bytu. Venku začínalo svítat a město bylo nezvykle tiché, jako by se chystalo na něco, co všichni tajně tušili, ale nikdo si to nechtěl přiznat.

Dáša stála před Davidovými dveřmi a chvíli váhala, než zaklepala. Ve vzduchu se mísila její nejistota s neodbytným pocitem strachu, který se jí usadil někde hluboko v žaludku. Když se dveře otevřely, první, co ucítila, byl pach alkoholu.

David stál ve dveřích, mírně se kýval a v ruce svíral napůl vypitou lahev whisky. Jeho oči byly zakalené a pohled, který na ni vrhl, nebyl ani vzdáleně přívětivý.

„Tak jsi přišla,“ pronesl s hořkým úšklebkem, který ji hned zarazil. Očekávala od něj ledacos, ale tohle… tohle bylo horší, než si představovala.

„Ano, přišla jsem,“ odpověděla tiše, snažíc se ignorovat podivný svíravý pocit v hrudi. Věděla, že pokud chce pilulku, musí hrát podle jeho pravidel. Ale ten pach alkoholu a jeho přístup jí začínaly v hlavě rozsvěcet varovná světla.

„Pojď dál,“ zamumlal, couvl zpět do bytu a nechal Dášu projít. Jakmile za ní zavřel dveře, napětí v místnosti se dalo krájet.

David si sedl na pohovku, nohy natáhl před sebe a znovu si přihnul. „Víš,“ začal, „celou dobu jsem si říkal, že to stejně uděláš. Vždycky jsi byla ta slabá. Jen jsem čekal, kdy za mnou přijdeš.“

Jeho slova jí zasáhla jako rána do břicha. Už od začátku vztahu měl tendenci ji podceňovat, ale po rozchodu si slíbila, že už to nikdy nepřipustí. A teď tu byla, v pasti, se stejnou starou hrou, která se opakovala znovu a znovu.

„Davide,“ začala, snažíc se udržet klid, „řekls mi, že máš pilulku navíc. Takže mi ji dáš, nebo ne?“

David se zasmál, hořce a chladně. „Jo, mám ji. Ale jen když uděláš, co říkám. Budeš u mě, a budeš dělat přesně to, co chci. Jinak tu pilulku nedostaneš, a já ti ji taky nenabídnu podruhé.“

Dáša pocítila vztek, který ji zahřál. Tenhle muž, kterého kdysi milovala, ji teď ponižoval a nutil do něčeho, co by nikdy dobrovolně neudělala. Na chvíli zavřela oči a zhluboka se nadechla. Věděla, že rozhodnutí je na ní, ale teď, když stála tváří v tvář Davidovi, si uvědomila, že ztráta sebeúcty by pro ni byla horší než jakékoliv nebezpečí venku.

„Nechci tvoji pilulku, Davide,“ řekla pevně, její hlas byl klidný a rozhodný. „Nechci mít nic společného s někým, kdo se takhle chová.“

David se na ni chvíli díval, jako by nechápal, co právě řekla. „Tak si jdi a chcípni venku,“ procedil skrz zuby. Dáša se otočila a bez dalšího slova vyšla z bytu. Dveře za sebou zavřela s rozhodností, jakou dlouho necítila. Cítila strach, ale i úlevu.

Jakmile byla venku, její telefon zavibroval. Otevřela zprávu a zamrzla na místě. Byla to oznámení od velkých zpravodajských kanálů. První příběh o tom, jak hrdina v Egyptě na břehu Nilu dokázal useknout nestvůře hlavu. Mluvilo se o něm jako o legendě, o muži, který se stal inspirací pro miliony. Podle jeho výpovědi spolkl pražskou pilulku a díky ní se nestvůra nedokázala jeho útoku bránit. Bylo to jako příběh z jiného světa, ale Dáša věděla, že tenhle svět teď je právě takový – plný neuvěřitelného strachu a neuvěřitelných činů.

Další zpráva se týkala prezidenta Petra Pavla, který reagoval rychle. Povolal všechny, kteří pilulku užili, aby se přidali k obraně členských zemí NATO. Rozkaz byl jasný a tvrdý – neuposlechnutí znamená trest. Každý, kdo pilulku spolkl, byl povinen hlásit se u vojenské policie. Občané byli vyzýváni, aby tyto osoby okamžitě nahlásili, pokud neuposlechnou.

Dáša se zastavila uprostřed ulice. Srdce jí bušilo a ruce se třásly. David. On tu pilulku měl, a určitě by se ji snažil schovat nebo prodat za ještě vyšší cenu, než jakou si zaplatila za svou důstojnost.

Měla ho udat?

4. kapitola - Udání

Stála tam, uprostřed pražské noci, a v hlavě se jí odehrával boj. David si zasloužil být potrestán za to, jak se k ní choval. A pokud ho neudá, co když se jednou dostane do rukou vojenské policie a v jejich očích bude zločinec i ona, protože mlčela?

Nadechla se, pak vytáhla telefon a rozhodla se. Zavolala na linku, kterou nově zřídili pro hlášení osob s pilulkou.

„Dobrý den,“ řekla do telefonu, její hlas byl pevný. „Chci nahlásit jednoho muže, který má pražskou pilulku, ale nechce se přidat k obraně.“ Dala jim Davidovu adresu a popsala, co se stalo.

Když hovor skončil, Dáša cítila směsici emocí. Strach, úlevu, a především pocit, že udělala správnou věc. Bylo jí jasné, že tím, co udělala, se její vztah s Davidem definitivně uzavřel, ale byla na to připravená.

Ve světě, kde se normální pravidla zhroutila a každý bojoval o přežití, Dáša právě udělala krok, který ji mohl buď zničit, nebo jí dát novou šanci. Ať to bylo jakkoli, věděla, že je na cestě, kterou si vybrala sama.

Dáša došla domů a s unaveným povzdechem se opřela o dveře. Myšlenky jí stále vířily v hlavě, především na to, co právě udělala. Zradila Davida, ale zároveň cítila, že to bylo správné. Nemohla žít s pocitem, že by dopustila, aby někdo jako on dál manipuloval s lidmi, když byl svět v takovém chaosu.

Sotva však stihla sundat bundu a odložit klíče na stolek, ozvalo se na dveře ostré a naléhavé zaklepání. Dáša se zarazila. Srdce se jí rozbušilo rychleji, ale přesvědčovala se, že je to jen soused nebo někdo z ulice. Přesto opatrně nahlédla do kukátka a to, co viděla, jí vzalo dech.

Před jejími dveřmi stáli dva muži v uniformách vojenské policie, se zbraněmi zavěšenými na rameni. Jeden z nich znovu zaklepal, tentokrát hlasitěji. Dáša se snažila uklidnit, ale nervy jí pracovaly na plné obrátky. Co se děje? Proč přišli?

„Otevřete, vojenská policie!“ zazněl pevný hlas za dveřmi.

Dáša váhavě odemkla dveře a pootevřela je jen na škvíru. „Ano? Co se děje?“

Jeden z vojáků ji přísně přeměřil pohledem. „Jste Dáša Nováková?“

Přikývla, ale hlas jí selhal. „Ano, jsem to já. Co se stalo?“

„Budete s námi muset jít,“ řekl stroze. „Jste obviněna ze spolupráce s nepřítelem a zadržování strategických informací.“

Dáše se podlomila kolena. „Cože? To musí být nějaký omyl! Já nic takového nedělám!“

Druhý voják, který zatím mlčel, přistoupil blíže a podal jí dokument s obviněním. „Váš bývalý přítel, David Malý, vás obvinil z toho, že udržujete kontakt s majitelem krámku s pilulkami a že jste zodpovědná za zastavení jejich prodeje. Také uvedl, že jste agentka Ruska.“

Dáša cítila, jak se jí začíná točit hlava. „To není pravda! S Davidem jsem se rozešla, protože byl manipulativní a agresivní. Nemám s tím krámkem nic společného, a rozhodně nejsem žádná agentka!“

„V obvinění také stojí,“ pokračoval voják nezúčastněně, „že máte ruské kořeny a vaše matka žije v Moskvě. To stačí k tomu, aby bylo vaše chování považováno za podezřelé. Musíte s námi na výslech.“

Dáša se pokusila zadržet slzy, ale bezvýsledně. Bylo jí jasné, že David tohle udělal z pomsty, zneužil jejího původu a matčiny situace, aby se jí zbavil. Byla v šoku, ale také jí začínalo docházet, že situace je vážnější, než si myslela.

„Nemáte žádné důkazy,“ zkusila ještě poslední zoufalý argument. „Jediné, co máte, jsou lži mého bývalého přítele.“

Voják, který držel dokumenty, se na ni podíval chladně. „To rozhodnou naši vyšetřovatelé. My jsme tady proto, abychom vás dopravili na základnu. O dalším postupu rozhodnou nadřízení.“

Dáša věděla, že nemá na výběr. Věděla také, že její původ bude proti ní a že v atmosféře rostoucí paranoie vůči Rusku bude mít jen malou šanci se obhájit. Přesto se však nehodlala vzdát bez boje.

„Dobře,“ řekla nakonec tiše, ale pevně. „Půjdu s vámi, ale říkám vám, že jsem nevinná. Ať se stane cokoliv, budu se bránit.“

Vojáci přikývli a nechali ji obléknout si kabát. Jakmile ji vedli ven z bytu, Dáša cítila, jak se jí sevřelo srdce. Netušila, co jí čeká, ale byla odhodlaná bojovat za svou pravdu.

Když jí vedli chodbou, sousedé vycházeli ze svých bytů a sledovali ji s nechápavými a ustrašenými pohledy. Dáša si však uvědomila, že to není jen její boj – svět se změnil a každý se teď ocitl v ohrožení, ať už ze strany nestvůr, nebo vlastního strachu.

A tak ji vojenská policie odvedla, zatímco na druhé straně města zadržený David sledoval zprávy a čekal, co se stane. Nevěděl, že jeho čin spustil něco, co už nemohl kontrolovat. Dáša měla ještě před sebou dlouhou a trnitou cestu, na které by musela prokázat nejen svou nevinu, ale i to, že se nenechá zlomit – ani lidmi, ani světem, který se kolem ní hroutil.

5. kapitola - Zadržení

David se probírá z kocoviny s těžkým pocitem v hlavě a ještě těžším v srdci. Leží na tvrdé pryčně ve špinavé cele, kde ho drží spolu s dalšími zadrženými. Hlava mu třeští a žaludek se mu obrací, ale nejhorší je ten neodbytný pocit lítosti, který mu hlodá v nitru. Lítost, že křivě nařknul Dášu, ženu, kterou kdysi miloval, ale zároveň nedokáže přehlédnout svůj vztek. Vztek, že se k němu nechtěla vrátit, že ho udala, když se jí snažil pomoci – alespoň tak si to teď omlouval.

Vojáci ho hodili do cely s dalšími floutky, kteří se tvářili stejně ztrhaně jako on. Žádní hrdinové, spíš zoufalci, kteří měli dost štěstí, že si včas zajistili pilulku, nebo alespoň věřili, že ji mají. David si není jistý, jestli ta jeho pilulka je vůbec pravá. Koupil ji totiž podezřele levně od překupníka v nějakém temném podchodu, když mu bylo jasné, že oficiální prodej je pryč a poslední zásoby mizí. Měl dvě, jednu nabídl Dáše jako prostředek, jak ji získat zpět. Teď mu ta druhá leží v kapse uniformy, kterou mu vojenská policie přidělila, a on neví, jestli je to jen falešná naděje, nebo skutečný zázrak.

V cele panuje ticho, které občas naruší jen šepotání či tlumený smích, ale převládá pocit úzkosti. Vojáci se pravidelně objevují na chodbě a kontrolují zadržené, občas s nějakou zprávou o tom, co je čeká. Před chvílí prošel jeden z nich a oznámil jim, že budou nasazeni na syrsko-turecké hranici. Mají bránit Evropu před invazí nestvůr, které už se dostaly i do severní Afriky a teď směřují na sever.

Davidovi se z toho svírá žaludek. Nikdy nebyl žádný bojovník. Vždycky se vyhýbal problémům, radši si hleděl svého a žil tak, aby se měl dobře. Představa, že by měl jít do války proti monstrům, která byla čtyřicetkrát rychlejší než člověk a drancovala celé národy, ho děsí k smrti. Přesto se snaží tvářit, že ho to netrápí, že je nad věcí. Stejně jako ostatní v té cele.

„Myslíš, že to zvládneme?“ zeptá se ho jeden z dalších zadržených, mladík s nervózním pohledem, který se neustále otáčí za zvuky z chodby.

David se zamračí. „Jasně, že jo,“ odpoví, i když sám sobě nevěří. „Máme přece ty pilulky, ne?“

Mladík přikývne, ale nezdá se, že by ho to uklidnilo. „A co když… co když nejsou pravé?“

Davidovi se z toho sevře žaludek ještě víc. „Musíme doufat, že jsou,“ odpoví neochotně, ale vzápětí ho přemůže vlna nejistoty. Pokud jsou jeho pilulky falešné, má vůbec nějakou šanci? A co Dáša? Byla by teď v bezpečí, kdyby mu důvěřovala? Nebo by ji falešná pilulka odsoudila k smrti stejně jako jeho?

Začíná přemýšlet nad tím, co by udělal, kdyby měl možnost něco změnit. Pokud by věděl, že Dáša bude v bezpečí, kdyby jí dal tu pravou pilulku… Ale to už je teď jedno. Nemůže vrátit čas. Nemůže změnit, co se stalo. Může jen čekat a doufat, že bude mít aspoň nějakou šanci přežít.

Dveře cely se náhle otevřou a dovnitř vstoupí dva vojáci. „Postavte se do řady!“ zařvou. „Půjdete na výcvik. Přežijí jen ti, co budou připravení!“

David se se sevřeným žaludkem přidá k ostatním, kteří se pomalu staví do řady. Jakmile vyjdou na chladnou chodbu, slyší, jak se za nimi dveře cely s kovovým rachotem zavírají. A zatímco kráčí chodbou, kde kroky znějí dutě a ozvěna jim přidává na hrozivosti, David cítí, jak se mu v hlavě roztáčí kolotoč myšlenek.

Je tohle konec? Je to poslední šance, jak něco změnit, jak ukázat, že není jen zbabělec a podrazák? Ale na druhou stranu – má vůbec nějakou šanci, pokud ta pilulka, kterou má u sebe, není pravá?

Otázky, pochybnosti a strach ho pronásledují jako stíny, když ho vedou na nádvoří, kde čekají další vojáci, zbraně a instruktoři, připravení naučit je, jak bojovat proti tomu, co teprve přijde. David ale cítí, že boj v jeho mysli je snad ještě těžší než ten, který ho čeká venku. A zatímco pochoduje s ostatními na cvičiště, jediná myšlenka, která mu neustále vrtá hlavou, je Dáša. Co s ní bude?

6. kapitola - Kniha

Zbyšek byl majitelem toho malého, ošuntělého obchůdku v pražské uličce, kam chodili lidé, kteří hledali něco neobvyklého. Police byly plné amuletů, vonných tyčinek, podivných krystalů a knih, které slibovaly duchovní probuzení, ale i Zbyšek sám nevěřil, že by se v tom nacházelo cokoliv magického. Přesto měl obchod svůj stálý okruh zákazníků, kteří byli ochotni platit za špetku naděje, iluze, nebo prostě jen za trochu neškodného šarlatánství.

Zbyšek nebyl bohatý ani úspěšný, ale svou práci měl rád. Zvláště kvůli jedné konkrétní dívce – Dáše, která do schránek v okolí pravidelně vhazovala slevové letáky. Zbyšek často sledoval, jak kolem jeho obchodu prochází, s plnou taškou letáků přes rameno, a snil o tom, jak by ji jednou oslovil. Ale vždycky si řekl, že ještě nenastal ten správný čas. Až jednou bude bohatý, až si vydělá na něčem, co opravdu funguje, pak jí vyzná své city. Představoval si, jak mu pak padne k nohám, až uvidí jeho úspěch.

Občas mu v obchodě pomáhal jeho bratranec Karel, který se do obchodu vlastně jen zatoulal, když potřeboval nějaký přivýdělek. Byl na rozdíl od Zbyška upovídaný a lehkovážný, ale práce mu šla od ruky, i když se občas podivoval nad tím, co to vlastně prodávají.

Jednoho dne však do obchodu přišel zvláštní zákazník. Byl to starší muž, s dlouhým kabátem a zvláštním pohledem v očích, který se Zbyškovi okamžitě zdál podezřelý. Ten muž nesl starou, omšelou knihu, kterou položil na pult s tichým, skoro až tajemným úsměvem.

„Tahle kniha,“ začal muž šeptem, „je starší, než si dokážete představit. Mnoho lidí touží po moci, ale jen málo jich ví, jak ji správně získat.“

Zbyšek si knihu prohlédl. Byla tlustá, s koženou vazbou, která byla na několika místech potrhaná. Na hřbetu bylo vyryto jméno, které nedokázal přečíst, a stránky byly zažloutlé a plné ručně psaných poznámek.

„Ovládání snů,“ řekl ten muž, jako kdyby četl Zbyškovi myšlenky. „To je to, co tahle kniha nabízí. Její tajemství však může odhalit jen ten, kdo je opravdu připraven.“

Zbyšek byl skeptický. Celé to znělo jako další z těch podvodů, na které už narazil nesčetněkrát. Ale něco v očích toho starce, něco v té tiché naléhavosti, s jakou mluvil, Zbyška přimělo, aby si knihu nechal.

„Kolik za ni chcete?“ zeptal se nakonec, ačkoliv měl pocit, že se snad ani nedokáže rozhodnout, zda to chce koupit.

Muž mávl rukou. „Nejde o peníze,“ řekl záhadně. „Stačí, když budete vědět, že až přijde správný čas, tato kniha si najde cestu k tomu, kdo ji opravdu potřebuje. Váš úkol je jen udržet ji v bezpečí.“

S těmito slovy se starý muž otočil a odcházel z obchodu, aniž by si vzal peníze nebo se ohlédl. Zbyšek se za ním díval, až zmizel z dohledu, a pak se podíval na knihu, kterou držel v rukou. Cítil zvláštní mrazení, jako kdyby se na jeho životě něco změnilo, a přitom nedokázal říct co.

7. kapitola - Pilulka

Zbyšek si knihu vzal domů a strávil několik večerů jejím prohlížením. Četl o rituálech, meditacích a technikách, které měly vést k ovládnutí snů. Byly tam i podivné návody, jak pomocí bylin, esencí a zvláštních látek vytvořit substanci, která by sny ovlivnila. Zpočátku si myslel, že jde jen o další zbytečnou knihu, ale čím více četl, tím více začínal věřit, že to možná není jen obyčejný nesmysl.

Jednoho dne, když si Karel všiml, jak Zbyšek pečlivě knihu studuje, zeptal se ho, co to vlastně dělá. Zbyšek se mu svěřil se svými pochybnostmi i s tím, co mu starý muž řekl.

„A co když to opravdu funguje?“ zeptal se Karel, v očích ten známý záblesk zvědavosti. „Měli bychom to zkusit.“

A tak se do toho pustili. Zbyšek a Karel začali experimentovat s recepty a rituály z knihy. Ze začátku nic nefungovalo, ale nakonec se jim podařilo vyrobit první pilulku. Byla malá, modravá, a voněla po bylinkách a nějaké zvláštní směsi, kterou nemohli přesně určit. První zkoušku provedli na sobě – a to, co následovalo, jim vzalo dech.

Když tu pilulku spolkl Zbyšek, usnul s myšlenkou na Dášu. A tu noc se mu zdál sen, který byl tak živý, tak reálný, že si myslel, že je to skutečnost. Ve snu viděl Dášu, jak přichází k němu do obchodu, usmívá se na něj a říká mu, že celou dobu věděla, že je to on, kdo jí posílá tajemné pohledy zpoza pultu. Byla krásnější než kdy předtím a on cítil, že všechno, co kdy chtěl, se naplnilo.

Ráno se probudil a sen byl stále čerstvý v jeho mysli. Bylo to neuvěřitelné, a přesto tak reálné. Zbyšek věděl, že je na prahu něčeho velkého. Pokud tahle pilulka funguje, pak by to mohl být jeho vstupenka do bohatství a snad i k srdci Dáši.

A pak přišly ty sny. Nejdřív se o nich jen šeptalo, ale brzy začali lidé na internetu sdílet, jak se jim zdálo o Lagosu a o hrůzách, které tam měly přijít. A tak Zbyšek a Karel začali vyrábět více pilulek, tentokrát podle pokynů z knihy, které měly chránit ty, kteří je užijí. A když se zprávy o pilulkách rozšířily, lidé začali proudit do jejich obchodu, lační po ochraně, kterou jim nabízeli.

Zbyšek byl na vrcholu, když se jedné noci zastavil před svým obchodem a přemýšlel o Dáše. Kdyby věděla, co všechno udělal, jak moc pro ni riskoval… Možná by se na něj podívala jinak. Možná by konečně získal její pozornost.

Ale osud měl pro Zbyška jiné plány. Jak pilulky mizely z regálů a šířily se po světě, začínalo být jasné, že Zbyškův život se změní navždy – a to ne nutně k lepšímu.

Zbyšek vydělává na pilulkách slušné peníze. Byl to vlastně jeho nápad, nahrát do hlav nejvlivnějších influencerů trochu za vlasy přitažený výjev z Lagosu a pak záběr jeho krámku, který nabízí ochranu. I tento trik vyčetl v knize. Pilulky vyráběl v tajné laboratoři a Karel je v krámku prodával. Jednoho dne mu volal Karel, že ty nestvůry v Lagosu se staly skutečností. Měl hrůzu, že způsobili konec světa. Zbyšek nechápal, jak se to mohlo stát. Mělo to pouze ovládat sny, nikoliv měnit realitu. Celý den studoval knihu, chtěl to celé nějak zvrátit. Ten den nevyrobil ani jednu pilulku. Nevěřil tomu, že fungují. Karel mu pak volal, že už jsou vyprodané, že ve frontě viděl Dášu, ale už se na ní nedostalo. 

8. kapitola - Únos

Za pár hodin do jeho laboratoře vtrhli rusky mluvící agenti, svázaný Karel jim ukázal cestu. Svázali i Zbyška a nakládali jeho celou laboratoř do nákladního auta. 

Zbyšek seděl svázaný na studené podlaze své laboratoře, zmatený a vystrašený. Ruský mluvící agenti, kteří ho obklopovali, nevypadali jako obyčejní kriminálníci – jejich pohyby byly přesné a profesionální. 

Agentů bylo pět, všichni odění v černých kombinézách bez označení. Hbitě se pohybovali po laboratoři, pečlivě balili každou součástku, každou lahvičku s bylinami a všechny knihy, včetně té, která všechno spustila. Jeden z nich, nejspíš velitel, držel knihu pevně v rukou a zkoumal ji se zájmem. Zbyšek nevěděl, co s ní zamýšlí, ale jisté bylo, že nebyli tady jen pro ty pitomé pilulky.

Zbyšek v duchu proklínal den, kdy se rozhodl přeměnit neškodnou ezoterickou obchodní strategii v mezinárodní noční můru. Neměl tušení, že kniha obsahuje takovou moc, že její magické pokyny nejenže ovládnou sny, ale také mohou skutečně změnit realitu. Jak se ty nestvůry dostaly z těch snů do skutečného světa? Co všechno ještě kniha skrývala?

„Co budete s tím dělat?“ odvážil se Zbyšek zeptat, hlas se mu třásl strachy. Velitel ho ignoroval, zaměřený na pečlivé prohlížení knihy. Jeden z agentů mu však odpověděl chladně, s těžkým ruským přízvukem: „To není tvoje starost.“

Karel se zmohl na slabé, kajícné pohledy směrem k Zbyškovi, jako kdyby doufal, že mu jeho zrada bude odpuštěna. Zbyšek ale cítil spíše zoufalství než zlost. Celé to mělo být jen výdělečné dobrodružství, způsob, jak si získat peníze a možná i Dášu. Ale teď, když viděl, co se stalo, litoval, že se do toho vůbec pustil.

Když agenti konečně naložili všechny věci do nákladního auta, velitel přistoupil k Zbyškovi. „Vy dva jdete s námi,“ řekl suše. „Vaše znalosti ještě budou potřeba.“

Zbyšek nevěděl, co si pod tím představit, ale rozhodně to neznělo dobře. S hlavou plnou otázek a obav se nechal spolu s Karlem odvést do auta. Byli nacpáni na zadní sedadlo, kde je jeden z agentů neustále sledoval s napjatou pozorností.

Cesta byla dlouhá a Zbyšek měl dost času přemýšlet. Stále se snažil pochopit, co se vlastně stalo. Jestliže kniha skutečně obsahovala schopnost měnit sny v realitu, jak to mohl nevědět? Proč ho to nenapadlo dřív? Možná, že ten starý muž, který mu knihu přinesl, věděl víc, než dával najevo.

Když konečně dojeli na neznámé místo – jakési opuštěné skladiště na okraji města – byl Zbyšek přinucen vystoupit. Když ho vedli dovnitř, všiml si, že skladiště je plné dalšího vybavení a lidí, kteří pracovali na různých zařízeních. Nebyli to jen agenti, byli tu i vědci, kteří analyzovali jeho výtvory.

Velitel ho dovedl k jednomu z přístrojů a přinutil ho posadit se. Před ním stál stůl, na kterém ležela kniha otevřená na kapitole o ovládání reality skrze sny.

„Řekneš nám všechno, co víš,“ poručil velitel chladně. „Pokud chceš přežít, raději začni hned.“

Zbyšek se cítil v pasti, ale pochopil, že nemá na výběr. Začal vyprávět vše, co věděl o knize, o pilulkách a o tom, jak se všechno seběhlo. Přitom se snažil přijít na to, jak by mohl situaci zvrátit. Jak zastavit nestvůry, jak dostat zpět svůj život.

Když skončil, velitel ho poslal zpátky do rohu skladiště, kde na něj dohlíželi dva strážci. Zbyšek se bezmocně díval, jak vědci začínají provádět své experimenty. Měl pocit, že tohle všechno spustil on, a teď už to nemohl zastavit.

V ten okamžik mu došlo, že peníze, moc a dokonce ani Dáša nestojí za to, co rozpoutal. Chtěl by se vrátit zpět, všechno to odčinit, ale věděl, že je na to už příliš pozdě. Hluboko v sobě začal pochybovat o tom, jestli kdy existovala cesta ven z téhle noční můry, nebo jestli byl odsouzen k tomu být navždy vězněm svého vlastního selhání.

Jak se noc táhla dál a svět venku bojoval s nestvůrami, Zbyšek věděl jedno – musí najít způsob, jak ty stvůry zastavit, ať to stojí cokoliv. Ale v tomhle opuštěném skladišti, obklopen nepřáteli a bez naděje na útěk, to byla jen planá touha, která ho pomalu sžírala zevnitř.

9. kapitola - Výslech

Dáša seděla na tvrdé židli v malé, strohé místnosti bez oken. Naproti ní, za stolem, seděl chladně vypadající muž v uniformě vojenské policie. Už několik hodin ji vyslýchali, kladli jí otázky, které se neustále točily kolem jejího původu, kontaktů a toho, co věděla o krámku s pilulkami. Dáša byla vyčerpaná, zmatená a vystrašená.

Na stole před ní ležela fotografie. Dva robustní muži, jejich tváře hrubé a tvrdé, typické pro příslušníky sibiřských národů, odváděli svázaného Karla. Jeho obličej byl zkřivený v bolestné grimase, v očích směs strachu a zoufalství. Fotografie byla zrnitá, pořízená narychlo, ale dostatečně jasná na to, aby Dáša pochopila, že se jedná o něco vážného.

„Takže vy tvrdíte, že tyhle muže neznáte?“ zeptal se ji vyšetřovatel už poněkolikáté, jeho hlas stále stejně chladný a nekompromisní.

Dáša zavrtěla hlavou. „Neznám je. Nikdy jsem je neviděla,“ odpověděla, její hlas byl slabý, ale pevný. Snažila se, aby nezněla vystrašeně, ale vnitřně jí svíral pocit bezmoci. „A Karel... já ho sotva znám. Jen jako prodavače z krámku, kde jsem někdy kupovala věci. To je všechno.“

Vyšetřovatel si ji chvíli měřil pohledem, jako by zkoumal její duši skrze její oči. „A co víte o tom, co se stalo v Lagosu? Jakou roli v tom sehrál ten krámek?“ pokračoval klidně, ale naléhavě.

„Opravdu nic nevím,“ odpověděla Dáša. „Jen to, co jsem viděla na internetu. Ty pilulky... lidi říkali, že je to jen podvod. Nemyslela jsem si, že je to skutečné. A už vůbec jsem nevěděla, že by v tom byla nějaká ruská spojka.“

Muž se opřel do židle, jeho tvář zůstávala nečitelná. „Máme důkazy, že jsi udržovala kontakt s Karlem a majitelem toho krámku,“ pronesl pomalu. „Někdo tady lže. A lháři tady nemají šanci na milost.“

Dáša cítila, jak se jí sevřel žaludek. Věděla, že s Karlem žádný blízký vztah neměla, a se Zbyškem už vůbec ne. Ale jak by to mohla dokázat? Byla ztracená v té síti intrik, kterou neznala a nerozuměla jí. A teď, když se do toho zamotaly i ruské zájmy, situace se stala ještě nebezpečnější.

„Možná má David něco společného s touhle fotkou,“ ozvala se po chvíli ticha, ale její hlas zněl nejistě. „On... on je ten, kdo mě udal. Řekl vojákům, že jsem ve spojení s majitelem krámku, ale to není pravda. Možná... možná mi to chtěl jen vrátit.“

Vyšetřovatel ji znovu přejel pohledem, ale tentokrát v jeho očích problesklo něco nového – možná náznak zvědavosti, nebo dokonce pochybnosti. „David? Ten, který tě udal? To je zajímavé,“ zamumlal a vstal. „Tímhle směrem se možná vydáme.“

Dáša se zhluboka nadechla, když vyšetřovatel odcházel z místnosti. Ale pocit úlevy byl krátkodobý. Byla si vědoma, že její situace je vážná a že jakákoliv další chyba by mohla být osudná. Bude muset najít způsob, jak z téhle šlamastyky ven, ale bez spojenců a se všemi podezřelými pohledy na sobě to vypadalo beznadějně.

Zůstala v místnosti sama, její myšlenky vířily. Znovu pohlédla na fotografii. Bylo jasné, že David tohle nemohl mít na svědomí. Vše nasvědčovalo tomu, že tady jde o něco mnohem většího, než si kdy dokázala představit. Co když byla jen pěšákem ve hře, která sahala mnohem dál, než si kdy myslela?

Musela přemýšlet rychle. Jestli chtěla přežít, musela se rozhodnout, komu může věřit, a jakým směrem se vydat. Ale v téhle hře na život a na smrt nebylo vůbec jasné, kdo jsou přátelé a kdo nepřátelé.

10. kapitola - Válka

David stál na chladné, kamenité půdě syrsko-turecké hranice a hleděl do temné dálky. Vítr mu šlehal do tváře prach a písek, zatímco kolem něj stála skupina asi dvaceti nedobrovolných odvedenců, stejně zoufalých jako on. V ruce držel mačetu, jejíž rukojeť se mu zdála až příliš těžká. Za nimi, nedaleko, se opíral o terénní vůz voják se samopalem, neustále je sledoval, připraven zastřelit kohokoli, kdo by se pokusil o útěk.

David cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Na radaru, který držel jeden z vojáků, se jasně rýsovaly rychle se přibližující tečky – nestvůry. Ta monstra, která před pár týdny existovala jen v nočních můrách, teď mířila přímo na ně. Věděl, že nemají žádnou šanci. Jejich jedinou zbraní byly mačety, zatímco nestvůry byly neuvěřitelně rychlé a smrtící.

Cítil, jak mu v hrudi narůstá panika, ale zároveň i jakési podivné odhodlání. Neměl co ztratit. Vzpomněl si na Dášu. Byl zahanbený a cítil vinu, že ji zradil, že ji křivě obvinil. Musel to napravit, než bude pozdě.

Otočil se k nejbližšímu spolubojovníkovi, chlapíkovi zhruba ve středních letech, který vypadal, že má v očích stejně beznaděj jako on sám. „Poslouchej,“ začal David, hlasem zlomeným a tichým. „Musíš něco udělat, pokud to přežiješ. Musíš předat zprávu do Česka.“

Muž se na něj zmateně podíval, ale přikývl. „O co jde?“

„Řekni jim, že Dáša Nováková je nevinná. Já… já jsem ji křivě obvinil. Není agentka, nemá s tím krámkem nic společného. Prosím, udělej to, pokud se z toho dostaneš.“

Muž přikývl, byť nechápal, proč by zrovna v tuhle chvíli měl být někdo zachraňován v jiném světadílu. Ale viděl Davidovu zoufalou tvář, a tak jen přikývl.

V tu chvíli se zvedl vítr a ve tmě před nimi se začaly objevovat stíny. Nestvůry se blížily. Byly rychlé, příliš rychlé. David pevně sevřel mačetu, srdce mu bušilo jako o závod. Všechny přípravy byly zbytečné, instinkt převzal kontrolu. Musel bojovat.

První nestvůra se na něj vrhla s neuvěřitelnou rychlostí. David máchl mačetou, ale jeho ruka byla příliš pomalá. Cítil, jak ho obrovská síla srazila k zemi, jeho tělo se setkalo s kamenitou zemí s bolestivým nárazem. Rozmazaně viděl, jak se kolem něj míhají postavy, výkřiky a řev naplňovaly vzduch.

Cítil, jak ho něco udeřilo do hrudi, bolest pronikla jeho tělem. Pilulka, kterou spolkl před několika dny, měla být jeho ochranou, jeho zbraní proti těmto stvůrám. Ale teď, když se mu z těla dral poslední dech, pochopil strašlivou pravdu – pilulka byla falešná. Chtěl křičet, ale hlas se mu zadrhl v hrdle. Vzpomněl si na Dášu, na to, jak ji zradil, a hořkost mu naplnila ústa.

Když naposledy vydechl, svět kolem něj ztratil barvy a zvuky se vzdálily. Jeho tělo ochablo, oči se mu zavřely a v ten okamžik bylo po všem.

Bitva ale pokračovala. Nestvůry se valily jako přílivová vlna, ale odvedenci se nevzdávali. Někteří z nich měli štěstí a jejich pilulky fungovaly. V mžiku usekávali hlavy nestvůrám a drásali jejich těla. Krev a stříkance masa létaly vzduchem, ale lidé, vyzbrojeni pouze mačetami, stáli pevně na svých místech.

Z dvaceti odvedenců jich přežilo jen pár. Ti, kteří přežili, věděli, že nemohou být hrdinové, ale že musí bojovat dál. Jak bitva utichala a prach se usazoval, přeživší stáli mezi hromadami mrtvých nestvůr a těly svých padlých druhů.

Muž, kterému David svěřil svůj vzkaz, stál zadýchaný a otřesený nad Davidovým mrtvým tělem. Otočil se ke svým zbývajícím spolubojovníkům a zamyslel se nad tím, co teď bude dělat. Věděl, že má jednu povinnost, kterou musí splnit, jakmile se dostane zpět do bezpečí. Davidův vzkaz musí předat do Česka, i kdyby to znamenalo vrátit se do pekla.

A tak zatímco se noc zvolna měnila v úsvit, přeživší se začali stahovat zpět, připraveni čelit dalším bitvám. Jeden z nich nesl tíživou zodpovědnost – měl splnit poslední přání mrtvého muže, který sice selhal, ale přesto se snažil napravit své chyby.

11. kapitola - Generál Petr Pavel

Prezident Petr Pavel seděl v čele dlouhého stolu, na němž byly rozloženy mapy a vojenské plány. Atmosféra v místnosti byla napjatá, těžká jako olovo. Generálové a vysoce postavení představitelé NATO z různých zemí tiše hovořili mezi sebou, ale všichni věděli, že situace je mnohem vážnější, než se navenek přiznává. Pavel si prošel složky před sebou a povzdechl si.

„Pánové,“ začal, když všichni zmlkli a soustředili se na něj, „úspěch na tureckých hranicích je sice povzbudivý, ale nelze na něj spoléhat jako na strategii pro budoucnost. Jsme na pokraji globální katastrofy a počet lidí chráněných pražskou pilulkou je příliš malý na to, abychom mohli čelit dalším vlnám nestvůr.“

Jeden z generálů, Američan se stříbrnými vlasy a hlubokým hlasem, se naklonil dopředu. „Kolik lidí máme, kteří tu pilulku užili?“

Pavel zvedl oči od složky a podíval se na něj. „Řádově stovky, možná tisíce, ale jsou to většinou zbabělci, překupníci a lidé, kteří se chtěli na celé situaci jen obohatit. Nemají v sobě bojovného ducha a mnozí z nich navíc pochybují, zda jejich pilulky jsou vůbec pravé.“

„A co Rusové?“ zeptal se další z generálů, tentokrát Francouz. „Slyšeli jsme zprávy, že mají výrobce těch pilulek.“

Pavel přikývl. „Ano, Rusko zajalo Zbyška, majitele toho pražského krámku, který pilulky vyráběl. Věříme, že nyní zahájili vlastní velkovýrobu. Problém je v tom, že spolupráce s NATO je pro ně nepřijatelná. Důvěra mezi našimi stranami je téměř nulová. A pokud se Rusko rozhodne tyto pilulky využít pro své vlastní účely, můžeme se ocitnout v situaci, kdy budeme čelit nejen nestvůrám, ale i nové vlně geopolitických konfliktů.“

V místnosti zavládlo tíživé ticho. Všichni si uvědomovali vážnost situace. Nestvůry byly hrozbou, která zcela přetvořila světový pořádek, ale staré rány a spory mezi velmocemi bránily v koordinované obraně.

Prezident Pavel se zamračil a poté otevřel další složku. „Nicméně, máme v rukou jednoho možného trumfa.“ Poklepal na fotku ženy, kterou držel před sebou. „Dáša Nováková. Původně ji její bývalý přítel křivě obvinil z toho, že je ruskou agentkou, ale jak se zdá, mohla mít s celou věcí mnohem více společného, než jsme si mysleli.“

Generálové se sklonili, aby si prohlédli její fotografii. Francouz se zamračil. „Co víme o jejím zapojení?“

„Víme, že její matka žije v Moskvě a že má ruské kořeny. Dále víme, že byla v kontaktu s oběma majiteli obchodu s pilulkami, Zbyškem a Karlem. Možná je klíčem k tomu, jak Rusové získali kontrolu nad výrobou pilulek. Pokud dokážeme zjistit, jak přesně jsou pilulky vyráběny a ovlivňují realitu, můžeme najít způsob, jak tento proces obrátit, nebo přinejmenším zajistit, aby Rusové nemohli nadále využívat Zbyška k vlastnímu prospěchu,“ vysvětloval Pavel.

Jeden z britských zástupců se ozval. „Navrhuji tedy, abychom zvýšili tlak na výslech té ženy. Jestli ví něco o tom, jak pilulky fungují, musíme to z ní dostat, a to co nejdříve.“

Prezident Pavel kývl, ale v jeho očích byla patrná váhavost. „Souhlasím, že potřebujeme odpovědi, ale také musíme být opatrní. Pokud se Dáša opravdu podílela na výrobě pilulek nebo jejich šíření, může být naší jedinou šancí na zastavení toho všeho. Musíme s ní jednat opatrně, abychom neztratili jedinou stopu, kterou máme.“

Setkání pokračovalo v intenzivní diskusi, kde se plánovaly další kroky. Čas byl neúprosný. Nestvůry se šířily rychlostí, kterou svět ještě neviděl, a budoucnost lidstva visela na vlásku. Zatímco generálové a prezidenti vytyčovali plány, Dáša Nováková byla mezitím vedena na výslech, kde se rozhodne nejen o jejím osudu, ale možná i o osudu celého světa.

12. kapitola - Další výslech

Dáša seděla na nepohodlné židli v chladné místnosti bez oken, ruce se jí třásly a pot z ní stékal navzdory ledovému vzduchu. Před ní na stole ležela tlustá složka, vedle které byl položen diktafon. Naproti ní seděl vyšetřovatel, vysoký muž s hranatými rysy, který jí bez hnutí pozoroval. Měl na sobě uniformu vojenské policie, ale jeho výraz byl chladný a profesionální, jako by jeho práci byla pouhá rutina.

„Dášo Nováková,“ začal muž, jeho hlas byl klidný, ale v každé slabice byla slyšet autorita. „Dostala jste se do velkých problémů. Víme, že vaše ex-přítel David je mrtvý. Zemřel na tureckých hranicích v boji s nestvůrami.“

Dáša se nadechla, její hrdlo se stáhlo. David byl v mnoha ohledech problémový, ale byla to někdo, koho znala, s kým sdílela část svého života. Přestože jejich vztah skončil špatně, zpráva o jeho smrti jí zasáhla. Oči se jí zalily slzami, ale potlačila je, nechtěla vypadat slabě.

„Před svou smrtí stáhnul své obvinění vůči vám,“ pokračoval vyšetřovatel a opřel se lokty o stůl. „Nicméně, vzhledem k situaci si nemůžeme dovolit vás jen tak propustit. Potřebujeme odpovědi a vy jste jednou z mála lidí, kteří nám je mohou poskytnout.“

„Já... já nevím, o čem mluvíte,“ zašeptala Dáša rozechvělým hlasem, „s ničím z toho nemám nic společného.“

„David dostal falešnou pilulku,“ řekl vyšetřovatel a jeho oči se přimhouřily. „Můžeme předpokládat, že jste s tím neměla nic společného? Nebo že za šířením falešných pilulek stojí ruští agenti, jak se tvrdí?“

Dáša vehementně zavrtěla hlavou. „Ne! Nikdy bych to neudělala. Já... já ani nevím, jak bych něco takového mohla udělat. A pokud jde o ruské agenty... nevím o žádných, a už vůbec bych s nimi nespolupracovala.“

Vyšetřovatel jí chvíli beze slova pozoroval, pak si povzdechl a promluvil s o něco měkčím tónem. „Poslouchejte, Dášo, situace je vážná. Možná si ani neuvědomujete, jak moc. Pokud skutečně nevíte nic o falešných pilulkách, tak nám řekněte, co víte o těch pravých. O Zbyškovi a jeho krámku. Víme, že jste s nimi byla v kontaktu.“

Dáša zavřela oči a snažila se potlačit paniku, která se jí zmocňovala. „Znala jsem Zbyška jen z dálky. Bydlel naproti a viděla jsem ho jen občas, když jsem roznášela letáky. Neměla jsem tušení, že dělá něco takového. Ani nevím, jak ty pilulky fungují, ani odkud se vzaly. Prosím, věřte mi.“

Vyšetřovatel se opřel a zkřížil ruce na prsou. „A co vaše ruské vazby?“

Dáša zaváhala, ale pak si uvědomila, že nemá smysl něco skrývat. „Ano, moje matka žije v Moskvě, ale to neznamená, že jsem nějak zapletená do šíření falešných pilulek nebo že bych spolupracovala s Rusy. Jestli je teď důležité něco, pak to, aby lidstvo spolupracovalo. Pokud Rusové mají schopnost vyrábět ty pilulky, měli bychom s nimi spolupracovat, ne je vinit. Potřebujeme se spojit proti společnému nepříteli, jinak nestvůry vyhrají.“

Vyšetřovatel na ni upřeně hleděl, jako by zvažoval její slova. „Víte, že spolupráce s Ruskem je téměř nemožná kvůli dlouholeté nedůvěře. A co se týče vaší argumentace, to není v mých rukou. Ale vaše spolupráce může pomoct.“

Dáša zoufale přikývla. „Udělám cokoliv, co bude potřeba. Ale prosím, věřte mi, nejsem nepřítel. Chci jen přežít... jako všichni ostatní.“

Vyšetřovatel chvíli mlčel a pak se postavil. „To bude vše pro dnešek. Budeme vás znovu vyslýchat později, až se dozvíme víc. Pokud nám něco tajíte, teď je čas to říct. Přemýšlejte o tom.“

Když vyšel z místnosti, Dáša se svezla zpátky na židli, srdce jí bušilo a myšlenky se točily dokola. Byla v pasti a neviděla cestu ven. Chtěla jen, aby tohle všechno skončilo, ale věděla, že tohle je teprve začátek. Před očima se jí zjevila představa nestvůr, blížících se každým okamžikem blíž a blíž, a ona se cítila úplně bezmocná.

13. kapitola - Kavkazský masakr

Masakr na Kavkaze otřásl celým světem. Co mělo být demonstrací ruské síly a nadřazenosti se změnilo v tragédii, která se stala noční můrou vysílanou v přímém přenosu. Vojáci, kteří měli být imunní díky pilulkám, padali jeden za druhým pod útoky nestvůr, které se rychlostí blesku proháněly průsmykem a drtily všechno živé. Sériově vyráběné pilulky, které měly zajistit přežití, nefungovaly. V okamžiku, kdy první voják padl, a další ho následovali, svět obletěla hrůza.

Ruské vojenské velení bylo v šoku. Operace, která měla posílit důvěru ve schopnost Ruska ochránit svou zemi a případně i celou Evropu před šířícími se nestvůrami, se proměnila v katastrofu. Místo triumfu došlo k masakru, který vyvolal paniku a pochybnosti po celém světě.

Ve štábu ruské armády, hluboko v moskevském podzemí, vládla atmosféra napětí a zoufalství. Velitelé seděli v konferenční místnosti, obklopeni monitory zobrazujícími poslední záběry z Kavkazu. Krvavý sníh a roztrhaná těla vojáků se vryla do paměti každého, kdo to sledoval.

„Tohle se nemělo stát,“ řekl generál Vlachov, jeho hlas se třásl vztekem. „Mělo to být naše vítězství! Co se, k čertu, stalo s těmi pilulkami?“

V místnosti se rozhostilo ticho. Nikdo neměl odpověď. Chemici, kteří se podíleli na výrobě pilulek, byli okamžitě zadrženi, ale výslechy zatím nevedly k žádnému výsledku.

Do ticha náhle zaznělo zaklepání na dveře a do místnosti vešel menší, hubený muž s úzkými, bystrýma očima. Jeho dlouhý kabát vypadal ošuntěle a jeho tvář byla zbrázděná hlubokými vráskami, jako by už viděl mnoho špatného. Někteří důstojníci v místnosti okamžitě zpozorněli, jiní na něj pohlíželi s nedůvěrou.

„Kdo jste a co tu děláte?“ vyštěkl jeden z generálů.

Muž klidně přikývl. „Jmenuji se Timofej Agripov. Jsem autor snářů, které jsou vám možná známé. Přišel jsem vám nabídnout své služby.“

„Snářů?“ ozval se jiný důstojník pohrdavě. „Tohle není čas na pohádky.“

Agripov se jen usmál. „Vím více, než si myslíte. Vím, kdo stál za výrobou těch původních pilulek v Praze. A vím, proč ty vaše nefungovaly.“

Místnost ztichla. Generálové se na sebe podívali, zmatení a zvědaví zároveň. „Pokračujte,“ vyzval ho Vlachov.

Agripov přistoupil k jednomu z volných míst u stolu. „Vaše pilulky byly pouhou kopií, napodobeninou, která postrádala skutečnou esenci, která dělala původní pilulky funkčními. Ty pilulky nebyly pouhým chemickým přípravkem, ale spojovaly se s něčím mnohem starším a tajemnějším. Něčím, co pocházelo z dávných časů, kdy lidé ještě ovládali své sny a věděli, jak je ovlivňovat.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Vlachov opatrně.

„Mluvím o magii, generále,“ odpověděl Agripov klidně. „Magii, kterou jste vy ve své pýše ignorovali. Vaši vědci se soustředili jen na hmotnou stránku pilulek. Na chemii. Ale v nich byla i duchovní síla, kterou nelze tak snadno napodobit. A právě to věděl Zbyšek, ten muž, který ty původní pilulky vyrobil. A věděl to i onen obejda, který mu tu knihu přinesl.“

„Zbyšek?“ vydechl jeden z důstojníků, očividně zaskočený. „Myslíte toho obchodníka z Prahy?“

Agripov přikývl. „Ano, ten samý. Jeho obchůdek možná vypadal zanedbaně, ale on se dotkl něčeho mnohem většího. Kniha, kterou získal, obsahuje prastaré vědění o tom, jak ovládat sny. A nejen to. Je tam návod, jak spojit sny s realitou.“

„To je nesmysl,“ zamumlal jeden z generálů, ale jeho hlas zněl nejistě.

„Nesmysl?“ Agripov se usmál a otevřel brašnu, kterou měl s sebou. Vytáhl z ní starou, opotřebovanou knihu. „Možná to bude znít jako pohádka, ale je to skutečnost. Tohle je originál, a je to jedna z mála věcí, která vám může pomoci v boji proti těm nestvůrám. Bez této magie jste ztraceni.“

Generálové se mezi sebou začali dohadovat, někteří chtěli Agripova okamžitě vykázat, jiní chtěli knihu podrobit důkladnému zkoumání. Ale Agripov měl stále trumfy v rukávu.

„Slyšte,“ řekl klidně, „vím, že jste ztratili důvěru. Ale pokud dovolíte, abych pracoval s vašimi vědci a tuto knihu použil správně, můžeme se pokusit to napravit. Jen já znám tajemství, jak tuto magii správně aplikovat.“

Po dlouhém tichu nakonec generál Vlachov přikývl. „Dobrá, Agripove. Uvidíme, co z vás a té vaší knihy vzejde. Ale varuji vás, pokud selžete, nebudete se mít kam schovat.“

Agripov se jen mírně uklonil. „Udělal jsem první krok. Teď záleží na vás, zda mi budete naslouchat.“

A tak začala jeho spolupráce s ruskou armádou, která se v zoufalství rozhodla důvěřovat starému tajemnému umění. Všichni věděli, že sázka je vysoká. Pokud Agripov selže, hrozí zkáza nejen Rusku, ale možná celému světu.

14. kapitola - Alchymie snů

Agripov si vyžádal na pomoc Zbyška. Zbyšek kupodivu znal Agripovovy snáře. Prodával je ve svém pražském obchodě. Šly na odbyt jak v českém překladu, tak v ruském originále. Agripov nevypadal, že ví, co dělá. Zbyšek jeho pokusům nedůvěřoval. Připomínalo mu to ezoterické nesmysly, které prodával. 

Zbyšek nervózně přecházel po malé, stísněné místnosti, kde s Agripovem vedli své rozhovory. Stěny byly obloženy regály plnými starých knih a rukopisů, některé z nich pokryté vrstvou prachu, jiné vypadající, jako by byly včera otevřené. Vzduch v místnosti byl těžký, prosycený vůní starého papíru a podivnými bylinkami, které Agripov používal při svých alchymistických experimentech.

„Musíš pochopit, Zbyšku,“ začal Agripov klidně, zatímco si pečlivě připravoval směs bylin a esencí na svém pracovním stole. „Tato situace není jen o pilulkách, ale o snech. Ty sny nejsou náhodné, jsou to klíče, které odemykají určité možnosti. Pokud se sen dostatečně silně zakoření v mysli, může se stát skutečností. To, co jsi vytvořil, byla cesta k probuzení těchto snů v realitě.“

Zbyšek ho poslouchal, ale jeho mysl se stále vracela k tomu, co se stalo. Jak se obyčejný sen o útoku na Lagos mohl proměnit v realitu? „Ale proč se to vymklo kontrole? Ty pilulky měly jen ovlivnit sny, neměly přece měnit realitu...“ mumlal spíš pro sebe než pro Agripova.

„Sny jsou složité,“ odpověděl Agripov, aniž by se na něj podíval. „Zvláště když jsou podníceny něčím tak silným, jako je strach nebo touha. Lidé, kteří se do těch snů ponořili, jim dali život. A v kombinaci s alchymií a magií, kterou ta kniha obsahuje, jsi ty hranice mezi snem a skutečností nechtěně rozmazal.“

Zbyšek přemýšlel o tom, co Agripov říkal, a přitom mu hlavou probleskl obraz Dáši. Jak roznáší letáky, usmívá se na kolemjdoucí, jak přechází přes ulici k jeho obchodu. Vždy se jí chtěl svěřit, ale nikdy nenašel odvahu. Kdyby s ní býval promluvil, možná by dneska všechno bylo jinak. Kdyby s ní mohl být o samotě, možná by to mohli všechno napravit.

Agripov si všiml jeho zamyšleného výrazu a na okamžik se zastavil. „Na něco jsi přišel?“

Zbyšek se zamračil. „Možná. Všechny ty sny... Mám pocit, že to nějak souvisí s Dášou. Možná je ona klíčem. Když jsme se bavili o snech, nikdy jsem si to nepřiznal, ale... možná jsem si podvědomě přál, aby to byl jen její sen. Abych se s ní spojil skrze ten sen. Ale teď nemám ponětí, kde je.“

Agripov zvedl obočí. „Dáša? Ta, která ti roznášela letáky?“

Zbyšek přikývl. „Ano, jak to, že o ní víte?“ zarazil se, jak mu docházela spojitost mezi jeho myšlenkami. "Co jste vůbec zač, Agripove?"

15. kapitola - Timofej Agripov

Agripov se zhluboka nadechl a na chvíli odložil svou práci. „Myslím, že už je čas, abys věděl pravdu,“ řekl, jeho hlas zněl vážněji než předtím. „Ta kniha, kterou jsi našel ve svém obchodě, byla ukryta právě přede mnou. Ten muž, který ti ji tam nechal, ji měl původně přinést mně, ale něco ho vyděsilo. Když jsem viděl, že influenceři začali hromadně sdílet stejný sen, věděl jsem, že ta kniha byla použita. A věděl jsem, že ji musím najít.“

Zbyšek cítil, jak se mu zrychluje tep. „Takže ty jsi tu knihu hledal?“

Agripov přikývl. „Ano. Vypravil jsem se do Prahy a našel tvůj krámek. Ale narazil jsem na problém. Většina lidí tam už neumí rusky. Ale pak jsem potkal jednu ženu – poloviční Rusku, Dášu. Rusky mluvila perfektně a znala okolí tvého krámku. Nebylo těžké pochopit, že právě ona bude klíčem k tomu, jak se dostat k tobě. Proto jsem kontaktoval jejího ex-přítele Davida a prodal mu falešné pilulky.“

Zbyšek začínal chápat rozsah toho, co se dělo. „Takže ty jsi ten, kdo...“

Ano,“ přerušil ho Agripov. „Když invaze nestvůr začala, věci se vymkly z rukou. Ty jsi se stal středem zájmu mocných lidí. Než jsem stihl realizovat svůj plán, ruští agenti tě i s knihou zajali. Můj plán byl tajně dostat se k té knize, ale situace se rychle zhoršila.“

Zbyšek cítil, jak mu běhá mráz po zádech. „A teď?“

Agripov se usmál, ale v jeho úsměvu bylo něco mrazivého. „Teď je konečně čas získat, co potřebuji. Dostal jsem se na ruský vojenský štáb s falešnou kopií knihy. A teď, když mám konečně přístup k té pravé, můžu začít opravdovou práci.“

Zbyšek se snažil zpracovat vše, co slyšel. „A co Dáša?“

Agripov si přestal hrát s bylinami a otočil se na Zbyška. „Dáša... byla jen nástroj. Ale teď, když jsi tady ty, možná bys měl přemýšlet o tom, co pro tebe skutečně znamená. Protože jestli jsi se vším tímhle začal kvůli ní, možná je na čase, abys to také kvůli ní dokončil.“

Zbyšek zůstal stát na místě, přemítal nad tím, co Agripov řekl. Cítil, že je zapleten do něčeho mnohem většího, než si kdy dokázal představit. Ale zároveň věděl, že je jediný, kdo může tuto nebezpečnou hru ukončit. Ať už to znamenalo cokoliv, musel najít Dášu. A musel zjistit, jakým způsobem spolu jejich osudy opravdu souvisí.

 „Možná, že to všechno začalo kvůli mým pocitům k ní. Kvůli tomu, že jsem si přál, aby byla se mnou.“

Agripov se zamyslel. „Pokud je Dáša opravdu klíčem, musíme ji najít. Možná že právě její sen je ten, který musíme znovu otevřít a nasměrovat správným směrem, abychom napravili, co se stalo. Možná, že ona sama je tím spojovacím článkem mezi sny a realitou.“

Zbyšek náhle pocítil zvláštní směs naděje a zoufalství. „Ale kde ji najdeme? Vůbec nevím, kde je, ani jestli je v pořádku.“

Agripov se pousmál, jeho oči zableskly zvláštním světlem. „Možná vím, kde začít. Znám jednoho člověka, který má přístup k informacím, ke kterým my ostatní jen těžko dosáhneme. Je to starý známý, ačkoliv jeho metody nejsou vždycky... ehm, legální. Ale věřím, že pokud Dáša někde je, on ji najde.“

Zbyšek se nadechl a pomalu vydechl. „Takže je naděje. Dobrá. Povedeme to, jak říkáš. Ale jestli máme šanci to napravit, musíme jednat rychle.“

Agripov přikývl. „Neztrácejme čas. Kniha má odpovědi, ale i nebezpečí. Musíme být připraveni na všechno.“ Pak se naklonil k Zbyškovi a dodal tišeji: „A možná je čas, abys jí konečně řekl, co cítíš. Možná právě tohle je klíčem ke všemu.“

Zbyšek mlčky přikývl. Agripovovy slova v něm zanechala hluboký dojem. Cítil, že to není jen o záchraně světa, ale také o něčem osobnějším, co se skrývalo hluboko v jeho srdci. Ale nejdřív museli najít Dášu, a pak zjistit, zda dokáže napravit to, co svou neznalostí a touhou po něčem víc spustil.

16. kapitola - Poslední mise agenta Pávka

Zbyšek byl však dál ruským rukojmím. Věděl, že času zbývá málo, a pokud má být šance na záchranu, musel najít způsob, jak se dostat k Dáše. Ale jak to udělat, když byl vězněm ve vlastní laboratoři?

Jednoho dne se dveře do jeho cely nečekaně otevřely a dovnitř vešel Agripov. Přítomnost ruského alchymisty nebyla pro Zbyška žádným překvapením, ale výraz v jeho tváři ano. Agripov vypadal znepokojeně, téměř ustaraně, což na něm Zbyšek nikdy předtím neviděl.

„Máme problém,“ začal Agripov bez úvodu. „Dáša je ve vězení. Drží ji česká vojenská policie v Praze. Obvinili ji ze špionáže a z toho, že byla součástí spiknutí, které vedlo ke konci prodeje pilulek.“

Zbyšek cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. „Musíme ji odtamtud dostat,“ řekl rychle. „Bez ní nemáme šanci napravit, co jsme způsobili.“

Agripov přikývl, ale jeho pohled byl stále plný nejistoty. „Není to tak jednoduché. Ty jsi zdejší vězeň a ty jsi v rukou Ruska. Ale...“ Agripov se na chvíli odmlčel, než pokračoval. „Mám kontakty. A ty sahají až k českému prezidentovi, generálu Pavlovi. Myslím, že by nám mohl pomoci.“

Zbyšek si to musel nechat projít hlavou. „Jak by nám mohl pomoci? Pavel je generál NATO, nepřítel Ruska. Jak by mohl zprostředkovat setkání?“

„Je to složité,“ odpověděl Agripov. „Jsou tu určité vazby z minulosti. Ale sám generál Pavel chápe, jak vážná situace je. Nestvůry už jsou na evropském kontinentu. Zprávy přicházejí každou hodinou. Evropu obchází panika. Pokud Dáša může být klíčem, pokud existuje cesta, jak to zastavit, bude ochoten udělat výjimku.“

Zbyšek se zamračil. „Jaké výjimky?“

„Nechá nás setkat se s Dášou na neutrálním místě,“ vysvětloval Agripov. „Samozřejmě to bude přísně tajné, bez jakýchkoliv záznamů. Ale dovolí nám s ní mluvit. A možná, pokud budeme mít štěstí, ji i přesvědčit, aby nám pomohla.“

Zbyšek neváhal. „Musíme to udělat. Ať je to jakkoliv nebezpečné, nemáme jinou možnost.“

Agripov se na něj podíval s mírným úsměvem. „Věděl jsem, že budeš souhlasit. Už jsem zahájil potřebné kroky. Za pár hodin nás odvezou na tajné místo, kde se setkáme s Dášou. A pak...“ Agripov se odmlčel, jeho pohled ztracený ve vlastních myšlenkách. „Pak se uvidí, zda máš pravdu a zda Dáša je tím, co nás všechny zachrání.“

O několik hodin později, pod rouškou noci, bylo Zbyškovi a Agripovovi umožněno opustit jejich ruské vězení. Byli převezeni do opuštěného vojenského komplexu někde v horách. Vzduch byl chladný a napjatý, když je ruský konvoj přenechal skupině českých vojáků, kteří na ně již čekali.

V čele těchto vojáků stál muž, jehož tvář byla Zbyškovi dobře známá z televizních zpráv a fotografií – generál Petr Pavel, prezident České republiky. V jeho očích bylo něco tvrdého, rozhodného, ale také přemýšlivého.

„Nemáme moc času,“ začal generál bez zbytečných formalit. „Nestvůry postupují rychle. Evropa je v ohrožení. Pokud víte něco, co může situaci změnit, teď je čas to říct.“

Zbyšek, stále trochu zaskočený z celé situace, přikývl. „Dáša... Dáša může být klíčem. Musíme s ní mluvit. Musíme zjistit, co se stalo a jak to napravit.“

Generál Pavel se podíval na Agripova, který jen tiše přikývl, a poté pokynul svým mužům. Jeden z nich otevřel dveře na druhé straně místnosti, kde stála Dáša, ruce svázané před sebou. Vypadala vyčerpaně, zmateně, ale přesto v jejích očích zůstával záblesk odhodlání.

Zbyšek se k ní opatrně přiblížil. „Dášo...“ začal tiše, nevěda, jak pokračovat.

Dáša se na něj podívala, v jejím pohledu bylo něco, co ho zasáhlo hluboko v srdci. „Zbyšku... Co se to děje? Proč jsem tady?“

„To je složité,“ odpověděl Zbyšek. „Ale věřím, že spolu můžeme všechno napravit. Že můžeš zachránit svět.“

Dáša na něj nevěřícně pohlédla. „Já? Jak bych mohla něco takového dokázat?“

Zbyšek se k ní naklonil blíž, aby její slova slyšel jen on. „Sny, Dášo. Všechny ty sny, které jsem měl, které jsi možná měla i ty. Ony jsou klíčem. A já... já tě k nim dovedu.“

Dáša chvíli mlčela, pak pomalu přikývla. „Dobře. Pojďme to zkusit.“

Generál Pavel sledoval jejich rozhovor z povzdálí, a když viděl, že dosáhli nějakého porozumění, přistoupil k nim. „Teď, když jste se setkali, co bude dál?“

Agripov odpověděl za Zbyška. „Teď musíme zjistit, jak ty sny využít. Musíme zjistit, co bylo špatně a jak to napravit. Dáša je klíčem, ale musíme ji vést správným směrem. Pokud se to podaří, možná máme ještě šanci zastavit nestvůry.“

Generál Pavel si je chvíli prohlížel, pak přikývl. „Dobře. Dám vám vše, co potřebujete. Ale pokud selžete...“ Jeho slova zůstala viset ve vzduchu, nevyslovená hrozba zřetelná.

„Nebudeme selhávat,“ odpověděl Agripov pevně. „Nemůžeme.“

A tak začal jejich zoufalý pokus zachránit svět. Spojeni strachem, nadějí a neznámou silou, která hýbala jejich osudy, se Zbyšek a Dáša vydali na cestu, která měla rozhodnout o osudu nejen jejich, ale celého lidstva.

17. kapitola - Jak z toho ven?

Zbyšek se opřel o studenou stěnu místnosti a zadíval se na Dášu. Přes všechnu tu tíhu světa na jeho bedrech, se v jeho pohledu zračil strach a nejistota. „Dášo, já... nikdy jsem neměl v úmyslu tohle všechno spustit. Ty pilulky, ty sny... nebyl jsem připraven na to, co jsem rozpoutal.“

Dáša se na něj chvíli zamyšleně dívala, zvažovala jeho slova a celou tu šílenou situaci, ve které se ocitli. Nestvůry, které ohrožovaly celý svět, byly jen výsledkem něčeho, co mělo zůstat pouhým snem. A najednou jí to došlo. „Zbyšku,“ začala opatrně, „a co když... co když tohle všechno je pořád jen sen?“

Zbyšek se na ni nechápavě podíval. „Jak to myslíš?“

„Co když... to, co právě teď prožíváme, není skutečné? Co když jsi ty, my oba, pořád ve snu? V tom snu, který jsi stvořil?“

Zbyšek na ni zíral, jak mu její slova pomalu zapadala do mysli. „To přece není možné...“ začal, ale Dáša ho přerušila.

„Zkus to,“ naléhala. „Uděláš ten jednoduchý trik. Štípneš se. Pokud necítíš bolest, znamená to, že je to sen.“

Zbyšek se neochotně podíval na svou ruku. Připadal si hloupě, ale zároveň věděl, že nemá co ztratit. Zvedl ruku a silně se štípl do předloktí.

Nic.

Žádná bolest, žádný pocit.

Zkusil to znovu, tentokrát silněji. Ale výsledek byl stejný. Z jeho obličeje se začala vytrácet barva. „To... to není možné,“ zašeptal. „Tohle všechno... není skutečné?“

Dáša viděla, jak se jeho oči rozšířily, jak se začal třást. „Zbyšku, tohle je sen. Musíš se probudit. Vzpomínáš si na něco? Něco, co jsi naposledy dělal?“

Zbyšek zavřel oči a snažil se vzpomenout. Před očima mu proběhly obrazy – stará kniha, kterou studoval, pilulky, které vyráběl, Karel, který mu volal o těch nestvůrách, které se staly skutečností... a pak... nic.

„Já... já jsem usnul,“ uvědomil si najednou. „Usnul jsem nad tou knihou. Musel jsem...“

„Tak se probuď, Zbyšku!“ vyzvala ho Dáša. „Prostě se probuď!“

Zbyšek přikývl, zavřel oči a soustředil se. Představoval si svůj pokoj, svůj stůl, na kterém ležela ta stará kniha. Soustředil se na každý detail, na každé zvuky v pozadí, na vůni papíru, na tvrdost židle, na které seděl.

A najednou to přišlo. Prudké škubnutí, jako by byl z něčeho vytržen, pád do hlubin a pak...

Otevřel oči.

Byl zpátky ve své laboratoři. Jeho hlava spočívala na stole, vedle něj ležela otevřená kniha o ovládání snů, přesně tam, kde ji naposledy viděl. Celý jeho svět byl zaplaven tichým tichem, které přerušovalo jen jeho vlastní dýchání.

Posadil se, ruce se mu stále třásly. Všechny ty události – Dáša, nestvůry, Rusové – to všechno bylo jen sen, zhmotněné noční můry, které jeho mysl stvořila z obav a viny.

„Byl to jen sen,“ zašeptal si pro sebe, stále otřesený. Ale jakmile ta slova opustila jeho ústa, pocítil úlevu. Svět nebyl v troskách, Dáša byla v bezpečí, a on... měl ještě šanci všechno napravit.

Zbyšek se zvedl a zamířil k telefonu. První, co musel udělat, bylo zavolat Karlovi. Potřeboval se ujistit, že všechno je v pořádku. A pak... Pak si uvědomil, že možná poprvé v životě bude muset přestat s ezoterickými nesmysly a najít způsob, jak skutečně pomoci světu.

Ale teď, aspoň teď, věděl, že všechno může být jinak. A že skutečnost – opravdová skutečnost – stále čeká, až ji začne žít.

18. kapitola - Zpátky v realitě?

Zbyšek položil telefon a chvíli jen tiše seděl u stolu. Karel ho zval do obchodu, což nebylo nic neobvyklého, ale v hlase jeho bratrance byla neobvyklá naléhavost, která ho znepokojila. Vzal starou knihu, kterou před chvílí listoval, a rozhodl se, že ji vezme s sebou. Měl nejasné tušení, že ta kniha by mohla být klíčem k tomu, co se dělo – nebo aspoň k tomu, co se dělo v jeho snu.

Když dorazil do obchodu, Karel už na něj čekal za pultem. „Zbyšku, rád tě vidím,“ přivítal ho Karel s úsměvem, ale v očích měl něco tajemného.

„Co jsi mi chtěl říct, Karle?“ zeptal se Zbyšek rovnou, aniž by ztrácel čas zdvořilostmi.

Karel se opřel o pult a povzdechl si. „Chystám se na velkou cestu,“ začal pomalu. „Po Africe.“

Zbyšek zpozorněl. „Afrika?“ zopakoval, v hlavě mu okamžitě vyskočil obraz Lagosu a těch nestvůr. „Proč tam?“

Karel se zasmál. „No, mám pocit, že musím na chvíli vypadnout. Svět je velký, a já si chci užít trochu dobrodružství. Ale neboj se, za sebe jsem našel náhradu.“

„Náhradu?“ Zbyšek se zatvářil zmateně.

Karel se usmál a kývl směrem k zadní části obchodu. „Jo, už ji znáš. Je to Dáša, ta, co roznáší letáky po okolí.“

Zbyšek otočil hlavu a spatřil Dášu, jak se blíží k pultu. Byla to ta samá Dáša, kterou tak často vídal z okna svého obchodu, jak vhazuje letáky do schránek. Vypadala trochu rozpačitě, ale přátelsky se usmívala. „Ahoj, Zbyšku,“ pozdravila ho s náznakem nejistoty v hlase. „Karel mi nabídl práci, tak jsem si řekla, že to zkusím.“

Zbyšek nevěděl, co na to říct. Bylo to tak zvláštní. Pořád mu v hlavě kolovalo, co se stalo v tom snu. Všechno se teď zdálo tak skutečné, ale zároveň tak vzdálené. „To je... skvělé,“ vypravil ze sebe nakonec. „Takže ty budeš tady, zatímco Karel bude v Africe.“

„Přesně tak,“ odpověděla Dáša a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

Než mohl Zbyšek pokračovat v rozhovoru, otevřely se dveře obchodu a dovnitř vstoupil další zákazník. Zbyšek se otočil, aby ho pozdravil, ale zarazil se, když spatřil muže v uniformě, který stál ve dveřích.

Prezident Petr Pavel. V uniformě, v níž působil tak autoritativně, že přítomnost takového člověka v malém obchůdku působila zcela neskutečně.

„Dobrý den,“ pozdravil prezident s úsměvem, který byl takřka přátelský, jako by se chtěl pobavit s někým z ulice. „Jsem tady jen tak, náhodou, pokecat s živnostníky, jak se jim daří.“

Zbyšek i Karel na něj zírali, neschopní slova. Dáša byla podobně ohromená.

Prezident prošel kolem regálů, podíval se na vystavené knihy a zastavil se u pultu. „Snáře?“ zeptal se a vzal jednu knihu do ruky. „A ještě k tomu v ruštině? Timofej Agripov... toho jméno mi něco říká.“

Zbyšek polkl. „Ano, prodáváme je tu, jde o oblíbeného autora.“

Prezident přikývl, ale jeho výraz byl zamyšlený. „Zajímavé,“ prohodil a pokračoval v prohlídce obchodu. Když se jeho pohled zastavil na staré knize, kterou měl Zbyšek položenou na pultu, přimhouřil oči. „A tohle? To je o čem?“

Zbyšek sledoval, jak prezident položil ruku na starou knihu. „To je... starý text,“ začal nejistě. „O ovládání snů.“

Prezident se zastavil, upřel na Zbyška své pronikavé oči a zvedl obočí. „Ovládání snů?“

Zbyšek přikývl, ale nedokázal ze sebe dostat víc. Dáša, která se stále vzpamatovávala z přítomnosti prezidenta v obchodě, se dívala z jednoho na druhého, jako by se snažila porozumět, co se děje.

Prezident si Zbyška chvíli měřil pohledem, pak se usmál a zvolna se odvrátil. „Zajímavé čtení,“ řekl nakonec. „Snad to není příliš nebezpečné.“ Jeho tón byl lehký, ale v jeho očích bylo něco znepokojivého.

Zbyšek cítil, jak mu srdce bije rychleji. Přítomnost prezidenta, jeho otázky a ten podivný sen, ze kterého se právě probudil – to všechno mu připadalo jako střípky něčeho většího, co nemohl pochopit. Ale něco mu říkalo, že se s prezidentem Pavlem ještě setká. A že to setkání nebude tak náhodné, jak by se mohlo zdát.

---